Menaced Life

92. Před pohovorem.

Otevřela jsem balkonové dveře a vyvedla nás ven. Stoupla jsem si před zábradlí. „Nádhera, že!?“ Zase ten uklidňující pohled. „To je dokonalé.“ Derek položil své ruce na mé břicho a bradu si opřel o mé rameno. Dlaně jsem položila na vrchol jeho prstů a spojila je.

„Jako by všechny starosti náhle zmizely.“ Byla jsem ráda, že to na něj mělo takový efekt. „Asi si tě tu nechám a z toho balkonu se nehneš.“ Zasmála jsem se. „Miluju tě.“ Políbil mě na krk. „Já tebe.“

„Jinak klíče od chaty už mám tedy u sebe.“

„Skvěle. Jak daleko odtud je!?“

„Je to jen kousek od Hawthorne, takže asi necelých čtyřicet minut cesty.“

„Nemůžu se dočkat.“ Otočila jsem se v jeho sevření tak, že teď jsem byla naproti němu. Tváří v tvář. Jeho ruce se mi přemístily na zadek. „Dlouho sis nesáhl, co?“ Nadzvedla jsem obočí a Derekovy se zacukaly koutky úst.

Naše rty se začaly přitahovat k sobě jako magnety. „Musel jsem.“ Vydechl.

Akorát jsme se chystali políbit, když se rozrazily dveře. „Omlouvám se, že ruším. Dereku potřebuju nutně do práce. Zapomněla jsem na nějaké papírování, mohl by si mě tam odvést!?“ Regina byla zoufalá. „Jistě. Vydržíš pět minut?“ Požádal ji. „Ano.“ Dveře se zavřely a odešla.

„V kolik mam zítra ten pohovor?“

„Domluvil jsem ti ho na pátou odpoledne.“

„Děkuju.“ Líbla jsem ho na špičku nosu. „Neděkuj.“

Políbili jsme se a pak jsme skončili v dokonalém objetí. Derek si mě k sobě opět tiskl jako svou oblíbenou hračku.

„Dereku prosím, musíme jet.“ A Regina nám do toho zase vstoupila. „Promiň, už jdu.“ Derek se ode mě odtáhl.

Naše prsty se propletly a šli jsme do našeho nového obýváku. Kousek od gauče byla již složená postýlka pro Bethany, kde už si spokojeně spinkala.

Reginu s Derekem jsme doprovodili ke dveřím. „Moc vám děkuju za pomoc. Oběma jsme vám velicí dlužníci. Regino moc ti děkuju, že si nám poskytla azyl.“ Naše mamky se objaly. „Vůbec nemáte zač. Byla jsem ráda, že tam byl někdo se mnou. Kdykoliv něco budete potřebovat, ozvěte se.“ Vřele se usmála. „A Dereku. Jsi dobrý kluk, děkuju za vše. Jsem ráda, že má dcera si našla přítele, jako jsi ty.“ Při těch slovech se málem rozplakala. Takže citlivá jsem po ní.

„Pro toho, koho miluju víc než sám sebe, jsem schopný udělat cokoliv.“ Zastavil se mi tep a jen jsem tupě koukala.

Derek okamžitě po větě, kterou vyslovil odešel. Zřejmě chtěl, abych se v tom vymáchala sama. To ti teda děkuju Reston.

Udělala jsem pár kroků dozadu a stále koukala na jedno místo. Miluje mě víc než sám sebe? Jak tohle mohl říct. Prostě, nemůže. Tedy kdyby miloval sám sebe víc jak mě, byl by to namyšlenej idiot. Ale ty slova se mi zádala tak moc. Tak silná. Hlavně, když to říkal, byl tak klidný a vyrovnaný. Tohle měl v sobě urovnané už dávno, věděl, že mě tak moc miluje. Zajisté, že to věděl. Bože, byla jsem tak mimo.

„Zlatíčko, jsi v pořádku?“ Máma mi zamávala rukou před obličejem. „On mě miluje víc jak sám sebe.“ Chytla jsem se za pusu.

On je prostě tak něco dokonalého. K čertu s jeho otcem, kterýho bije a nadává mu. Do háje, vždyť tenhle člověk si to nezaslouží!

„Ano, teď to řekl zlato. Asi s těmi narážkami o vašem rychlém rozjezdu budu končit. Ten kluk mě zase přesvědčil, že si pro něho jediná. Tedy vím to, to ano,“ zarazila jsem ji. „Já, já jdu do pokoje.“