Menaced Life

66. Omluva nebo další naštvání?

Díl věnuju NikolJanovsk :) -MB
_____________________________

„Matty, Kirsty, pojďte na snídani!“ Zavolala po nás mamka. Zvedli jsme se a šli do kuchyně. Na talířích na stole na nás čekaly připravené sendviče. Každý jsme si k tomu svému sedli a pustili se do jezení. Matty ho měl v sobě běhěm minuty, zatímco já se loudala.
„Už nechci.“ Řekla jsem, když jsem snědla sotva půlku. „Proč ne!?“ Vyhrkl Matty. „Prostě nemam hlad, klidně to dojez.“ Talíř jsem mu podšoupla. „Kirsty, je to jen hádka, takže jez.“ Nakázala mi mamka. „Já mami ale vážně nechci.“ Zakroutila jsem očima. „No dobře…“ Sice to neříkala s nadšením, ale byla jsem ráda, že neměla více námitek.
Počkala jsem, až dojí Matty a pak jsme šli oba do obývacího pokoje. Sedla jsem si na gauč, zatímco on zůstal stát opodál. „Nepřidáš se?“ zeptala jsem se. „Zajdu si do sprchy, za chvilku jsem tu.“ Přikývla jsem mu na to.
Seděla jsem opřená o opěrátko na gauči a zase myslela na Dereka. Co právě asi dělal? Bylo již čtvrt na jedenáct, takže nejspíš seděl ve třídě a soustředil se na učení. I když kvůli mně spíše na tu hádku. Zavolat mu nebo ne? To bylo mé hlavní dilema. Možná měla Regina pravdu, že ho mam nechat vychladnout. Navíc měl mít zápas, takže by si vztek vybil v něm. Mohla jsem mu zavolat až poté, což byl vcelku dobrý nápad.
„Jsem tu.“ Vyrušil mě Matty z proudu myšlenek. „Jo, dobře.“ Usmála jsem se. Přisedl si vedle mě a přehodil přes nás peřinu, pod kterou přes noc spal. „Bude to v pohodě prcku, neboj.“ Pohladil mě po vlasech. „Já vím…“ Položila jsem si hlavu na jeho rameno. „Jen nechci, abych tě poslední dny tady viděl skleslou.“ Povzdechl si. „Já vím…“
Celý den jsme spolu koukali na filmy. Regina byla ve svém obchodě a mamka se věnovala malé Bethany. Jít shánět byt, práci a tohle vše, chtěla spíše poté, co Matty odletí. Chápala jsem to.
Již bylo půl osmé večer. „Jdu zkusit zavolat Derekovi.“ Oznámila jsem Mattymu a zvedla se z postele. „Jasan.“ Neřekl nic jiného, protože koukal na film. Vsadím se, že ani nevěděl, co říkám, jak do něho byl zažraný. Prostě Matty a filmy. Je to stejné jako Matty a jídlo, nikdy ho od něj neodtrhnete.
Vyběhla jsem do dalšího patra a zašla jsem si k Derekovi do pokoje pro telefon. Čapla jsem ho do ruky a posadila se na postel. Chvilku jsem se rozmýšlela, co Derekovi řeknu, pak jsem ale zkusila vytočit jeho číslo. Proběhlo pár zdlouhavých otravných pípnutí a ozval se Derekův hlas: „Sorry všem, nejspíš jsem mimo telefon, tak po následujícím tónu, zanechte vzkaz.“ Tón zazněl, ale já to vytípla. Zkoušela jsem volat ještě několikrát znovu. Vždy v intervalu pěti až deseti minut.
Ani jednou mi to nevzal a tak jsem po zaznění tónu, po jeho zprávě, zanechala tedy vzkaz: „Dereku, vím, že si naštvaný. Máš právo být naštvaný, ale chci si to vyříkat. Ne po telefonu, ale z očí do očí. A hlavně se ti chci omluvit. Tak jestli bys měl zájem si mou ubohou omluvu poslechnout, dej mi vědět…“ Vzkaz jsem nahrála a zavěsila jsem. Teď  už mi nezbývalo jen čekat, jestli se ozve.
Čekání bylo tak zdlouhavé, že jsem z toho usla.

