Menaced Life

4. "Snědouš a nemotora"

„Myslím, že se ti tu zalíbí Kirsty. Sedni si, kde je volno.“ Pohladila mě po zádech. Rozhlédla jsem se po třídě a jediné volné místo, které mi svědčilo, bylo u snědého kluka s černou naraženou čepicí na hlavě, nedbale zarostlou tváří a zvýrazněnými lícními kostmi. Ale byl celkem sexy a taky se zdál být o něco starší než mí nový spolužáci. Sebrala jsem tedy odvahu a šla k jeho lavici. „Ehm..“ Odkašlala jsem si a on na mě pohlédl. Měl oříškově hnědé oči. „Můžu si přisednout? Všude jinde je obsazeno…“ Podrbala jsem se na krku. „Pokud mě nenakazíš těma blechama.“ Zavtipkoval a já ruku z krku sundala. „To jsou jen blechy Kirsty, ty na nikoho jinýho nelezou.“ Tiše jsem se zasmála. „Sedni si.“ Skoro mi to přikázal. Já tak učinila. Kabelku jsem položila na zem vedle lavice. „Takže ty si Kirsty?“ Kreslil si něco do svého sešitu. „Ano. A ty?“ Podíval se na mě. „Jsem Darren.“ Mrkl a zase se věnoval svému sešitu. „Hezké jméno.“ Zalichotila jsem mu. „Nevypadáš na třeťák.“ Řekla jsem udiveným hlasem. „Jo no… S rodičema jsme sem před třemi lety přistěhovali a musel jsem začít o ročník níž. K tomu nemam americký původ.“ To vysvětlovalo jeho snědou pleť. „Jaký máš původ, smím-li se zeptat?“ Byla jsem krapet zvědavá. „Pocházím z Kypru. A jinak jsem polopákistánec.“ Žasla jsem. „Můžu se podívat?“ Pomalu jsem mu hrabala po sešitě, kam si čmáral. „Dobře…“ Podsunul ho pod svou rukou a sešit se ocitl přede mnou. Byly v něm nejen malby, ale hlavně úžasné slova napsané graffitami. „Můžu hádat, že rád sprejuješ?“ Sešit jsem mu vrátila zpět. „Jak si to poznala?“ Opět vzal do ruky tužku a kreslil do něj dál. „Odhad.“ Usmála jsem se. „Vím, že jsem možná poněkud otravná, ale nemohl bys mi po hodině pomoc najít skříňku?“ Darren se na mě podíval a roztomile se usmál. „V pohodě. Jaká máš číslo?“ Sehnula jsem se do tašky a vytáhla z ní papír od ředitele. „47.“ Oznámila jsem mu a papír jsem opět zandala. „Já jsem 46, si hned vedle mě.“ Zasmál se. „Tak to i tak budeme mít společnou cestu.“ Ruce jsem si položila na lavici. „To ano.“ Jakmile to dořekl, zazvonilo. „Slečno Kirsty, prosím, pojďte sem.“ Zavolala na mě nová třídní učitelka. Já pohlédla na Darrena, protože jsem vážně chtěla vědět, kde tu skříňku mam. „Počkám na tebe na chodbě.“ Hodil si přes rameno svou tašku a obešel mě. Já si vzala do ruky kabelku a šla ke katedře, za níž seděla paní Cooke. „Ano prosím?“ Postavila jsem se před její katedru. „Tady máte seznam učebnic.“ Podala mi nějaký papír na kterém bylo vytištěných 10 slov, označující názvy učebnic. „Dobře.“ Zandala jsem si jej do tašky. „Odkud jste se přistěhovala?“ Stále se na mě usmívala. „Z Londýna.“ Odvětila jsem. „Pěkná  dálka. Ale myslím, že místní počasí se vám bude zamlouvat víc.“ Obě jsme pohlédly ven z okna. „To ano.“ Přitakala jsem. „Omlouvám se, ale musim jít. Darren mi musí ukázat, kde mam skříňku.“ Už jsem měla nakročeno, že odejdu, ale zastavila mě, protože ještě začala mluvit. „Darren je dobrý kluk, pomůže vám.“ Jen jsem přikývla. „Nashledanou.“ Odešla jsem ze třídy pryč. „Tak pojď.“ Sotva jsem vyšla na chodbu, Darren mě chytl za paži a zatáhl mě na levou stranu. Poté mě pustil. „Surovče.“ Sykla jsem. „Hale, kdybych byl surovej, moje holka by mě nevyhlašovala za nejlepšího maséra.“ Vyplázl na mě jazyk. „Máš holku?“ A naděje na to, že bych mohla sbalit tohoto hezouna, spadla dolů jako těžké závaží. „Ano. Rosie, je úžasná.“ Viděla jsem, jak se zasnil. „Země tě volá zpět.“ Zamáchala jsem mu rukou před obličejem. „Promiň. Tohle se mi stává často.“ Povzdechl si. „Chodí sem na školu?“ Pokračovali jsme v chůzi a já se ho vyptávala. „Ne. Je tu na intru a chodí na gympl.“ Odpověděl, krapet skleslým tónem. „Zvládá to na internátě? Nedokázala bych si představit tam být.“ Ne jen, že nedokázala, ale ta představa mě i děsila. „Tak nějak to dává. Ale většinu času je se mnou, a když to vyjde, tak u nás doma i přespává.