Není v tom žádné nadpřirozeno... Je to TaeKook příběh, ale nejde v něm o to, jestli spolu Tae-Hyung a Jung-Kook skončí v posteli, i když sexu si snad užijete dost. :) Je to taky o hledání cesty k sobě navzájem, o nejistotě a pochybnostech. Kluci pro...
Nemohl jsem se uklidnit a bylo mi jedno, že se na nás všichni dívají. Když jsem se ale nakonec trochu zklidnil, začal jsem přemýšlet. Proč by měl Kookie tak najednou umírat? Říkali, že tělo už má v pořádku... ale... taky říkali, že se už možná nikdy neprobere... Sakra, musím zjistit jak to je! Zaběhl jsem k děkance, s Jinem v patách. Nesměle jsem zaklepal a když se ozvalo energické „dále", vzal jsem za kliku. Jin zůstal venku. „Do... dobrý den...", vykoktal jsem a podíval se na starší ženu. Naše děkanka Lee Hyun-Joo.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Co si přejete, studente?", zeptala se. Tvářila se při tom velmi zaneprázdněně. „Jde o jednoho studenta...", řekl jsem potichu. „Je... je pravda, že už se Jeon Jung-Kook nikdy nevrátí?" „Jeon Jung-Kook? Ano...", potvrdila. „Volala jeho babička..." To mi stačilo! S novým přívalem slz jsem vyběhl ven z kanceláře a když mě uviděl Jin, znovu se rozplakal. „Co ti řekla?", vysoukal ze sebe. „Je to pravda, hyungu!", vzlykal jsem. „Potvrdila mi to! Opravdu se už nikdy nevrátí!" „Takže... takže je mrtvý?"Jen jsem přikývl. Nedokázal jsem to říct nahlas. Tak moc to bolelo, ale pořád jsem neumřel. Chtěl jsem umřít! Neumřel jsem, ale připadal jsem si jako bych mrtvý už byl...
Jin mě zavezl na koleje a šel se mnou k nám do bytu. Všichni jsme pak brečeli. Pořád jsem tomu nemohl uvěřit. Nevím ani kdy bude mít pohřeb... To není fér! Odvezli mi ho a já už jsem neměl možnost ho naposledy políbit, pohladit jeho tvář a rozloučit se. Neměl jsem možnost ho naposledy zahlédnout! Tak moc to bolelo! Nedokázal jsem tohle přijmout. Mé srdce odmítalo připustit, že by už miláček nebyl s náma na tomto světě. Odmítal jsem přijmout smutnou realitu! Kluci spekulovali co se mu asi mohlo stát a Hobi přišel s teorií, že třeba dostal zápal plic. Prý lidé upoutaní na lůžku na to hodně trpí... I jeho teta tak prý umřela... Bylo mi na nic! Netušil jsem jak mám žít dál. Brečel jsem, brečel a zase brečel. A potom jsem měl zase dlouhé chvíle apatie, kdy jsem jen ležel a nemyslel vůbec na nic. Byl jsem jako bych byl mrtvý...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Vánoce jsem přežil jen tak, že jsem byl u rodiny v Daegu, ale... i tam... na každém kroku jsem vzpomínal na miláčka. Yeontan a Soonnshim byli jediní, kteří byli tyhle vánoce šťastní. Ani nevím jak jsem udělal zkoušky. Byl jsem jako robot a žil jsem jen ze setrvačnosti. Kvůli mámě, rodině a mým přátelům... Žil jsem na jeho památku! :'(
