Anděl a Démon

12. Kapitola

Tae-Hyung

Kochal jsem se pohledem na Kookieho. Překvapil mě jaký je jedlík, ale bylo to tak roztomilé! Navíc Hobi vaří tak skvěle, že by bylo divné, kdyby mu to nechutnalo! Jenže zase byl moc nervózní! Bylo mi ho trochu líto. Ale co mám sakra udělat, aby se cítil líp?

„Už jste dojedli?", uslyšel jsem od dveří rozmrzelý hlas. Yoon-Gi nás konečně poctil svou společností. Podíval jsem se na něho. Byl v pyžamu a ani si nevzal župan. Vlasy mu trčely do všech stran a mračil se na nás jako bouřkový mrak. Vypadal, jako by ho požvýkala kráva a zase vyplivla, ale nesmál jsem se, protože se asi opravdu necítil dobře. „Kdo to sakra je?", ukazoval prstem na Jung-Kooka. Ten sebou trhl a chtěl vyskočit ze židle, ale položil jsem mu ruku na rameno a přitlačil ho zpět do židle. „Kamarád!", odvětil jsem mu klidně. „To je jenom Yoon-Gi", zašeptal jsem do ucha Jung-Kookovi. „Uklidni se už konečně!" Podíval se na mě vyděšeně. „Ten Yoon-Gi, co mi má pomoct s tou omluvenkou?", šeptl a oči se mu ještě víc rozšířily. Přikývnul jsem a musel se usmát. Yoon-Gi se mezitím přesunul ke stolu. „Budeš jíst?", zeptal se Hobi, ale Gi jen zavrtěl hlavou. „Je mi blbě..." Znovu se podíval na Kookiho. „A má ten kamarád nějaké jméno?" Otázka patřila zřejmě mně, ale on nepřestával skenovat Jung-Kookieho obličej. 

Chlapec se na něho nedíval. Jednou rukou nám žmoulal ubrus a v druhé ruce držel sklenici tak silně, že jsem se chvíli bál, aby ji nerozbil a nepořezal se. Oparně jsem mu tu sklenici raději vzal. Trhnul sebou. Už jsem chtěl něco říct, ale Gi mě předešel. „Já jsem Yoon-Gi", podával Kookiemu ruku. Ten si jí ale nevšimnul, tak jsem do něj opatrně drcnul. Polekaně se na mě podíval a pak zvednul oči k Yoon-Gimu a všiml si té ruky.

„Já... já jsem Jung-Kook!", zašeptal a pomalu se zvednul na nohy. Opatrně natáhnul svou ruku a Gi mu ji pevně sevřel. „Bezva!", usmál se trochu na silu Yoon-Gi. „Hezké jméno! Jako doma, Kookie..." Mrknul na něho. Pak pustil jeho ruku a šel ke kuchyňské lince. Nalil si vodu do sklenice a beze slova odešel do svého pokoje.

Kookie stál jako opařený. „Sedni si.", chytl jsem ho za ruku a znovu ho posadil na židli. „Tae", zašeptal Kookie. „Už bych měl asi jít... Já tady nechci obtěžovat! A Yoon-Gi nevypadá, že by měl náladu mi s něčím pomáhat..." „To je v pohodě!", chlácholil jsem ho. „Nemusíme mu o tom říkat hned... Je sobota, klidně ho poprosím zítra. To už mu snad bude líp... Teď když už bude vědět pro koho to chci, tak to bude v pohodě! Jo, zítra ho poprosím!" „Dobře...", nervózně se usmál. „Tak já už půjdu!" „Kookie", řekl jsem vážně. „Prosím, ještě nechoď! Půjdeme ke mně do pokoje, jo? Jimin tady není a Yoon-Gi má pokoj s Hobim, takže ho rušit nebudeme..." Nerozhodně se na mě díval. Prosebně jsem mu hleděl do očí. „No tak, zůstaň ještě!" Nakonec přikývnul. „Dobře", vydechl, ale já měl pocit, že velkou radost z toho nemá. Nevadí, však až budeme sami, bude se cítit líp.

Ze široka jsem se na něho usmál a on zalapal po dechu. „To je ze mě tak paf?", pomyslel jsem si a přišlo mi to legrační. „Hele, kluci...", ozval se Hobi. Chvíli jsem zapomněl, že tam ještě je, protože byl potichu. Překvapeně jsem k němu vzhlédnul. Usmíval se. „Já dnes umyju nádobí, běžte si do pokoje..." „Ale dnes je řada na mě!", zvednul jsem jedno obočí. „Nemůžu po tobě chtít, abys to dělal za mě!" „To je dobré!", mrknul na mě šibalsky. „Máš tu hosta, tak se mu věnuj! Umyješ nádobí třeba zítra!" Zašklebil jsem se na něho. Byla mi jasná Hobiho narážka, ale Jung-Kookie si naštěstí ničeho nevšimnul. „Dobře, tak dík!", usmál jsem se. Chytl jsem Kookieho za ruku a vedl si ho k sobě do pokoje. Když jsem ale procházel kolem Hobiho, nenápadně jsem ho kopnul. Jen se zasmál.