Menaced Life

102. Dárek

Únava mě přemohla a já usla. Okolo osmé mě vzbudil budíček na mobilu. Byla jsem tak zlámaná a nevyspalá. Ne moc ochotně jsem se zvedla a odebrala do obýváku, kde mamka seděla na gauči s Beth v náručí. „Nevolala Regina?“ První věta, co mě po ránu napadla…

„Ne. Snídani máš na stole. Do devíti musíš být hotová.“

„Dobře.“

V devět už jsem stála v předsíni v sukni, kterou mi mamka poradila a úplém černém triku. Čekala jsem, než se mamka vykecá s tou novou chůvou, paní Atwoodovou. Podle toho co mi o ní máma ráno stihla říct jsem usoudila, že Beth bude v dobré péči.

„Tak jedem.“ Oznámila mamka. Z botníku vzala klíčky a vydali jsme se do auta.

Nasedli jsme a mamka ihned nastartovala. Vyjela z parkoviště, když jsem zapla rádio. „The Script, pecka…“ Opřela jsem si hlavu o okénko. „Nezní špatně, tak proč ten tón?“

„Je to Derekova nejoblíbenější skupina. Myslela jsem, že aspoň teď bych mohla zapomenout na to, že mi leží v nemocnici.“ Povzdychla jsem si. „Bude v pořádku kotě. Víš co? Po té doktorce tě vezmu na nákupy, co říkáš?“

„Já nevím, jestli se to teď hodí. Chci být u něj, co nejdřív.“

„To víš, že hodí. Něco mu koupíš. Určitě by si přál, abys na to teď nemyslela.“ Asi měla pravdu, takže jsem souhlasila.

Provoz na silnici byl mimořádně hustý. Cesta nám trvala skoro hodinu a půl, takže jsme to k doktorce měly jen tak tak.

Mamka zastavila před domem, ve které měla ordinaci. Byl to bílý bungalov posazený pod kopcem nedaleko centra L.A.

Vystoupily jsme z auta a šly k němu. Na bílých dveřích byl štítek s nápisem: Gynekologie,  Holly Hurts, pod tím ordinační hodiny. Mamka otevřela dveře a vešly jsme do čekárny. Nikdo tam nebyl, tak jsme se usadily na prázdnou lavičku pokrytou jemnou látkou. „Jsi nervózní?“ Zeptala se mě. „Celkem.“ Poklepávala jsem prsty do stehna.

Dveře naproti nám se otevřely. Vykročila mladá sestřička. „Noví lidi. Vy budete Lovell, že?“ Změřila si nás pohledem. „Ano.“ Postavily jsme se. „Pojďte dál.“ Poslechly jsme a šly do ordinace.

No o tom vám vážně mluvit nebudu. Strávila jsem tam asi třicet minut. Nejdříve se mě ta milá doktorka ve středním věku zeptala na pár otázek, plus to jestli jsem panna. I když mamka ví, že už ne, cítila jsem se trapně, to před ní potvrzovat. Potom proběhlo vyšetření, celkem i nepříjemné, ale tragický to nebylo. A navíc jsem si poprvé vyzkoušela ultrazvuk, ten gel šíleně studěl. Po tomhle následovala další kupa otázek a pak už mi konečně poradila vhodnou antikoncepci v pilulkách. Bude sranda zapamatovat si, že jí mam užívat ve stejný čas.

Doktorce jsme poděkovaly odešly.

„Zas tak tragický to nebylo, ne?“ Zeptala se mě mamka v autě. „Ne.“ Řekla jsem upřímně. „Když jsem tam byla poprvé já…“ radši jsem jí umlčela. „Mami, o tom mi prosim tě nemluv. Děkuju.“ Zakroutila jsem očima a radši jsem svůj pohled věnovala cestě, která ubíhala směrem k obchoďáku.

Zastavily jsme na obřím parkovišti plném aut. „Páni.“ Žasla jsem. S mamkou jsme vystoupily a vyšlapovaly si to do obchoďáku.

Byl tam takový obrovský ruch. Lidi jezdily po eskalátorech nahoru a dolu, další seděli na lavičce u malé stříkající fontánky a zbytek zaplňoval občerstvení a butiky. „Člověk by si myslel, že v pondělí dopoledne tu nikdo nebude.“ Udivila se mamka. „Tak pojď.“ Chytla jsem ji kolem pasu a zavedla ji do nejbližšího obchodu, který jsem viděla. Hned jsem si pořídila vysoké kraťasy a k nim bílou halenku, která se do nich zastrčí. V dalším butiku si něco vybrala mamka a pak jsem narazila na jeden malý obchůdek.

