Menaced Life

68. Danger's Restaurant

Díl věnuji všem:) Opět je poslední předepsaný, takže je za úterý:) Neměla jsem dnes čas, radši ani nebudu říkat proč. Od zítřejšího večera jsem doma, tak se nebojte, díly zkusím předepsat:) Užijte si ho:) -MB

____________________________________

Otevřel dveře a já vyšla ven. Zabouchl a spolu jsme šli k výtahu.

Zmáčkla jsem čudlík, čímž jsme výtah přivolala. Vlezli jsme do něj a svezl nás až do posledního patra, kde jsme vystoupili.

Matty mě chytl kolem ramen a společně jsme vyšli ven, kde do nás narazil čerstvý vzduch. Oba jsme se zhluboka nadechli. „Hale, říkala si, že se stěhuješ do L.A. ne?“ Vysmál se mi. „No zjistila jsem až potom, že tohle město spadá jen pod okruh Los Angeles. Nemůžu za to.“ Pokrčila jsem rameny. „Ale pořád je jakoby v  L.A., takže v Los Angeles, vlastně bydlím.“ Vyplázla jsem jazyk.

Ocitli jsme se kousek od Reginina obchodu. „Tak kam. Tam nebo tam?“ Matty ukázal prstem na dvě odlišné strany. „Tam.“ Ukázala jsem z našeho pohledu doleva.

Vykračovali jsme si po chodníku, povídali si a zároveň se rozhlíželi po nějaké restauraci či bistru.

Po deseti minutách chůze jsme na něco narazili. Ten podnik vypadal celkem dobře, a tak jsme do něho zalezli.

Vše uvnitř bylo zbarvené do zelené, černé a bílé barvy.

„Je to tu zajímavé.“ Prohlásila jsem. „Jo, to je.“ Souhlasil Matty. Usadili jsme se na zelenou sedačku v rohu na konci místnosti. Na černém stole před námi byl bílý jídelní lístek, a tak jsem ho uchopila do ruky. „Mají tu i jiné barvy než zelenou, černou a bílou?“ Zasmál se Matty. „Tak to nevím.“ Pověděla jsem a začala listovat jídelním lístkem.

„Takže, podle dvaceti dollarů, co má v kapse, si můžeme každý dovolit jen hranolky se smaženým sýrem coca colu.“ Ta věta byla zároveň i otázka na to, jestli Matty s tímhle jídlem souhlasí. „Tak dobře.“ Usmál se.

„Co to bude?“ Ke stolu přistoupil mladý číšník. Tmavé vlasy měl nagelované do strany a z jeho úsměvu se mu blyštěly krásné bílé zuby. Vsadím se, že chodil na bělení. „Dvakrát hranolky se smaženým sýrem a dvakrát colu.“ Usmála jsem se a podívala se do jeho pomněnkových očí. „Hned to bude.“ Vše si zapsal a s nuceným úsměvem odešel.

„Coly jsou tady, na zbytek musíte chvilku vydržet.“ Dvě coly ve skleněných lahvích se skleničkami nám položil na stůl. Každému colou zaplnil půl skleničky a narovnal se. „Máte zajímavý podnik.“ Rozhlédla jsem se kolem. „To ano. Říká to mnoho lidí.“ Zachechtal se. „Brigádníky tu asi neshánějí, že?“ Potřebovala jsme si sehnat brigádu a zeptat se, se mi zdálo jako dobrý nápad. „Akorát nám odešla jedna servírka. Tak jestli chcete, můžu zajít za šéfem a zeptat se, jestli by nechtěl nabrat novou krásnou slečnu.“ Věnoval mi koketní úsměv a já se začervenala. „To byste byl vážně ochotný udělat?“ Spodní ret jsem si vtáhla pod ten horní a s napětím čekala na odpověď. „Ano. Pokud mi dáte číslo, večer vám zavolám, jak to dopadlo.“ Vsadím se, o co chcete, že se se mnou snažil flirtovat. „Pokud mi nebudou přicházet perverzní sms, tak vám ho dám.“ Zažertovala jsem a on se zasmál. „To by vám vadilo?“ Skousl si ret. Musím vážně uznat, že byl velice pohledný. „Celkem.“ Zasmála jsem se. „Tak dobře, sms nebudou.“ Ohnul spodní ret a povzdechl si. „Ale to číslo mi dejte, večer vám rád zavolám a řeknu vám, jestli s tím šéf bude souhlasit.“

