Anděl a Démon

96. Kapitola

Tae-Hyung

Bylo asi devět hodin když jsem se probudil. Nebylo to sice tak pozdě, jenže jsem si uvědomil, že miláček ještě tvrdě spí a přitom chtěl vstávat brzy, aby stihl všechno připravit. Tak co s tím? Kookie ležel na zádech, ruce volně podél těla a hlavu měl mírně na stranu, tváří směrem ke mně. Byl opravdu rozkošný! Chvíli jsem pozoroval jeho klidnou tvář a kochal se tím pohledem. Byl jsem potichu a bez hnutí, abych ho náhodou neprobudil, protože to byl opravdu krásný pohled a já si ho chtěl užít co nejdýl. Srdce mi tlouklo rychleji jen díky jeho blízkosti. Po chvíli jsem ho však něžně pohladil a miláček se trochu zavrtěl a usmál se. Spal klidně dál. Bylo to tak roztomilé, až mě z toho píchlo u srdce. Tak moc ho miluju! Přemýšlel jsem, jestli ho mám probudit a nebo ho nechat spát. Stihne se to všechno včas? Rozhodl jsem se, že ho nechám odpočívat. Řekl jsem si, že dort můžeme objednat a oběd mu pomůžu uvařit, aby to bylo rychlejší. Jako třeba nakrájet maso a cibuli, postavit hrnec s vodou na sporák... Ale pak jsem si vzpomněl, že jsem se s ním včera vůbec nemiloval, vlastně ani před včerejšky, a že bych to měl napravit, dokud je čas. Odpoledne totiž mají přijít na oběd mí spolubydlící, teda dá se říct bývalí spolubydlící, i když ne oficiálně, a taky Nam-Joon s Jinem. Chceme taky na skok za Min-Ho a Ki a večer mu chci dát dáreček. A ráno jedeme do Daegu... Takže... :P Něžně, ale důrazně jsem ho políbil na jeho mírně pootevřené rty. Zatím žádná reakce. 

Mírně jsem tedy tlak na jeho rty zesílil a miláček se zavrtěl a potichu zakňoural, oči ale pořád neotevřel. Trochu víc však pootevřel rty a já jsem pohotově vklouzl jazykem dovnitř. „Tak už se probuď, lásko!", říkal jsem si v duchu, zatím co jsem šťouchal do jeho jazýčku tím mým. Nějak automaticky začal můj polibek opětovat, oči stále zavřené a mě něco napadlo. „Miláčku?!" Odtáhl jsem se od něho a zkoumal, jestli je vzhůru nebo ne. „Hmmm?!" Zdálo se, že je už probuzený, ale oči se mu otevírat nechtělo. „Už je ráno, miláčku!", řekl jsem s úsměvem, který nemohl vidět, když se na mě nepodíval a znovu jsem ho něžně políbil na rty. „No a?", vydechl unaveně. „Já ještě spím, Tae..." „To vidím!", škádlil jsem ho. „Jenže já nechci abys spinkal... chci si hrát!" „Ještě chvíli, miláčku... ano?", škemral Kookie a chtěl se otočit ke mně zády, ale já jsem mu v tom zabránil. „Prosím...", škemral jsem pro změnu zase já. „Nespinkej! Já... strašně moc tě chci, víš?!" „Ach... ty jeden nadrženče!", ušklíbl se miláček a konečně se na mě podíval. „Ty bys mě probudil, i kdybych byl mrtvý, že?" „Takhle nemluv!", napomenul jsem ho. „Ze smrti se nemá dělat legrace! Ale... kdyby to fungovalo, bylo by to skvělé! Nikdy bych tě nenechal umřít a dělal bych s tebou nemravnosti do nekonečna!" „Ty jsi ale snílek...", usmál se Kookie pobaveně. „Kůže by nám visela až na zem a to tvoje nádobíčko by už stejně nefungovalo... jednou bys byl rád, že..." Nedořekl, protože jsem ho začal líbat. Byl jsem rád, že už je opravdu při smyslech. Líbal jsem ho vášnivě a on mi obmotal ruce kolem krku. „Veselé Vánoce!", zašeptal jsem, když jsem se od něj jen nerad odtrhl, ale při líbání se fakt dost špatně dýchá... :) „Veselé Vánoce!", usmál se miláček. Čekal jsem, že vyskočí úlekem, protože zaspal a nebude stíhat, ale zůstal v klidu. Dobrá, tak rychle, než mu to dojde...

„Co ta naše hra?", zeptal jsem se nadrženě. „Chceš to zkusit?" „Jaká hra?" „Na Daddyho a Babyboye..." „Aha... Jak se to hraje?" „Vlastně nevím...", pokrčil jsem rameny. „Myslím, že podstata hry je v tom, že ty mi budeš říkat „Daddy" a já tobě „Babyboy"... Zaslechl jsem jak o tom mluví někdo ve škole, už ani nevím kdo... Nevím jak přesně se to hraje, ale jde samozřejmě o sex, to asi víš, že?" „Jak jinak?", usmál se. „Vždyť vím, že jsi nemožný nadrženec!" „To teda nejsem!", bránil jsem se. „Jsi nadrženec!", řekl Kookie vážně. „Ale nejsem nemožný!" „Tak to opravdu všechno mění!", vydechl pobaveně. „To si piš!", přikývl jsem a zazubil se u toho jak nejvíc umím. Kookie jen protočil oči.