Anděl a Démon

73. Kapitola

Tae-Hyung

Věřil jsem mu, opravdu jsem mu věřil! Cítil jsem ale jak mi adrenalin stále proudí žílama a potřeboval jsem se vybít. Ta žárlivost byla nesnesitelná! Musím se vybít a odreagovat se! Rozhodl jsem se, že si to opravdu vybiju na Kookiem, respektive na jeho zadečku. On sám mi to přece navrhl, co víc... on na tom trval a já jsem se jen rozhodl na to  přistoupit. Vlastně mu udělám službu! :)

„Teď?", vydechl polekaně, ale já jsem mu už neodpověděl. Začal jsem ho líbat vzadu na krku a postupoval jsem po jeho něžné šíji dolů. Potom jsem zlíbal taky jeho ramena. Vrátil jsem se zpět na šíji a postupoval jsem pomalu po páteři směrem dolů, až k jeho zadečku. Kookie slastně zavzdychal. Trochu jsem si jeho rozkošný zadeček přizvedl, ale namísto dalšího polibku jsem ho vší silou udeřil přes levou půlku. Kookie sebou trhl, bolestně zakňoural a schoval si tvář do polštáře. Na jeho jemné kůži se objevil rudý otisk. Ach... Měl jsem pocit, že to bude fungovat. Nebudu ho šetřit a pak se mi snad uleví a udělám za vším tlustou čáru! Teda, až si promluvím s Ki. A pokud to nepřejde, nechám Kookieho aby mi zmaloval zadek na oplátku!

Pohladil jsem ho po zadečku a okamžitě jsem postižené místo zahrnul stovkou drobných polibků. Po chvíli jsem se ale napřáhl a udeřil ho do druhé půlky. Kookie sebou znovu bolestně trhl a ještě víc zabořil tvář do polštáře. Cítil jsem jak se chvěje. „Dostaneš pětadvacet, miláčku!", zašeptal jsem mu do ouška. „Souhlasíš?" „Hmmm..." „Vážně, Kookie, můžu?" Maličko se pootočil a v očích měl slzy. „Můžeš...", špitl. „Chtěl jsem to, už to nebudu brát zpět, když to chceš i ty... Udělá ti to radost?" Takhle to znělo dost divně. „Asi ano...", řekl jsem nejistě. „Tak potom ano... můžeš mě potrestat... souhlasím."

„Budeš v pořádku?", ujistil jsem se ještě znovu. Možná bych to radši neměl dělat. „Budu...", řekl potichu Kookie. „Když už potom nebudeš žárlit, budeš mi věřit a odpustíš mi... Klidně mě zbij jak moc chceš, já se nebudu zlobit... slibuju..." Snažil se být statečný, přitom už teď plakal. Dobře, jeho slzy budu brát jako součást trestu. Doufám, že se na něm teď vyřádím a má debilní žárlivost někam zmizí. Jestli ne, sám se zbiju! A jemu to dovolím také! Udělám co bude chtít, jestli ten výprask nebude k ničemu...

Hladil jsem ho po zádech a doufal jsem, že vím co dělám. Kookie to chtěl a já to už chci taky, takže konec přemýšlení, jde se jednat! Třetí rána sedla dost dobře a Kookie sebou zase tak bolestně trhl. Tlumeně vzlykl do polštáře a já jsem znovu jeho zadeček zasypal polibky. Rozhodl jsem se to takhle dělat až do konce, bít ho a taky laskat! Měl jsem nádherný výhled na jeho zadeček a náramně jsem si to užíval. Dal jsem mu už dobrých patnáct ran a jeho půlky byly zbarvené dočervena. Lehl jsem si vedle něj a maličko jsem si ho pootočil abych mu viděl dotváře. „Jsi v pořádku?", zeptal jsem se. Rozechvěle přikývl, ale jeho tvář byla mokrá od slz. „Opravdu?" Moc jsem mu nevěřil. „Pokračuj...", řekl potichu a nejistě, jako by sám nevěděl, jestli to myslí vážně. „Ještě zbývá deset... Pokračuj..." „Tak dobře..." Vrátil jsem se k jeho zadečku a dal mu rovnou další ránu až Kookie vypískl. „Ach...", vzlykl. „To hrozně bolí, Tae!" „Promiň!" Něžně jsem ho políbil na ústa. „Zvládneš to?", zeptal jsem se znovu trochu nervózně. „Mám ti dát zbytek jen tak symbolicky?" „Ne...", zavrtěl hlavou a skousl si spodní ret. „Ne... udělej to podle sebe. Slíbil... slíbil jsem ti, že můžeš... Už takovou blbost nikdy neudělám! Ale když chceš aby mě to moc bolelo, tak... dělej... Dnes můžeš... tak dělej! Chci to mít za sebou!" Ještě jsem ho potom chvíli něžně líbal a pak jsem ho zase silně plácl po jeho rozkošném zadečku, aniž bych rozpojil naše rty.