Menaced Life

1. Rozloučení

„Kirsty, vstávej! Za hodinu a půl jedem!“ Máma si myslela, že ještě spím, ale ne. Ležela jsem na matraci, kterou mi nechali v pokoji a hleděla jsem do stropu. Přemýšlela jsem nad tím, jaké to bude v tom novém městě. V Los Angeles. Nemohla jsem si představit, že každý den Matta neuvidím. Při téhle představě mi bylo nejhůř.

Ta prázdná místnost kolem mě, kde jsem dříve mívala pokoj, byla tak depresivní. Dříve byly všude samé plakáty mých oblíbených celebrit, milion fotek, hlavně mě a Mattyho, ale teď už tam zbyly jen holé zdi s opadanou omítkou, což způsobila lepící páska, díky které plakáty a fotky držely.

„Kirsty!“ Už jsem slyšela mamku jak se řítí k mému pokoji. Rozrazily se dveře a stála tam. Oblečená do svých milovaných džínů a černého sáčka. „Zlatíčko, nedělej to ještě horší, než to je.“ Pomalu přišla ke mně a sedla si na druhý konec matrace. „Proč tam musíme jet? To tu nemůžu zůstat? S Mattym u něho doma?“ Znělo to jako šílený nápad. „Myslím, že tohle by se tatínkovi nelíbilo.“ Zasmála se. „Ten mi je někde.“ Odfrkla jsem si. „Ale no tak! Vím, že to je pro tebe těžké, ale vím, že ty to zvládneš a najdeš si nové přátele.“ Nahnula se ke mně a políbila mě na čelo. „Ale lepší jak Matty už nebudou.“ Vzdychla jsem si. „Marná snaha. Vstávej už…“ Mamka se zvedla a zase odešla.

Chvilinku jsem ještě přemýšlela, ale poté jsem se zvedla taky. Převlékla jsem se do připravených věcí, které ležely na zemi vedle matrace, pobrala jsem si pyžamo a šla jsem z pokoje pryč. „Kam to mam dát?“ Zeptala jsem se mamky, která seděla na židli v naší staré jídelně, a chovala mou sestřičku Bethany. „Hoď to támhle do té tašky.“ Hlavou cukla směrem do leva, kde byla na zemi modrá cestovní taška. Poslechla jsem a pyžamo tam hodila.

„Nevíš kde mam telefon?“ Zeptala jsem se. „Myslím, že jsem ti ho dala k tomu mému, což znamená, že do obýváku na stolek.“ Usmála se a já se do obýváku vydala. „I ten stolek tu zůstane?“ Zakřičela jsem na ni tázavým tónem. „Táta ho nechce brát.“ Ozvalo se zpět. „Jak jinak, řekne to táta, musí to tak být.“ Zanadávala jsem. Ze stolku jsem vzala můj zlatý BlackBerry, na kterém jsem viděla upozornění na nepřečtenou sms zprávu. Rozklikla jsem ji a překvapivě byla od Matta.

Stálo v ní: Kirsty,nemůžu s vámi jet na letiště, mrzí mě to… Strýček s něčím potřebuje pomoc. Pojď aspoň k nám,  čekám tě u houpačky. –M

Předem jsem se podívala, kdy mi zpráva přišla. Díky bohu to bylo teprve před pěti minutama. Mobil jsem si strčila do kapsy. „Mami, jdu za Mattym!“ Oznámila jsem. „Dobře! Ať se ale přijde rozloučit i s námi!“ Zavolala na mě zpět. Už jsem ji ale skoro neslyšela, protože jsem se vyřítila ze dveří a běžela jsem k Mattymu na zahradu.

Otevřela jsem jejich dřevěnou branku a vydala jsem se směrem k houpačce. „Matty?“ Upozornila jsem na sebe. „Tady!“ Ozvalo se za barákem.

Po pár vteřinách jsem konečně uviděla tu jeho blonďatou hlavu. Seděl na  houpačce, nohy měl svěšené dolů a odrážel se s nimi o zem. „To ti nestojim ani za pohled?“ Zasmála jsem se. Pomalu na mě otočil hlavu. Oči měl zarudlé a plné slz. „Matty, víš, že jsme si slíbili, že nebudeme plakat.“ Došla jsem k němu a posadila se vedle něj. „Kirsty, to nejde.“ Pohlédl k zemi. „Matty.“ Natáhla jsem ruce, chytla ho kolem zad a přimáčkla si ho k sobě. „Co si bez tebe počnu…“ Vzdychl si. „Zavolám ti, hned jak dorazim.“ Odtáhla jsem se od něho. „Dobře. Aspoň budu klidnější. Nejradši bych vás do toho letadla nepustil.“ Matty nesnášel letadla, protože mu při pádu jednoho zahynuli rodiče. „Budeme v pořádku.“ Pousmála jsem se. „Já vím. S kým teď budu provádět blbosti?“ Podíval se mi do očí. „Máš tu přece Taru.“ Tara je Mattova přítelkyně. Oba jsou tak roztomilí. „S ní je to ale jiné.“ Vzdychl si. „Ale máš tu někoho. Já tam nebudu mít nikoho…“ Pustila jsem ho a na zem jsem se tentokrát podívala já. „Zapadneš. Všichni se budou jen prát o tak bezvadnou holku.“ Pohladil mě po vlasech. „Vtipný…“ zakroutila jsem očima. ,,Já si srandu nedělám.“ Vyplázl na mě jazyk. „No dobře.“

S Mattym jsem tam strávila hodinu. Vzpomínali jsme na veškeré blbosti a průšvihy, co jsme dělali. Akorát nás ale vyrušilo troubení auta, tedy spíše taxíku. „To nějak uteklo.“ Zvedla jsem se. „Až moc rychle, tak jdeme.“ Matty vstal a chytnul mě okolo ramen.

