Menaced Life

46. Ricky, děkuju.

Díl věnuju CatherineStrawberry :) -MB

Pátek, konečně. Tak jsem se těšila na ples. Ráno se odehrálo to, co vždy.

Také jsem jako vždy jela autobusem s Amber. Vystoupily jsme, jakmile autobus zastavil u školy. „Kde, že je ten dům?“ Amber se otočila na obrovský starý dům za námi a prstem na něj ukázala. „Och…“ Prohlédla jsem si ho a vydaly jsme se k němu. Amber otevřela obrovské dřevěné dveře a vešly jsme dál. Skrz dlouhou chodbu jsme došly až nakonec, kde jsme prošly dalšími dveřmi. Hned po nich následovaly kamenné schody, ohraničené zábradlím. Seběhly jsme je. 

Pomalu se tam začalo scházet víc a víc lidí. 

Byla jsem zaskočena, když jsem uviděla i Rickyho. Přišel pospolu s Nataly. Jak sladké vidět bratra a sestru pospolu. Když nad tím tak přemýšlím, vážně mají oba velké charisma. 

„Vážení!“ Upozornila na sebe tak po půl hodince madam Cooke. Všichni jsem jí věnovali pohled. Scházela chody dolů. „Moc vám, děkuju, že jste se tu sešli. Potřebuju po vás jediné, vyzdobit to tu. Rozdělim vás do malých skupinek a řeknu vám co máte dělat…“

Byla jsem ve „skupince“ pospolu s Amber a dalšíma dvěma holkama. Dostali jsme za úkol vyzdobit pódium. Jen jsme kolem něj vázali proužky barevného krepáku. 

„Kirsty?“ Zvolala po mě Nataly. Otočila jsem se na ni. „Můžu tě poprsit?“ Přikývla jsem a seskočila z pódia dolů. „Víš, mam přidělat jeden takovej nápis, ale bojim se výšek. Nemohla bys to udělat místo mě?“ Uculila se. „Klidně.“ Chytla mě za paži a dovedla mě k tomu nápisu. „Tady.“ Sehla se pro obrovský papír, za který bylo přichycené silné lanko. „Děkuju.“ Vzala jsem si to od ní. „Roberte, skoč prosím pro žebřík!“ Pamatujete si toho kluka z té rvačky? Jak se Ricky rval před školou a mlátil do toho brejlatého kluka!? Nataly volala zrovna po něm. Udělala, to co řekla. Nebyl to ani tak rozkaz. No dobře, možná byl.

„Co mu tak dlouho trvá!?“ Už jsme tam stáli asi deset minut. „Už to nesu!“

„No konečně.“ Zaradovaly jsme se pospolu s Naty. Žebřík opřel o zeď. Popadla jsem „transparent“ a vylezla jsem nahoru. Přivázala jsem to lanko k hřebíku, který koukal ze stěny a mohla jsem slézt, abych se přemístila tam, kde jsem měla upevnit druhé lanko. 

Pomalu jsem lezla dolů, když jsem ucítila, že bude zle. Jedna z dřevěných příček praskla. Zaječela jsem a už jsem se řítila k podlaze a to z celkem pořádné vejšky. Zavřela jsem oči a jen se modila, abych spadla do něčeho měkkého. Bůh mě asi vyslyšel a já se ocitla v něčí náruči. Podívala jsem se tomu dotyčenému do tváře. „Ricky!?“ Vyhrkla jsem. „Poděkování by stačilo.“ Zachechtal se a postavil mě na zem. „Děkuju. Já, já ono to pode mnou ruplo a pak jsem…“ Byla jsem v šoku. „Klid Jen řeknu Derekovi, aby si hlídal, ať už nepřibereš.“ Poškládlil mě. „To nebylo vtipný.“ Zamračila jsem se.

„Kirsty, jste v pořádku?“ Přihnala se k nám madam Cooke a všichni se kolem mě shromáždili. „Jsem v pořádku, díky Rickymu.“ Poukázala jsem na něj. „Pane Creelmane, překvapujete mě.“ Poplácala ho po zádech. Mezitím žebřík sundali. 

„Kirsty, pojď se na něco podívat.“ Zavolala po mě Nataly. I s Rickym jsme se k ní vydali. „Koukni, tohle bylo uvnitř té příčky, někdo si dal práci.“ Nataly mi podala složený malý kousek papíru. Rozložila jsem ho a přečetla co tam stálo:

Pořád se ti to zdá jako náhody? Ale had ve skříňce asi nebyl náhoda, že?

