Menaced Life

3. Nová škola.

„Sluníčko, vstávej!“ Uslyšela jsem příjemný hlas mé mamky. Pomalu jsem otevírala oči. Sluneční paprsky byly do oken a já si připadala, že oslepnu. „Už jdu.“ Zamumlala jsem. „Za 10 minut, ať si dole na snídani!“ Slyšela jsem, jak zase odkráčela pryč. Posadila jsem se a peřina mi sjela z hrudníku. Protáhla jsem se a zároveň si zívla. Natáhla jsem se před sebe pro mobil, který ležel na okraji postele. Čekala mě na něm zpráva od Mattyho. 

Kirsty, přeju ti ať si na ten šesti hodinový časový posun, který tam máš, zvykneš:D Jsem rád, že jste v pořádku:) Horší je, kdy na tom počítači budeš, protože, když u tebe bude 6 hodin ráno, u mě budou dvě hodiny odpoledne.Takže jedině, kdybychom se na počítači mohli setkat, by bylo nějak mezi 15:00-16:00 hodin u tebe. Zkusíš to nějak zařídit? Chci tě vidět:) –M

6 hodin? Vykulila jsem oči. Ani mi to nepřišlo. Dobře, připadala jsem si krapet, dalo by se říct jinak, ale o 6 hodin mi to ani nepřišlo. U mě bylo teď 7:00, takže jsem mu v klidu mohla odepsat: Páni. Jako 6 hodin se mi to vážně nezdáO.o Podřídím se:) Teď mizim do školy, takže se měj hezky) –K

Mobil jsem odložila a vydala se do kuchyně, i když jsem popravdě nevěděla, kde je. 

Vyšla jsem z pokoje, prošla tu dlouhou chodbu a seběhla jsem schody.

„Mami?“ Zavolala jsem. „Od schodů doprava!“ Ozvala se zpět. „Z jakýho pohledu?“ Rozhlédla jsem se. „Z tvýho.“ Podívala jsem se doprava, kde máma stála. „Jasně.“ Mrkla jsem a šla za ní. Dovedla mě do jídelny. Byla nádherná a o kuchyni za ní, ani nemluvím. Vše bylo tak moderní. Posadila jsem se ke stolu. Máma mi pod nos naservírovala smažené vajíčka s anglickou slaninou a ve sklenici čerstvou pomerančovou šťávu. „Děkuju.“ Usmála jsem se na ni. Uchopila jsem vidličku a pustila se do jídla. „Tak co. Myslíš, že by se tu už nějaký mladík, který by tě oslovil, mohl naskytnout?“ Mamka pořád chtěla, abych si našla kluka. I já sama to chtěla, ale pořád mi žádný nepadl do noty. „Doufám v to. Ale pokud nebude podle tatínkovo gusta, bude zase muset udělat banzáj.“ Zakroutila jsem si pro sebe očima. Když se tátovi nějaký kluk nelíbí, letí pryč. Pro to jsem kluka ještě neměla, teda pokud nepočítám toho, kdy mi bylo 13. „Kirsty, je na tobě, koho si najdeš. A pamatuj, že já se za tvé štěstí vždy hodlám postavit.“ Lepší mámu jako ona, jsem si ani nemohla zasloužit. Z pohodového rána mě ale rozladil ukrutný pláč mé mladší sestřičky. „Začínají jí růst zoubky.“ Vzdychla si mamka. „Tak brzy?“ Nadzvedla jsem obočí. „Brzy ani ne. I když tobě začaly růst až v deseti měsících.“ Z kuchyně se vyřítila pryč a běžela za Bethany. Dojedla jsem, vše po sobě uklidila a opět jsem se vrátila nahoru do patra. Prvně jsem zalezla do koupelny, kde jsem si mohla vyčistit zuby, protože tam byl konečně můj milovaný zubní kartáček i s pastou. 

Po ranní hygieně jsem se vrátila do pokoje. Až teď jsem si všimla, že jsem tam měla obrovské zrcadlo, hned vedle skříně. Podívala jsem se do něj a lekla se sama sebe. Vlasy jsem měla zase vlnité a rozcuchané. „Jak jinak.“ Zakroutila jsem hlavou. 

Opět jsem se začala hrabat v krabicích. Jednak jsem si vyndala spodní prádlo, ale také mé oblíbené úzké červené letní šaty po kolena, černé sáčko a černé boty na podpatku. Vše jsem si položila na postel. 

Rozčesala jsem si vlasy a stáhla si je do culíku, protože jsem neměla náladu hledat žehličku na vlasy. Upravila jsem si obočí a na řasy si nanesla slabou vrstvu řasenky. Oblékla jsem se do vybraných věcí a byla jsem se sebou spokojená. „Kirsty, jedem!“ Oznámila mi máma. Do černé kabelky jsem si sbalila peněženku, poznámkový blok, propisku a mobil. „Už běžim!“ Vyběhla jsem z pokoje, zavřela za sebou dveře a mířila jsem dolů.