„Corners of Europe.“ Přečetla jsem jeho název. „Chceš zavzpomínat na Londýn?“ Popostrčila mě s úšklebkem. „Ne, napadlo mě něco jiného. Jak si říkala, něco koupím Derekovi.“ Šla jsem dál. Derek říkal, že má rád Barcelonu, myslím město, ne fotbalový klub. Zašla jsem k pokladně. „Dobrý den.“ Upozornila jsem na sebe. „Dobrý. Chcete poradit?“ Usmál se na mě starší pán. „Ano. Máte tu něco s Barcelonou?“

„S fotbalovým klubem?“

„Ne, ne. S městem.“ Zasmála jsem se. „Tak to máme. Pojďte.“ Vyšel zpoza pultu a já ho následovala až na druhý konec obchůdku. „Tady.“ Ukázal na jeden z mnoha stojanů. „Děkuju.“ Vlídně jsem se usmála a on šel.

Pohledy, obrázky, magnetky…To nebylo ono. Ale pak jsem něco spatřila. Obdélníkový přívěsek na klíče s panoramou Barcelony. Uchopila jsem ho do ruky. Prohlédla jsem si ho. Z druhé strany byl vyrytý nápis: Barcelona.

Pokladní přívěsek vložil do tmavě modré krabičky a  mamka za mě zaplatila. Slíbila jsem, že jí to vrátím. „Derek má rád Barcelonu?“ Optala se. „Ano. Prý by se tam jednou chtěl podívat.“ Usmála jsem se a krabičku si uložila do kabelky.

S mamkou jsme v obchoďáku strávily ještě nějakou chvíli, ale pak jsme naskočily do auta a do poledne jsme byly doma.

Mamka uvařila oběd, který jsem sporcovala, co nejrychleji, abych už mohla být u Dereka. Stejně jsme tam jeli až ve dvě hodiny.

Mamka mě vysadila před nemocnicí a jela domů. Zašla jsem do budovy, ohlásila se na repeci, kde mě po krátkém přemlouvání pustili za Derekem do pokoje.

Otevřela jsem oné dveře. Vedle Derekovo postele stála sestřička a kontrolovala přístroje. „Dobrý den.“ Pozdravila jsem a vešla dál. Otočila se po mně. „Dobrý.“ Opětovala s roztomilým úsměvem. „Stále se neprobral?“ Vydala jsem se k posteli. „Ne. Dnešek ještě prospí, možná se párkrát na okamžik probere, ale věřte, že kvůli narkóze ještě nic moc vnímat nebude.“ Sdělila mi. Vedle postele byla stále položená židle.  Kabelku jsem si položila na zem a usadila se na ni. „Vy jste přítelkyně?“

„Ano.“ Kývla jsem a chytla Dereka za ruku. „Máte o něho strach, že?“

„A strašně velký.“ Povzdychla jsem si. „Nebojte se. Mám sto procentní jistotu, že bude v pořádku.“ Od ní to znělo ještě upříměji, jak od toho doktora. „Nechám vás tu.“ Odešla z pokoje pryč a zavřela za sebou dveře.

 Natáhla jsem krk a políbila Dereka na tvář, pak jsem si hlavu položila vedle jeho ramena…

„Kirsty, vstávej.“ Někdo do mě jemně šťouchal. Ten hlas mi byl povědomý, ale ještě jsem ho nemohla rozeznat. Pomalu jsem otevřela oči. Zívla jsem si a opřela se o zadní opěrku židle. Podívala jsem se vlevo. „Ricky.“ Usmála jsem se. „Spíš dlouho?“ Zasmál se. „Kolik je?“

„Půl pátý.“

„Jo, tak spím dlouho.“ Protáhla jsem si ruce. „Ještě se neprobral?“

„Sestřička říkala, že dnešek spíše ještě prospí.“ Upřesnila jsem mu. „Dobře. Snad s ním zítra bude řeč a řekne, kdo mu to udělal, protože pak si je podám.“

„To budeme dva.“

Ricky nám donesl kafe z automatu a oba jsme pak tiše pozorovali Dereka. Byl tak moc bezbraný.

Zrovna, když šel Ricky vyhodit naše kelímky po kafy, slyšela jsem, jak Derek něco mumlá. „Kirsty…“ Rozpoznala jsem mé jméno, což mě dostalo ještě do většího pozoru. Postavila jsem se, chytla ho za ruku a druhou rukou jsem ho hladila po vlasech. „Tady jsem tygře.“

Políbila jsem ho na čelo. Na okamžik mi pevně sevřel ruku, ale pak zase povolil, protože opět usnul. „Ricky, jsi tu autem?“ Optala jsem se. „Jop.“ Mrkl s úsměvem. „A mohl bys mě hodit do jedný restaurace? Vlastní ji nějakej Wolf, mam tam brigádu.“ Zaprosila jsem. „Jo, vim kam. Tak jedem?“

„Dobře.“ Políbila jsem Dereka na rty a zvedla se ze židle.