Anděl a Démon

51. Kapitola

Tae-Hyung

Nějakou dobu jsme pak leželi mlčky. „Nemáš hlad?", zeptal jsem se později starostlivě. Z toho oběda v něm moc nezůstalo, MUSEL mít hlad. Jen zavrtěl hlavou. „Nemám na nic chuť...", řekl unaveně. „Zůstaneš tady se mnou?" „Zůstanu!", přikývl jsem. „Myslíš, že můžeš jít zítra do školy? Zvládneš to?" „Já nejsem nemocný, Tae..." Trochu jsem pochyboval. Ok, uvidíme jak na tom bude ráno. „Nejraději bych tam zítra nešel...", přemýšlel jsem nahlas. „ale..." Do háje! „Nemůžu se uvolnit...", vzpomněl jsem si. „protože taky ve čtvrtek a v pátek tam nebudu!" Udiveně se na mě podíval. „Kde budeš?" „Musím jet k našim...", řekl jsem trochu neochotně. „Úplně jsem na to zapomněl, jenže už jim slibuju tu návštěvu hrozně dlouho..." „Ach...", vydechl Kookie zklamaně. „Nebudeš o víkendu se mnou?" „Tak pojeď do Daegu taky!", navrhl jsem. Byl by to fajn výlet, jen nevím jak bych to vysvětlil našim. „To nejde...", řekl smutně. „Máme toho do školy opravdu moc, zápočty se blíží a já jsem toho v poslední době moc neudělal..." „Hmmm...", vydechl jsem zklamaně. „Tak já tam nepojedu!" Usmál jsem se na něj, ale on nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Je to tvoje rodina, Tae!", řekl skoro přísně. „Važ si toho že je máš! Říkal jsi, že sestřička je nejkrásnější dítě na světě... chceš aby byla Eon-Jin smutná, že se na ni bráška vykašlal? A co by na to říkal Jeong-Gyu? A co mamka s taťkou? Jenom tam jeď, já to tady chvíli bez tebe vydržím!" Domlouval mi a snažil se tvářit statečně, ale bylo mi jasné, že až tak v klidu to nebere. Taky se od něj nechci odloučit sotva jsme spolu začali chodit! 

Ale má pravdu... Mám rodinu, kterou on už nemá, a měl bych si jich víc vážit... „Budeme si pořád volat, jo?", navrhl jsem. „Videohovory!", řekl vážně. „Chci tě vidět a chci abys mi ukázal něco z Daegu..." Usmál se trochu zasněně. „Nikdy jsem tam nebyl!" „Dobře..." Ulevilo se mi. „Někdy tě tam rozhodně vezmu!" Usmál se a v očích mu zajiskřilo. Tak nakonec to bere víc v klidu než jsem doufal. Stejně se mi ale od něj nechtělo. „Mohl bych u tebe zůstat až do čtvrtka?!", řekl jsem s nadějí. Na půl jsem mu to oznámil a napůl jsem se ptal.

„Pak bych se ráno u sebe sbalil a jel bych k našim... Co říkáš?" „Opravdu?", zaradoval se. „Budeš tady se mnou až do čtvrtka? Ano ano ano!" Vrhl se na mě a sevřel mě ve svém objetí. Vážil sice jako pírko, ale stisk měl silný. Sotva jsem popadal dech, ale nechal jsem ho. Něžně jsem ho políbil do vlasů. „Zítra půjdeme na rande!",oznámil jsem mu druhou novinku a Kookie se šťastně usmál. „To bude úžasné!", radoval se. „Zajdeme si někam na jídlo...", začal už plánovat. „Můžeme si půjčit v Songdo loďku... pokud ještě nezavřeli. A taky si dáme zmrzku... ne, na to už je zima... Ale třeba můžeme jít do kina nebo se jen tak pro..." Ach to ukecané tele! Zavřel jsem mu ústa vášnivým polibkem. Přestal ihned plánovat a krásně mi polibek opětoval. Je možné někoho milovat z hodiny na hodinu... co z minuty na minutu... víc a víc? Mám pocit, že se to právě děje! Jako by mé city byly balónek a ten se nafukoval víc a víc... Jejda, blbé přirovnání! Balónek může prasknout a co by pak zbylo z těch velkých citů? Jenom cáry... tak ne, balónek rozhodně NE!!! Líbali jsme se dlouho. Z vášně jsme kupodivu zvolnili a najednou to bylo tak něžné, až mi to rvalo srdce. Může člověka bolet srdce i z opětované lásky? Možná je toho někdy až tolik, že to ten sval už prostě nezvládá? Vím srdce je jen sval, ale přesto... lidé s infarktem se musí vyhýbat stresu... není láska taky jistý druh stresu? Tak ne... Filosof ze mě nikdy nebude! :)

Pak jsme si lehli vedle sebe. „Už je mi dobře!", řekl Kookie. Usmál se na mě. „Vážně?",podíval jsem se na něj s nadějí. „A nechceš si někam zajít na večeři?" Pohladil jsem si břicho. „Už mám zase docela hlad..." „Já taky!", přikývl horlivě. „Ty tvoje polibky, Tae... víš, že dělají zázraky?" Musel jsem se zasmát. Prý že zázraky... „Vážně!", usmál se na mě něžně a vlepil mi pusu na nos. „Přeháníš!", usmál jsem se pobaveně, ale měl jsem obrovskou radost, že se už cítí líp. „Takže půjdeme?", řekl a už se hrabal ven z postele. Táhl mě při tom za ruku. Se smíchem jsem teda vstal. „Musíš se ale obléct!", připomněl jsem mu. Udiveně se na mě podíval a až pak mu došlo, že na sobě nic nemá. Celý zrudl. „Do háje!", vypískl. Bál jsem se aby se nezabil jak rychle seběhl z těch schodků. Čekal jsem potom na něj v obývací části. Je snad holka, že mu to trvá tak dlouho? Jako by nevěděl co si obléct... Pobavilo mě to. Nakonec si oblékl obyčejné bílé tričko a džíny. K tomu tmavý kabátek se saténovou kapucí. Obyčejné oblečení, nic extra, ale on v tom vypadal nádherně! I když... on je nádherný ve všem a ještě víc když na sobě nic nemá... :P