Co to k sakru je? Někdo po mě jde nebo co? Ricky mi papírek vytrhl z ruky. Díky bohu to nepřečetl nahlas. Podíval se na mě. „Pojď stranou…“ Přikázal mi, a tak jsem ho následovala. Zavedl na druhý konec místnosti. 

„Co se ti ještě stalo?“ Začal se ptát.

„No, nejdřív ten had. Potom jsem zjistila, že nejspíš ten samý dotyčný na tu párty zavolal policii. Poté poslal fotku mě a Dereka tátovi, nevim jestli…“ Skočil mi do řeči. „Zmiňoval se o tom všem. Myslim o tom co mezi vámi je, potom něco mlel o tvém otci. Pobral jsem, že je asi zle…“

„No, prostě můj otec nesmí vědět, že spolu jsme, ale tímhle se to zase zavařilo. Teď se mi stalo tohle…“ Sklopila jsem pohled. Vážně to bylo divné a navíc ten vzkaz už byl druhý. „Kirsty, necháme si to zatím pro sebe ano? Když se to bude opakovat, řekneš to mě.“

„Proč zrovna tobě?“ Přimhouřila jsem oči. „Prostě to řekneš mě. Derek má víc trápení a myslím, že starost o tebe by mu to neulehčila. Chci jen pomoc Kirsty, pomoc tobě a svému bráchovi…“ Proč Ricky nemůže zůstat takový? „Jaká trápení?“

„To je jedno!“ Odsekl. „Fajn…“ Vzdychla jsem si. „Ricky, děkuju, že se snažíš pomoc.“ Přikývnul. „A odpouštím ti, za to jak si zmlátil Mattyho.“ To odpuštění si zasloužil. „I já se omlouvam, i když to dělam nerad. Ale neměl jsem na tebe být potom hnusnej.“ 

„Tak v pohodě?“ Podala jsem mu ruku. „V pohodě.“ Usmál se a potřásli jsme si. „Derek se ti asi hodně svěřuje, že?“

„Víš…“ Prohrábl si vlasy. „Derek je taková záhada. Tedy pro mě už ani moc ne. Držim v sobě tolik věcí, které mi přiznal a prozradil a nikdy bych je bez jeho svolení nevypustil na povrch. Věří málo lidem a já ho nechci zklamat. Navíc mi pomohl. Díky němu má teď každý ze mě respekt Kirsty a já mu za to jsem dlužný…“ Nyní jsem mohla opravdu vědět, že Derek pro Rickyho není jen nejlepší kamarád, a nebo mu přízvisko „bro“ či „brácho“ dává jen tak. Opravdu ho za to považoval. „Neznam ho dlouho jak ty Ricky, ale vím jedno. Miluju ho a děkuju za to, že si tu pro něj.“ Nikdy jsem netušila, že Rickyho budu chtít obejmout. Ruce jsem mu najednou obmotala kolem krku, při čemž jsem se musela kvůli jeho velikosti postavit na špičky. Přitiskla si ho k sobě. „Vím, že ho miluješ, jako on miluje tebe.“ Pošeptal. Ruce mi obmotal kolem těla. „A to, že tu pro něj jsem je samozřejmost.“ Uvolnila jsem mé sevření a odtáhla se od něj. „Nebudeš zase tak špatná.“ Zasmál se. „Ty něco povídej. Myslela jsem si, že si arogantní blbec, ale zřejmě je to jen tvá maska.“ K tomu arogantní jsem ještě mohla dodat děvkař, ale radši jsem si to nechala pro sebe. „Asi máš pravdu. Takže jsme domluvení. Když se ti ještě něco přihodí, půjdeš za mnou a ne za Derekem, ano?“ Přikývla jsem a vrátili jsme se k ostatním. 

S výzdobou jsme se piplali až do dvanácti, pak jsme se s Amber vydaly na autobus. Škola by nám končila samozřejmě dýl, ale díky té výzdobě jsme měly hodiny omluvené.

Nastoupily jsme do autobusu, který zanedlouho přijel, a jely jsme domů.

„Kirsty, nechcete tam s Mattym hodit, aby si rodiče ušetřili cestu? Poveze mě tam brácha.“ Nabídla mi. „Děkuju Amber, ale podle mě mě tam bude chtít odvést táta. Uvidí se, děkuju.“ 

Konečně autobus zastavil na zastávce před našim domem. Amber jsem objala a vystoupila jsem. Šla jsem domů.