Anděl a Démon

67. Kapitola

Tae-Hyung

Byl jsem rozhodnutý, že si s Kookiem promluvím hned jak vstane. Pokusím se ho přemluvit, aby šel do ordinace k panu Lee. Netuším jak bude reagovat, ale moc nepočítám s tím, že tam bude chtít jít. Jestli bude protestovat, asi ho tam dotáhnu násilím! Ne, to by k ničemu nebylo! On musí chtít sám! Chodil jsem nervózně po bytě a přemýšlel jsem, jak to Kookiemu podat, aby o tom vůbec chtěl mluvit. Už když se pořezal jsem věděl, že ten problém musíme nějak řešit, ale pořád jsem ten rozhovor odkládal a pak jsem na to prostě přestal myslet. Kookie taky strčil hlavu do písku jako pštros a myslel si, že ho svět, nebo-li psychiatr, nechá na pokoji, když se bude tvářit, že není a prostě nezvedne telefon. Vím, že se cítí líp co jsme spolu, až na pár drobností, ale právě... Jak můžu vědět co ho jak moc rozhodí? Nedokážu kolem něj celý život chodit po špičkách! I když ho moc miluju, když mě naštve, jsem prostě naštvaný! Ten problém co má pořád existuje a tím, že Kookie přestal chodit na terapie se přidal ještě další problém... Nesmí mi miláčka zavřít do ústavu!

Seděl jsem v obývací části jeho bytu a čekal až vstane. Byl jsem hrozně nervózní. Přesto jsem ale sebou překvapeně trhl, když se Kookie objevil na schůdcích. Doufal jsem, že bude spát dýl. „Už jsi vzhůru?", zeptal jsem se udiveně. „Já bych pak nemohl spát v noci...", řekl na vysvětlenou. Zněl ale unaveně. Nebo snad je pořád smutný? Nepodíval se na mě a šel rovnou do kuchyňky, kde si nalil vodu do sklenice a celou ji hned vypil. Pak si nalil další. Myslím, že si vzal prášek. Napadlo mě, že má asi léky někde v kuchyňské lince. Dobře, hlavně ať je v klidu. Vypil druhou sklenici a opřel se o kuchyňskou linku. Zaklonil hlavu a zavřel oči. Vypadal tak křehce až mě z toho píchlo u srdce. Vážně ho strašně moc miluju! Musím mu pomoct!

Potichu jsem přišel až k němu. Kookie měl pořád zavřené oči, ale hlavu si opřel o skřínku. Vypadal jako by znovu usnul, až na to, že mu po líčku stékala slza. Znovu mě píchlo u srdce. Jsem fakt prevít, že jsem dovolil, aby můj miláček byl smutný kvůli mně! Asi vteřinku jsem se na něj ještě díval, ale pak jsem Kookieho prudce chytl a vtáhl ho do svého obětí. Vydechl úlekem, ale já už jsem přitiskl jeho hlavu na své rameno a zabořil si nos do jeho vlasů. „Miluju tě!", řekl jsem jak nejpřesvědčivěji jsem uměl. „A přísahám, že jsem ti nikdy nepřestal věřit! Já... jen na tebe hrozně žárlím, miláčku... ale věřím ti! Věřím ti hrozně moc a taky tě hrozně moc miluju! Promiň mi, že jsem byl na tebe tak hnusný, ano? Miluju tě, Jung-Kookie!" Kookie mlčel, ale cítil jsem jak se chvěje a mé tričko začalo být na rameni pomalu ale jistě mokré. Odtáhl jsem se od něj a podíval jsem se do jeho uplakané tváře. „Proč pláčeš?", zeptal jsem se lítostivě. Vážně neumím chodit po špičkách!

„Já...", vzlykl Kookie a snažil se utřít slzy, ale moc mu to nešlo, protože mu tekly nové. „Já... myslel jsem, že už mi nikdy nebudeš věřit... Teda první jsem si myslel, že jsi mi odpustil a že mi věříš a potom..." Nový příval slz. Kookie zmlkl a přikryl si tvář dlaněmi a jen plakal. Po chvíli se naštěstí trochu uklidnil. Já jsem ho konejšivě hladil po rameni a po vlasech a čekal až to dopoví. „Potom jsem si myslel, že mi vůbec nevěříš a že už to nikdy nebude jako dřív! Že jsem to pokazil tak moc... že... že nebudeme moct být spolu..." Utřel si slzy a podíval se mi nešťastně do očí. „Vážně mi věříš? Vážně mě pořád miluješ? Já bych už nemohl žít bez tebe!" Vyplašeně jsem se na něj podíval. Vůbec mě nenapadlo, že se cítí takhle. Že si myslí, že je to tak zlé! „Ach, Kookie...", vydechl jsem a pohladil ho něžně po tváři. „Já bych bez tebe přece už taky nemohl žít! A proto žárlím... ne že bych ti nevěřil, jen se bojím, že o tebe přijdu! Vím, že je to hloupé ale...", nestihl jsem dopovědět, protože v ten okamžik Kookie přitiskl své rty na ty mé. Zapletl jsem ruce do jeho vlasů, zatím co on si je položil volně kolem mého krku a spolkl jsem slovo, které jsem chtěl zrovna říct. Začal jsem jeho polibek opětovat. Tentokrát jsme ten polibek ani moc neprohloubili, spíš jsme si tak vzájemně hráli se rty a jazýčkem toho druhého. Já jsem v duchu jásal. Vážně by už Kookie nemohl žít be ze mě? Vážně mě tak moc miluje? Já přece jeho taky! Přemístil jsem ruce z vlasů na jeho záda a ještě víc jsem si ho přitáhl k sobě. Nechci aby byl smutný! Chci ho přece dělat šťastným! Ale na jazyku jsem ještě cítil chuť jeho slz.