Žádný otravný budík, jen otravný zvuk příchozí zprávy. Neochotně jsem otevřela oči a natáhla se pro telefon, který ležel na kraji postele. Uchopila jsem ho do ruky a podívala, se kdo mi píše. Derek!? Ihned jsem se probrala, pořádně rozevřela oči a zprávu rozklikla.

Za deset minut jsem v bytě… -Derek

Nic jiného ve zprávě nezanechal. Mobil jsem odhodila a vyskočila jsem z postele. Začala jsem chodit po pokoji sem a tam, do čehož jsem vymýšlela mou omluvu.
Co jsem mu měla říct? Myslím, že prosté promiň či omlouvám se, by mu nestačilo.
Dveře začaly vydávat skřiplavý zvuk, protože je někdo otvíral. Začala jsem panikařit. Stále jsem nevěděla, co mu říct. „Jsem tady.“ Upozornil na sebe svým krásným hlasem a dveře zavřel. A bylo to tu. Musela jsem ze sebe vyloudit nějakou omluvu, kterou jsem mu dlužila. „Proč si nejel do školy?“ Omluvu Kirsty! Omluvu! Ne další zbytečné otázky! I když tahle zbytečná nebyla. „Jestli chceš, klidně tam pojedu.“ Začal sahat po klice. „Ne!“ Okřikla jsem ho a on dal ihned ruku zpět k tělu.
Proč jsem ze sebe nemohla nic dostat? Jen jsem na něj tupě zírala a nezmohla se ani na hlásku. „Tak tohle bylo zbytečný. Neměl jsem jezdit, když jen stojíš a čumíš na mě…“ Zakroutil očima. „Vi-víš,“ Začala jsem kokat a konečně jsem ho zaujala. Začal mě poslouchat. „nevím, co mi bylo, vím, že ti dlužím omluvu, a taky ti ji dám.“ Nervózně jsem si křupala prsty na ruce. „Nemůžeš to přestat dělat? Ten zvuk nesnáším.“ Zaprosil a já přestala. Ruce jsem si dala za záda a hrála si s prsty dál. Jen jsem nedělala ty zvuky, které mu vadily. „Omlouvám se, i když vím, že tyhle slova nestačí. Jsem blbka, nevím, co se mi stalo, ale tohle jsem ti říkat neměla, nezasloužíš si to. Vím, že jsi se kvůli mně změnil, a tohle bylo ode mě kruté a neférové. Prostě se omlouvám. Nechci se zařadit na list lidí, které tě v životě zklamali či ti ublížili…“ Sklopila jsem pohled k zemi. „Kirsty, já to přijmám. Jen to prostě zabolelo. Teď si v mém životě jediná dívka a chci, aby to tak bylo nadále. A taky bude. Miluju tě Kirsty, jen mi prosím tohle už neříkej.“ Přistoupil ke mně a chytl mě za paže. Mé ruce vytáhl dopředu, protože jsem je stále měla za zády. Po pažích mi sjel dolů až k dlaním a naše prsty se propletly. „Já tebe taky miluju a slibuju, že už to v životě nevypustím z úst, jinak si zašiju pusu.“ Derek se zasmál, konečně. „Nezašívej, to bych pak nemohl dělat tohle.“ Své rty přitiskl na mé a začal jimi jemně pohybovat, spolupracovala jsem. Pochutnával si na mých rtech stejně jako já na těch jeho. Miluji tohle prosté líbání, obzvlášť v takovýhle situacích. Jediné co nás vyrušilo, bylo otravné klepání na dveře. „Co?“ Vyprskly jsme oba. „Jen jsem chtěla popřát dobré ráno.“ Do pokoje vešla Regina. „Budu dělat, že mi nevadí, že právě teď nejsi ve škole.“ Řekla směrem k Derekovi. „Děkuju.“ Usmál se. „Jo, taky jsem chtěla říct, že s Elizabeth jedeme pro zbytek věcí do toho domu.“ Po téhle větě Derek zbystřil a zatnul pěst. „Jedu s vámi.“ Řekl do toho. „To je v pořádku Dereku, my to zvládnem.“ Ani její úsměv ho neuklidnil. „Ne, jedu s váma. Kdy vyrážíte?“ Regina se podívala na své zlaté hodinky na ruce, potom se koukla zase zpět na Dereka. „Tak za deset minut.“ Mrkla. „Dobře, za deset minut budu dole.“ Regina si povzdychla, přikývla a odešla.