Šli jsme směrem k taxíku, který stál před naším domem.

Akorát do něho táta nandaval nějaké věci. „Ahoj.“ Neochotně jsem ho pozdravila. „Zdravím pane Lovell.“ Přidal se Matty a ruku stáhl z mých ramen. „Ahoj děcka.“ Táta zabouchl kufr a otočil se na nás. „Už ses rozloučila?“ Pohlédl na mě se zdviženým obočím. „Co mi zbývalo.“ Postavila jsem oči v sloup. „Nech si ty své pohledy!“ Okřikl mě. „Jo.“ Řekla jsem mu na to a on radši ještě odešel do domu. „Matty, tohle tam nepřežiju.“ Podívala jsem se na něj. „Přežiješ prde. Neboj se.“ Věnoval mi svůj kouzelný úsměv. „Ahoj Matty.“ Konečně z toho baráku vylezl někdo normální, moje mamka, pospolu s malou Bethany v náručí. „Ahoj Eli.“ Taky jsem nikdy nepochopila, proč mamka Mattymu svolila, aby ji tikal, ale táta to nikdy neudělal. „Kirsty, podrž ji. Já se tady rozloučím s našim chlapem.“ Zasmála se a Bethany mi podala. Já si ji přitiskla k sobě. „Měj se tu hezky.“ Slyšela jsem jak mu říká, když ho objímala. „Ať se vám tam daří.“ Odpověděl ji zpět a pustila ho. „V domě nic nezůstalo.“ Vyběhl z něho táta. „Tak jedem.“ Zabouchl dveře a přišel k taxíku. „Máš ještě pár minut.“ Pošeptala mi mamka a vzala mi Bethany z rukou. „Jak dlouho ti to potrvá?“ Táta byl zase tak nepříjemný. „Nech ji Thomasi. Není to pro ni tak jednoduché, jak si myslíš.“ Pokárala ho máma a posadila se dozadu. Táta dopředu na místo spolujezdce.

„Tak je to tady.“ Pohled jsem věnovala Mattovi. „Nikdy jsem si nemyslel, že tenhle den nastane. Ale něco pro tebe mam.“ Ze zadní kapsy u kalhot vytáhl něco fialového. Roztáhl to přede mnou. „Nechal jsem ho vyrobit.“ Byl to fialový náramek s černě vyšitým nápisem: K+M BFF♥

„Děkuju Matty. Je krásný.“ Natáhla jsem ruku a Matty mi ho na ni přivázal. „Vždy, když ti budu nejhůř, podívej se na něj, protože díky němu, budu vždy s tebou.“ Když tuhle větu řekl, vrhla jsem se mu okolo krku. „Já ale pro tebe nic nemam.“ Zazoufala jsem. „To nevadí. Mně stačí milion našich společných fotek.“ Zasmál se. „Kirsty, pohni!“ Zavolal po  mě táta. „A jéje. Pán zavelil a pejsek musí poslechnout.“ Odtáhla jsem se od Matta. „Kirsty, hned se mi ozvy. Kdykoliv budeš mít trable, zavolej mi. Hovor od tebe budu očekávat vždycky.“ Mrkl na mě. „Matty, děkuju. Děkuju za to, že můžu mít tak úžasného kamaráda, jako jsi ty.“ V tom mi do řeči vběhl zase táta. „Jedem!“ Už mi tak lezl na nervy a to tam byl teprve chvilku. „Tak já jdu.“ Políbila jsem Mattyho na tvář. „Mam tě rád prde.“ Už jsem začala plakat i já. „Já tebe ale víc.“ Couvala jsem pomalu k autu. „Neplakej!“ Nakázal mi.  „Promiň…“ Ohnula jsem spodní ret. „Pako. Už upaluj.“ Slyšela jsem, jak se za mnou otevřely dveře. „Ahoj.“ Zamávala jsem mu a nastoupila jsem do auta. „Konečně. Můžeme jet.“ Zavelil taťka a taxík se pomalu rozjel. Byla jsem otočená a koukala ven zadním okénkem. Matty běžel za autem a mával mi, já na oplátku jemu. Po pár metrech už nás ale nestačil a tak zastavil. Já se opět otočila směrem k sedačce přede mnou, na které seděl táta. „Neboj sluníčko, Matty s tebou bude navždy tady.“ Ukázala na mé srdce. „Ale nikdy to už nebude jako dřív.“ Pohlédla jsem z okénka ven. „Já vím.“ Mamka mě chytla kolem ramen a přitiskla si mě k sobě, zároveň mě políbila do vlasů. Projížděli jsme skrz Londýn až k letišti.

Ten pohled na mé milované město, které musim opustit, nebyl zrovna lehký. 

--------------------------------------------------------------------------------

Snad vás to trošku zaujalo:) Tehle a asi ještě jeden díl bude takový, no normální:D Ale pak už se dostane do nové školy a bude to o dost zajímavější:) Děkuju za každé přečtení! :)