Anděl a Démon

95. Kapitola - Vánoční jarmark

Jung-Kook

Měl jsem pocit, že špatně slyším. Bylo to tak neuvěřitelné, že jsem nemohl uvěřit, že jsem se nepřeslechl. „A...ale...", vydechl jsem zaskočeně. „říkal jsi že... že budeme mít speciální Štědrý den a že ráno pojedeš..." Začal jsem se chvět rozrušením. Já vážně budu na Vánoce s ním? Já vážně pojedu do Daegu??? Trochu se mi podlomila kolena a Tae mě musel zachytit. „Uklidni se, zlato!", řekl s úsměvem a přivinul si mě k sobě, abych snad nespadl. „Ten náš Štědrý den opravdu platí!", usmál se. „Až přijedeme k nám, bude tam má rodina a nebude už žádný klid... Proto bych chtěl NÁŠ Štědrý večer a chtěl bych ti dát dáreček ještě tady,víš?" Pořád jsem byl zmatený a nedokázal jsem si to v hlavě srovnat. „Podáš mi prášky, prosím?", řekl jsem rozechvěle. Tohle jsem fakt ani ve snu nečekal! Já pojedu do Daegu a budeme tam SPOLU!!! A bude tam Taeho rodina. TAEHO RODINA! Ta představa ve mně začala vyvolávat paniku. „Prosím, rychle, miláčku!" Klepal jsem se jako osika. Tae mi rychle donesl prášky a sklenici vody a já si vzal hned tři, nenápadně, aby neviděl kolik si jich beru. Když byla sklenice prázdná, miláček si ji raději vzal a odložil ji bokem. „Co na to říkáš?", zeptal se. „Mělo to být překvapení, tak jsem ti koupil tašku i nějaké oblečení. Doufal jsem, že ti ráno prostě řeknu „tak pojď, ať nám neujede vlak", ale to nešlo vydržet... vážně..." „Já jsem ti to překvapení pokazil...", řekl jsem smutně. „Promiň." „Prosím tě...", usmál se. „Je to moje chyba, když jsem si myslel, že to zvládneš..." Přitulil si mě znovu k sobě. „Tak co na to říkáš?" „Já...", řekl jsem potichu. „Že tomu pořád nemůžu uvěřit! Vážně... vážně je to pravda? Vážně pojedu do Daegu s tebou??? A co tvoje rodina, Tae? Jim tam nebudu vadit? Nebude to trapné, když se tam jen tak vetřu? Já nevím, miláčku... moc chci jet ALE..." Tae mě začal líbat a tak mě umlčel. Po chvíli, kdy něžně ochutnával a prozkoumával má ústa, jsem úplně zapomněl, co jsem vlastně chtěl říct. Miluju, když mě Tae líbá! Jeho hebký a hravý jazýček, jeho smyslné rty, jeho zoubky... Už jsem se nechvěl, cítil jsem se o dost klidnější.

Potom mě Tae pustil a já jsem sotva popadal dech. „Ještě nějaké námitky?", usmál se a já jen zavrtěl hlavou. Stejně jsem ale potřeboval slyšet, že jsem u nich doma vítaný, že tam nepřijedu nečekaný a nechtěný. Jako by mi četl myšlenky. „Miláčku", řekl Tae klidně. „Máma mi už posledně říkala, že tě mám s sebou příště vzít a taky jsme si volali a domluvili jsme se, že to bude teď, na Vánoce. Takže se nemusíš bát, že tam budeš navíc. Počítají s tebou! Já taky nechci trávit Vánoce bez tebe, daleko, víš? Taky jsem se moc těšil a vlastně se těším, že budeme slavit Vánoce spolu! S kým myslíš, že chci trávit nejvíc času? Od koho si myslíš, že už se nedokážu odloučit ani na pár dní? Od tebe! Takže, naposledy...Co na to říkáš?" „Že... že jsi ten... ten největší mi... miláček na světě!", vysoukal jsem ze sebe dojatě. „a že já jsem ten nej...nejšťastnější kluk na svě... světě!"Nemohl jsem zastavit slzy dojetí a taky štěstí. Tae mě znovu trpělivě obejmul. Přitiskl jsem se k němu a měl jsem pocit, že ho snad rozmačkám. Tak moc ho miluju!!! Jsem tak šťastný, že má se mnou tolik trpělivosti. Vážně netuším, čím jsem si zasloužil takového miláčka?! „Trochu jsi to popletl!", zašeptal mi do ucha. „Je to opačně, víš? Ty jsi ten největší miláček na světě a to JÁ jsem ten nejšťastnější kluk! Nebo... možná platí obojí!", usmál se a jemně skousl můj ušní lalůček. Maličko jsem se zachvěl.„Takže... náš Štědrý den platí, ano?", ujišťoval jsem se. „A ráno pak pojedeme do Daegu..." „Správně!" „Ach Tae... Děkuju! Já ti strašně moc moc moc děkuju! Tak moc tě miluju, že mě to asi za chvíli zabije..." Opravdu se mi zatočila hlava. Byl jsem vyčerpaný z toho návalu emocí. JÁ POJEDU DO DAEGU!!! Tae se jen usmíval a zachytil mě, abych nespadl na zem. „Měl bys jít do postele, Kookie!",řekl ale docela vážně.