“ Z boku jsem viděla, jak se mu nadzvedly koutky úst. „Co ty, měla si tam odkud si někoho?“ Věnoval mi pohled. „Jsem z Londýna. Naposledy jsem kluka měla ve 13, kdy proběhla i má první pusa.“ Zasmála jsem se sama sobě. Přišlo mi to trapné. „Lepší je počkat. Věř mi, taky jsem se dočkal. S Rosie jsme spolu už rok a 7 měsíců.“ I když o ní nezmiňoval konkrétní věci, šlo vidět, že je opravdu zamilovaný. „Tak ať vám to vydrží co nejdýl.“ Přála jsem mu. „Děkujeme.“ Přejel mi rukou po rameni. „Tak jsme tu.“ Zahnul k řadovým ocelovým skříňkám, natřenými na červeno. „Tady máš 47.“ Ukázala na jednu z nich, ke které jsem poté i zamířila. „Děkuju.“ Vyndala jsem si z kabelky papír a podívala se na můj kód od skříňky. Točila jsem kolečkem sem a tam, až se mi ji podařilo odemknout. „53 sekund, mě to prvně trvalo 3 minuty.“ Řekl Darren, který se koukal na své hodinky. „Jsem dobrá.“ Pochválila jsem sama sebe. Skříňku jsem si prohlédla a zase ji zavřela a zamkla. „Holky, Derek!“ Zaslechla jsem vedle mě skupinku tří holčin. Podívala jsem se na ně a pak se mi oči zaměřily na schody, po kterých vycházel kluk, který mi věnoval ten přenádherný úsměv v sekretariátu. Hned vedle něho šel nějaký kudrnáč v kostkované košili, černých kalhotech a dost zajímavých botech. „A Ricky.“ Řekla další z nich a málem u toho zkolabovala. „Kirsty, pojď. Nechci se s nimi střetnout a mít malér.“ Darren se zdál být vyklepaný, ale jeho tón zněl vážně. „Jo, jasně.“ Otočila jsem se a do někoho vrazila. „Promiň!“ Začala jsem se omlouvat, když přede mnou ležela nějaké holčina na zemi a kolem sebe měla rozházené učebnice. Sehnula jsem se k ní. „Naše nemotorná Amber.“ Vysmál se jí Darren a pomohl jí na nohy. Já jí mezitím posbírala učebnice. „Darrene, támhle ti jdou kámoši.“ Ukázala na ty dva, ze kterých ty holky byli tak paf. „Vtipný!“ Sykl na ni. „Tady máš.“ Všechny učebnice jsem ji podala. „Si tu nová?“ Podívala jsem se jí na obličej. Mohla chodit taky tak do třeťáku. Byla celkem dost hubená, vysoká a hnědé vlnité vlasy ji sahaly pod lopatky. „Ano.“ Usmála jsem se, což už mi lezlo za to ráno dost na nervy. „Jsem Amber.“ Chtěla mi podat ruku, ale učebnice jí začaly kolísat. „Drž radši ty učebnice.“ Zasmála jsem se. „Já jsem Kirsty.“ Mrkla jsem. „Tak Kirsty, abys věděla. Tady Darren a támhle pan Ricky s panem Derekem jsou ohromný kámoši.“ Darren ji strčil loktem do boku. „Ironie co?“ Přimhouřila jsem oči. „Jo a to hodně velká.“ Řekl Darren s vražedným pohledem na ty dva. „Jdeme.“ Chytl mě i Amber kolem ramen a odešli jsme. Zastavili jsme se až za rohem u nějaké učebny a Darren nás pustil. „Kdybych mohl říct, koho bych z téhle školy sejmul, v klidu řeknu, že je dva.“ Zdál se být rozzuřený. „Klid snědouši.“ Poplácala ho Amber po zádech, ale zapomněla na učebnice a spadly jí. „Už zase.“ Vzdychla si. „Je strašně nemotorná.“ Pošeptal mi Darren. Amber učebnice posbírala a během chvilky stála na nohou. „Kde máš další hodinu?“ Optal se Darren a já ihned vytáhla papír od pana Smithe. „Učebna 7.“ Darren si ode mě papír vzal. „Hale, máme úplně stejný rozvrh.“ Zasmál se. „Aspoň už nebudu sedět sám.“ Papír mi vrátil a já si ho opět uložila do tašky. „Kde bydlíš?“ Měla jsem jim hned říct o té úžasné vile? Ne, řeknu jim jen název, pomyslela jsem si. „SunnyPlace 120.“ Oba na mě vyvalily oči. „V té…“ Začal Darren. „..úžasné…“ pokračovala Amber. „..vile?“ Dokončil Darren. „Ano.“ Podrbala jsem se na hlavě. „Kolik gramů tvůj táta prodal, aby to mohl dostat?“ Amber nadzvedl obočí a já se na ni jen tupě podívala. „Ani jeden. Povýšili ho na ředitele právnické firmy LAWYER, proto jsme se sem museli přistěhovat.“ Krapet arogantně jsem mrkla. „Rosie už ti nestačí Darrene?“ Ozval se něčí chraptivý hlas. Darren začal rudnout vzteky. „Drž hubu nebo ti ji rozbiju!“ Zakřičel. „Už se třesu!“ S ironickým tónem mu bylo odpovězeno. Podívala jsem se směrem odkud hlas přicházel. Opět to byli ti dva. Ten ze sekretariátu po mě koukal a usmíval se. Já ale zrak odvrátila.