Anděl a Démon

132. Kapitola

Tae-Hyung

Nemohl jsem se odtrhnout od Kookieho sladkých rtů a ještě sladších úst. Srdce mi bláznilo štěstím. Tak moc ho miluju! Na chvíli jsme se ale odtrhli, abychom mohli popadnout dech. „Ty... ty by jsi mě vážně vzal do Vegas a udělal tam svatbu snů?", zeptal se rozechvěle. „Pro tebe všechno, miláčku!", přikývl jsem a něžně pohladil jeho tvář. V tu chvíli existoval jen on! „Možná by to ale šlo udělat i tady, v Korei...", usmál jsem se. „Asi bych u toho nechtěl Elvise!" „Ani já ne!", pousmál se, ale pak se na mě podíval trochu smutně. „Víš ale, že ať s Elvisem nebo bez něho, že by nás stejně oficiálně jako manžele neuznali?" „Vím!" trochu jsem se zamračil. „Už jsi to jednou zmínil. Ale kdo říká, miláčku, že musíme navždy zůstat v Korei? Třeba se můžeme někdy přestěhovat někam, kde nás jako manželský pár uznají a kde si třeba také budeme moct adoptovat dítě...", uklidňoval jsem ho. Chtěl jsem aby zrovna teď nemyslel na takové věci. Důležité je přece jen to, že se milujeme, ne?

„Ty... ty bys chtěl adoptovat dítě?", podíval se na mě zaraženě. „Ty snad ne?", zarazil jsem se taky. Ne že bych chtěl zrovna teď rozebírat tohle téma, ale způsob jak se zeptal mě udivil. „Já... já nevím...", povzdechl si. „Nikdy jsem o tom neuvažoval!" Trochu smutně se usmál. „Já nevím, jestli se dokážu postarat sám o sebe a ne tak o..." Zarazil se jako by si právě na něco vzpomněl a vyplašeně se na mě podíval. „Tae?! Kde je Yeontan? Co jsem s ním udělal?" Vyděšeně se postavil na nohy a ten rychlý pohyb způsobil, že sykl bolestí. Rozhlédl se, jako by chtěl našeho drobečka někde zahlédnout. Vzal jsem ho za ruce a stáhl si ho zpátky k sobě dolů. Kookie se chvěl. „Yeontan je v pořádku!", řekl jsem konejšivě a stiskl jsem obě jeho dlaně. „Klid, nic jsi mu neudělal! Zanesl jsi ho k Min-Kimu!" „Vážně?", podíval se na mě nedůvěřivě, ale po chviličce se trochu uklidnil. „Už si na to vzpomínám... ano, máš pravdu." Úlevně vydechl a trochu nervózně se usmál. „Co sis myslel, že jsi mu udělal?", zeptal jsem se znepokojeně. „Bál jsem se, že jsem ho vyhodil z balkónu... teda, že ho Angel vyhodil tak jako foťák a notebook...", odpověděl potichu a zhluboka se nadechl. Pomalu vydechl. „Angel vyhodil foťák a notebook z balkónu?", podivil jsem se. „Proč?" „Kvůli těm fotkám...", povzdechl si. „Kvůli našim fotkám." „Aha?!" Angel žárlil? „Zapomněl jsem, že jsem pejska odnesl", pokračoval Kookie. K Angelovi se už nijak nevyjadřoval, ale mi to nevadilo. Poslední o kom bych chtěl mluvit, byl právě on.

„Takže Yeontan je u Min-Kiho?" „Ne, není!", zakroutil jsem hlavou. „Je v Daegu!", dodal jsem rychle, když se na mě vyplašeně podíval a chtěl něco říct. „Aha..." „Přivezu ho zpátky, neboj!", usmál jsem se a znovu ho něžně políbil. „Pokud jde o tu adopci, netrap se tím, byl to jen takový nápad.", řekl jsem co nejklidněji. „Nejdřív se stejně musíš dát do pořádku aby tě mohli pustit domů. Potom musíš dokončit školu a až pak můžeme uvažovat co dál s našimi životy... Souhlasíš?" Rozechvěle přikývl a potom mě znovu políbil. „Ani nevíš jak moc tě miluju!", zašeptal do mých rtů. „Budu se moc snažit, aby mě pustili co nejdřív, ano?" „Počkám na tebe, miláčku!", zašeptal jsem taky. „Takže hlavně v klidu! Budu čekat tak dlouho, jak bude třeba, slibuju!" „Já ti věřím!", řekl potichu a opřel se svým čelem o mé. Zavřel oči a já jsem si ho po chvíli přitiskl víc k sobě. „Já tobě taky!", zašeptal jsem mu do ouška. Položil si hlavu na mé rameno a já jsem ho nepřestával tisknout. Pro tohoto človíčka bych byl schopen bez váhání i umřít! Potom jsem se od něho odtáhl, ale vzal jsem jeho bradu do dlaní abych se mu mohl podívat do očí. „Řeknu ti jen jedno, Jung-Kookie!", řekl jsem vážně, zatím co opětoval můj pohled. „Já tě považuju za svého manžela ať už nás jiní budou vnímat jakkoli, je ti to jasné? Já už nechci mít vedle sebe nikoho jiného a celý můj život patří jen tobě! Je mi fuk, že nás úřady neuznají... ne že bych nechtěl aby to bylo jinak, ale nebudu nad tím plakat! Pro mě je nejdůležitější to, že můžu být s tebou! Rozumíš?" „Rozumím...", vydechl. „Máš pravdu... kašlu na úřady! Takže... jsme opravdu manželé? Já tomu pořád nemůžu uvěřit!" „Co máš z toho?!", zasmál jsem se. „Já taky ne!" Taky Kookie se usmál. „Ale ten obřad uděláme, Tae?", zeptal se trochu nesměle a já jsem s úsměvem přikývl. „Klidně, abychom si ještě víc uvědomili, že už k sobě patříme navždy!", řekl jsem láskyplně. Kookie s milým úsměvem přikývl jako že souhlasí. „O té adopci si ještě promluvíme!", zašeptal tak, že jsem ho sotva slyšel. Ovšem já jsem ho slyšel! :) Jen jsem se usmál. Vstal jsem a popadl ho do náruče až vypískl překvapením. Hned ale obmotal ruce kolem mého krku a něžně přitiskl nosík k mému krku. V náruči jsem si ho potom odnesl k posteli.