„Děkuju, že jedeš s nimi. Když jsem mámě řekla, že pojedu i já, ihned mi to zarazila.“ Sklopila jsem pohled. „Ještě abys jela i ty, to ani náhodou.“ Odvrátil se ode mě a šel ke své skříni. Otevřel ji a jen do ní civěl. „Děje se něco?“ Zeptala jsem se s hlasitým polknutí. Poté co jsem se mu v té skříni hrabala kvůli tričku a vypadl ten nůž, jsem se bála, že si toho všimne. „Ty ses mi hrabala v oblečení?“ A mé obavy nebyly zbytečné. Otočil se na mě. Jeho výraz byl poněkud naštvaný. „Já, já no chtěla jsem si půjčit jen tričko.“ Vydala jsem ze sebe krapet roztřeseným hlasem. „Nikdy už se mi nehrabej ve skříni!“ Zvýšil hlas. „Radši ti nějaký tričko vytáhnu sám, ale ve skříni už se mi nehrabej!“ Jeho obličej nabíral rudé barvy, a kdyby to šlo, od uší by mu šla pára. „Proč tak vyvádíš? Jen jsem chtěla…“ Zarazil mě. „Je mi jedno co si chtěla!“ Vyjekl. „Promiň.“ Vydechla jsem a můj pohled se soustředil pouze na podlahu. „Proč máš ve skříni nůž?“ A tohle je přesně ten důvod, proč se nesnáším. Neumím držet své myšlenky uvnitř sebe. „Do toho ti nic není.“ Odsekl a skříň zavřel. „A teď mě omluv, musím jít.“ Vytratil se z pokoje pryč.
Proč ho to tak naštvalo? Proč byl tak zlý? Dobře, ve věcech jsem se mu hrabat neměla, ale proč měl ve skříni nůž, jsem nechápala.
Povalila jsem se na postel.
Za všechno nesu mou vinu. Nejdřív ta hádka, teď tohle. Za obě dvě věci jsem mohla já. Dřív na mě nebyl pokaždé tak naštvaný, ale čím déle jsme spolu, tím horší to je. Myslím tím v jeho výbušnosti. Však já ho miluju, lituju toho, co jsem řekla, je mi líto, že jsem si chtěla od něj ze skříně půjčit nějaké tričko, ale proč je poslední dobou takový? Vážně jsem měla pocit, že přede mnou něco tají.
„Kirsty?“ Dveře se otevřely a vykoukla blonďatá hlava. „Ano?“ Posadila jsem se a podívala se na Mattyho. „Je ti něco?“ Jak dělá, že to vždy na mě pozná? Vešel do pokoje a nechal otevříno. Přisedl si ke mně. „Nic, jen jsem zase naštvala Dereka.“ Vzdychla jsem si. „Proč?“
„Protože jsem se mu hrabala ve skříni, jelikož jsem si chtěla půjčit jeho tričko.“ Zakroutila jsem očima. Tu další „drobnost“ jsem mu říkat nechtěla. „To je vůl.“ Zasmál se. „Poslední dobou vše dělám špatně.“
Matty přehodil pravou ruku přes má ramena a přimáčkl si mě k sobě. „Vrhla ses do vážného vztahu, s tím už se musíš smířit.“ Asi měl pravdu. „Zítra odlítáš, nemůžu před tebou být smutná.“ Podívala jsem se mu do jeho krásných modrých očí, které mi opět zase budou chybět. „Mně stačí, když mi za dnešek věnuješ pár nefalšovaných úsměvů a budu se snažit odletět s pocitem, že ti nic není.“ Zasmál se a já mu věnovala ten jeden nefalšovaný úsměv. „Tak tenhle byl krásnej.“ Pohladil mě po tváři. „Vlastně, nebojíš se letět letadlem?“
„Kvůli tobě jsem schopný letadlem letět seběvětší vzdálenost prde. Jasně, že se bojím, ale dělám to kvůli někomu, na kom mi záleží, kvůli tobě.“ Mít nejlepšího kamaráda jako je on, je snad sen všech holek. „Škoda, že už tu se mnou nemůžeš zůstat navždy.“
„Byl bych tu s tebou moc rád, zvlášť teď potom co se stalo, ale doma mam dívku kterou miluju. A věřím, že i přes to, že je teď Derek takový, jak ty říkáš, bude ti velkou oporou.“ Sundala jsem si jeho ruku z mých ramen. „Já vím. Musím se jít kouknout na Bethany.“ Slezla jsem z postele. „Jdu s tebou.“
Během pár vteřich jsme spolu kráčeli do pokoje pro hosty, kde Bethany spala v té obrovské manželské posteli. Byl to tam nejspíše její poslední spánek, mamka jí určitě chtěla dovést postýlku.
