Anděl a Démon

74. Kapitola

Tae-Hyung

Nikdy by mě nenapadlo, že jsem takový sadista. Vybil jsem si na Kookiem všechnu negaci, co se ve mně nahromadila a upřímně jsem doufal, že to bude stačit. Taky jsem doufal, že jsem ho nezřídil až moc. Pomalu jsem se z něho zvedl. Kookie nahodil bolestnou grimasu a přetočil se na bok. Už neplakal. „Chceš na to led?", zeptal jsem se, ale on mlčel. „Říkal jsi, že se na mě nebudeš zlobit", připomněl jsem mu. „Říkal jsi, že to chceš... ty se zlobíš?" „Nezlobím..." „Skočím ti pro ten led!" Rychle jsem se oblékl a seběhl jsem schůdky. V mražáku jsem pak našel kostky ledu. Ale to už Kookie šel pomalu do koupelny. „Můžeš prosím převléct tu postel?", zeptal se potichu. „Jdu se umýt..." „Kookie?!" Chytl jsem ho za ruku. „Jsi v pořádku? Opravdu?" „Co myslíš?", zeptal se a sáhl si na zadeček. „Sotva můžu chodit, minimálně týden si nesednu, ale jo... v pořádku..." „Vážně je to tak hrozné?", zeptal jsem se smutně. Nechal jsem se opravdu moc unést a nejspíš jsem to dost přehnal. „Mrzí mě to!", řekl jsem jak nejpokorněji to šlo. „Nechtěl jsem tě bít tak moc, ale potom... když jsem tě tam viděl s ním... nedokázal jsem to ovládnout, promiň..." „Hmmm..." „Vážně se omlouvám!" „Jen se umyju, převleč tu postel a pak...", maličko se začervenal. „Můžeš mi tam dát ten led?" „Udělám všechno co řekneš, miláčku!" „Tak jo...", pousmál se a pak se šnečím tempem vydal dál do koupelny. Bylo mi ho líto. „Přestaň na mě tak civět!", vyhrkl Kookie a vypadal, že po mě něco hodí. Pokusil se o chabý úsměv. „Promiň.", odvrátil jsem pohled, ale než za sebou zavřel dveře, zase jsem se podíval. Jeho zadeček už začínal hrát všemi barvami. Jak je možné, že jsem ho tak moc zbil, když jsem původně chtěl být něžný?! Vážně, od té doby co jsem spal s Angelem se někdy nepoznávám. Za tohle ale může Min-Ki! 

Udělal jsem všechno jak Kookie řekl a jen jsem čekal až se vrátí do postele. Když se potom uvelebil na bříšku, položil jsem mu na zadeček pytlík s kostkami ledu. Miláček se zachvěl a naskočila mu husí kůže. „Zima...", vydechl nespokojeně. „Ale je to lepší!", dodal hned na to. Rychle jsem ho přikryl peřinou, aby se trochu zahřál. „Vzal sis prášek?", zeptal jsem se starostlivě. „Vzal..." „Zabiješ mě za to?" „Zabiju..." „Jung-Kookie...", vydechl jsem a přitulil jsem se k němu. Něžně jsem ho políbil na rty. „Tak fajn, klidně mě zabij." „Hned jak mě přestane bolet ten zatracený zadek!", slíbil Kookie. „Je ti jasné, že se ke mně nepřiblížíš ani na metr?", zamračil se na mě. „Slibuju, že se nepřiblížím k tvému zadečku, ale k tobě..." Přerušil jsem sám sebe přitisknutím rtů na ty jeho. „K tobě se přiblížím jak nejvíc to jde!" „Možná bych tě měl zabít hned...", vydechl. „To bys potom be ze mě plakal!", řekl jsem se zdviženým obočím. „To dělám i s tebou!" „Říkal jsi, že se nebudeš zlobit, že si můžu dělat co chci..." „Já se nezlobím." „Hmmm..." „Mám hlad!", zakňoural. „Nachystej něco k jídlu!" „Dobře... možná bych ti potom mohl namazat zadeček krémem na pohmožděniny... máš něco?" „Asi ne..." „Tak já ti skočím do lékárny, jo? Lež pěkně na bříšku a odpočívej! Já to všechno zařídím!" Mohl bych se přetrhnout abych mu vyhověl. Má zlost přešla, nevím jak žárlivost, ale mé výčitky svědomí se začaly ozývat. Neměl jsem to dělat!

„Půjdeš se mnou, Tae?", zeptal se Kookie nesměle. „Myslíš za doktorem?" „Hmmm..." „Jasně že půjdu!", usmál jsem se. „Dobře...", oddechl si. „A víš...", řekl po chvíli ublíženě. „že na tebe všechno požaluju panu Lee?" „Všechno?" Na sucho jsem polkl. „Úplně všechno?" „Naprosto každý detail!" „Ale...", zbledl jsem. „To... to... nesmíš!" Představil jsem si, jak Kookie vypráví o mém trestu a udělalo se mi nevolno. „Ale můžu!" „Je ti jasné...", řekl jsem rozechvěle. „že tam s tebou nepůjdu, že?" „Je ti jasné, že půjdeš, že?", podíval se na mě vyzývavě. „Jinak už ti nedám ani jeden polibek!" „Půjdu!" „Tak běž!" „Cože? Kam?" „Do té lékárny... prosím." „Už jdu!"