Není v tom žádné nadpřirozeno... Je to TaeKook příběh, ale nejde v něm o to, jestli spolu Tae-Hyung a Jung-Kook skončí v posteli, i když sexu si snad užijete dost. :) Je to taky o hledání cesty k sobě navzájem, o nejistotě a pochybnostech. Kluci pro...
Byl čtvrtek brzy ráno a nastal čas rozloučit se s mým miláčkem. Měl jsem asi hodinu na to abych si zabalil věci na kolejích a stihl vlak. Rozhodl jsem se pro cestu vlakem, protože mi to přišlo mnohem pohodlnější než autobus. Navíc tam jel přímý spoj! Měl jsem jet Subway a cesta měla i tak trvat skoro tři hodiny.
Obyčejným vlakem by to bylo o půl hodiny dýl a autobusem taky tak. Kookie mě chtěl doprovodit, ale já jsem nesouhlasil. Bude to hoňka a není důvod ho stresovat! Stejně bychom si to neužili a na co protahovat loučení? Kookie byl smutný. Snažil se sice tvářit statečně, ale každou chvíli smrkal a nenápadně si utíral slzy. „Bojím se o tebe...", řekl ztrápeně. „Když jedeš tak daleko sám!" Usmál jsem se na něho a rozcuchal mu vlasy. „Není to tak daleko, Kookie!", chlácholil jsem ho. „A nejedu takhle poprvé!" Vytáhl jsem mobil a ukázal mu svou cestu v aplikaci mapy.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Vidíš? Nastoupím v Seoulu a vystoupím až v Daegu! Za tři a půl hodiny už budu u našich v obýváku jíst nějakou máminu dobrotu! Je to mnohem blíž než třeba do Busanu!", ukázal jsem mu. Popotáhl a usmál se na mě. „Dobře...", řekl rozechvěle. „Budu doufat, že ten vlak nevykolejí..." Zasmál jsem se a sevřel ho v náruči. „Ty jsi takové tele, Kookie!", řekl jsem něžně a začal ho líbat. Líbal jsem ho co nejdéle to šlo, abych měl zásobu i na cestu a abych to alespoň chvíli vydržel bez něj, až budu daleko. Jako by jeho polibky byly kyslík v potápěčově kyslíkové bombě a já byl ten potápěč! Bude mi hrozně moc chybět, ale vím, že to uteče a v neděli pozdě večer už zase budu zpátky!
„Budu ti každý den volat a v neděli pak nepojedu na koleje, ale za tebou, ano?", řekl jsem s úsměvem. „Pojedeš za mnou?", vydechl šťastně a trochu se usmál. „Myslíš, že bych to bez tebe vydržel o chvíli dýl než je nutné?", zeptal jsem se. Znovu se maličko usmál. „Uteče to rychle, miláčku!", mrkl jsem na něho. „A pak už se od tebe nehnu ani na krok!" „Miluju tě!", zašeptal mi do ucha. „Já tebe víc!", řekl jsem a snažil se zůstat v klidu, protože už teď se mi po něm začínalo stýskat. „Užij si to tam, Tae!", řekl smutně, oči plné slz. „Neplač, Kookie!" Utřel jsem mu slzy a ještě jednou ho dlouze políbil na jeho krásné rty. „Neplač, nebo nikam opravdu neodjedu!"
„Já nepláču!", ohradil se, ale popotáhl a po tváři mu už tekla další slza. Jen jsem se pousmál. „Běž už, Tae... nebo to nestihneš!", řekl rozhodně Kookie. „Dávej tady na sebe pozor, Jung-Kookie, slyšíš?!", pohrozil jsem mu prstem. Jen přikývl. „Vážně, slibuješ?", dodal jsem a podíval se do jeho smutných očí. „Budu...", řekl a znovu popotáhl. „Slibuju, že neudělám žádnou hloupost, protože vím, že se mi vrátíš!" Ještě jeden polibek. Pak jsem vyšel na chodbu. „Už abys byl zpátky, miláčku...", řekl ještě potichu Kookie. „Budu!", slíbil jsem. Pak už přijel výtah.