„Je mi líto, že bude vyrůstat bez otce.“ Vypustila jsem z úst. „Mně ani ne. Teda, myslím to tak, že mi není líto, že bude vyrůstat bez Thomase.“ Tak to nebylo líto ani mě. „Třeba si mamka najde někoho normálního.“ Zasmála jsem se. „To jo.“
Vycouvali jsme z pokoje a opatrně jsem zavřela dveře. „Jsem zvědavý, za jak dlouho přijedou.“ Prohlásil Matty. „Asi tak. Hlavně se bojím, aby tam táta nebyl.“
„No to taky.“
Sešli jsme schody a kolem nohou nám proběhl Charlie. „Ten pes je pošuk.“ Zasmál se Matty. „Sice bych takovýho nechtěla, ale je roztomilej.“ Sehla jsem se a Charlie ho vzala do náruče. „V neděli Derek říkal něco v tom smyslu, že takového psa si nepořídíte, jak to myslel?“ Charlie začal vrčet, protože už se mu u mě nelíbilo, a tak jsem ho položila na zem. „Nejspíše plánuje, že si pořídíme nějaké psisko.“ Usmála jsem se. „Počkej, jak dlouho že jste spolu?“ Zasmál se. „No, měsíc.“ Se smíchem jsem se k němu přidala. „Wow, uteklo to. Pamatuju si jako by to bylo včera, když si mi o něm poprvé mluvila.“ Jako včera a bylo to už měsíc a pár dní zpět.
Oba jsme se usadili na gauč a vyčkávali jsme, kdy se všichni vrátí. Z toho čekání se vyklubala pořádně dlouhá doba, kterou jsem zaspala.
„Polož to do obýváku.“ Probudil mě známý hlas. Pomalu jsem rozevřela oči. Matty ležel natažený na gauči a já měla hlavu položenou na jeho hrudi. „Už spolu zase spí.“ Zasmála se mamka. „Cože?“ Přiřítil se Derek. „Klid.“ Řekla jsem. „Už od té doby, co jsou nelepší přátelé, spolu spí vždy v jedné posteli.“ Uklidnila ho mamka. „Jak dětinské.“ Zakroutil Derek očima a odešel pryč. „Já už mu fláknu!“ Zanadávala jsem a slezla z gauče. „Je celou dobu nějaký napružený, stalo se něco?“ Zeptala se mě mamka. „Jo, jen jsem se mu hrabala ve skříni, protože jsem si chtěla půjčit jeho tričko. Dobře, neměla jsem se mu tam co hrabat, ale šlo jen o tričko.“ Dala jsem oči v sloup. „Kvůli tomu se naštval?“ nadzvedla obočí. Asi to nebylo jen kvůli tomuhle, nýbrž spíše kvůli tomu noži, ale i tak. „Jo.“ Odsekla jsem. Hleděla jsem do země a udělala jsem dva kroky dopředu, když jsem do někoho vrazila. Uslyšela jsem velkou ránu a řev. „Nemůžeš dávat kurva pozor!?“ Podívala jsem se na Dereka. Tohle už jsem nevydržela a vrazila mu facku. Můžu snad za to, že jsem do něj vrazila? No můžu, ale on nemá být tak hnusný! „Omluvila jsem se ti, tak proč tohle děláš!?“ Začaly mi stékat slzy. „Já jsem…“ Nechtěla jsem si doposlechnout jeho větu a radši jsem utekla do patra.