Menaced Life

***Pohled Dereka***

„Proč na ni tak řveš!?“ Okřil mě děda. „Já na ni nechci řvát, jen když jde o jejího otce tak se vždy naseru…“ Udeřil jsem pěstí o stůl. „Nemlať do toho stolu!“ Zavrčel děda. „Promiň.“ Zakroutil jsem očima. „To děvče tě miluje. Neviděl si, jak chtěla plakat? Proč si myslíš, že odešla? Teď někde brečí a je to jen kvůli tobě!“ Zase měl pravdu. Proč se neumim ovládat? Kdybych mohl změnit svou povahu, tu výbušnost ihned vyřadím. „Jsem takovej kripl!“ Zanadával jsem si pro sebe. „Být tebou jdu za ní a omluvím se…“ Proč musel mít vždy pravdu? „Jdu to udělat…“ Odsunul jsem se od stolu a zvednul se ze židle.

Vrátil jsem se do domu. „Kirsty!?“ Zavolal jsem, ale neozývala se. Začal jsem ji hledat. Nejdříve jsem zkusil můj pokoj, ale tam nebyla. Když jsem prošel snad všecky místnosti, zbývala už jen koupelna. Došel jsem až k ní. Přiložil jsem ucho ke dveřím a slyšel jsem vzlykání. Nesnáším to! Nesnáším, když ji rozpláču! Nejradši bych se sejmul.

Zabouchal jsem na dveře. „Kirsty!?“ Zavolal jsem do toho. „Vypadni!“ Zakřičela. „Kirsty, prosím otevři, chci se omluvit.“ Vzdychl jsem. „ Běž pryč, chci být teď sama!“ I když jsem nechtěl, respektoval jsem to a vrátil se zpět do zimní zahrady.

„Tak co?“ Zeptal se děda. „Nic, trucuje v koupelně a nechce mě pustit dovnitř.“ Zakroutil jsem očima. „Co se dá dělat.“ Zvedl se a začal sklízet věci ze stolu. „Musím ještě jet pryč, mam schůzku s Penfoldovi bratry…“ Přikývnul jsem a děda i s pozbíraným nádobím odešel.

Sednul jsem si na válendu naproti krbu. Proč jsem ji zase musel rozplakat? Já už nechci, aby kvůli mně víckrát plakala. Chci pro ni jen to nejlepší. Hold se musim držet, abych nevybuchl nad jejím otcem. Proč musel být vlastní? Kdyby byl nevlastní, tak s tím, aby na něj nekoho děda poslal, souhlasím. Hleděl jsem do zdi a přemýšlel jsem, když mě vyrušil její krásný hlas. „Dereku!?“