„Tak si pište…“ Své číslo jsem mu nadiktovala a on si ho napsal na lísteček, který ze svého bločku odtrhl a vložil si ho do kasírky. „Tak děkuju.“ Usmál se. „To já děkuju.“ Mrkla jsem na něho. „Zajdu se podívat, jestli je vaše jídlo hotové.“ Odešel od nás pryč.

Podívala jsem se na Mattyho a ten jen civěl s otevřenou pusou. „Co je?“ Zamávala jsem mu rukou před očima. „Ten týpek tě balil! Kdyby tu byl Derek, už je mrtvej.“ Sykl na mě. „Derek tu není a navíc to nic není. Derekovi bych nezahla a on to ví.“ Uklidnila jsem ho.

„Už se to nese.“ Pod nosy nám provonělo jídlo. Podívala jsem se na stůl. Na bílém talíři byly naskládané hranolky, dva smažené sýry a pořádná zeleninová obloha. Oblízla jsem si rty. „Děkujeme.“ Přívětivě jsem se usmála a Matty se mnou.

Číšník odešel a my se pustili do jídla.

Akorát jsem se do pusy chystala vložit odkrojený kus sýra, když mi začal vyzvánět telefon. Odložila jsem vidličku a vytáhla si ho z kapsy. Kdo jiný to teď mohl být, než Derek. „Ano?“ Upozornila jsem na sebe.

„Krásko, kde s Mattym jste? Nudím se doma.“ Určitě si právě povzdechl.

„Přijď. Jsme v nějaké restauraci. Jmenuje se,“ Podívala jsem se na desky jídelního lístku, kde byl název podniku. „Danger's Restaurant.“ Musela jsem se zasmát tomu názvu. Danger znamená nebezpečí. „Okamžitě jsem tam.“ Zavěsil. Jeho hlas byl celkem naštvaný, už zase.

„Přijde?“ Zeptal se Matty. „Jop.“ Mobil jsem odložila na stůl a dál pokračovala v pojídání mého jídla.

Do přední částni místnosti prošlo světlo. Podívala jsem se tím směrem a poznala jsem Dereka. Postavila jsem se a mávla na něj, aby mě viděl. Zaznamenal mě a přiběhl k nám.

Posadila jsem se a on naproti mně. „Proč si zněl zase naštvaně?“ Povzdychla jsem si. „Nezněl, nejsem naštvaný.“ Lhal! Právě lhal! „Jasně.“ Zakroutila jsem očima. „Kirsty, víš, co jsme si řekli. Mír.“ Připomněl mi. „Já vím.“ Podívala jsem se na něj. Na hlavě měl přiraženou čepici s rovným kšiltem, skoro mu nešlo vidět do obličeje. „Sundej si ji.“ Zasmála jsem se a natáhl po ní ruku. „Ne!“ Ucukl. „Proč?“ Nadzvedla jsem obočí. „Nerad vystavuju vlasy, když je mám připláclý k halvě. Proto ta čepice.“ Jak komickém. Zakroutila jsem hlavou a opět se pustila do jezení.  „Můžu?“ Ukázal na hranolku. „Vydrž.“ Několik hranolek jsem napíchla na vidličku. Natáhla jsem ruku a vidličku jsem zastavila kousek před Derekovými ústy.

Pusu otevřel, já k ní vidličku přiložila ještě blíž a on z ní pomocí rtů hranolky stáhnul do úst. Spokojeně žvýkal.

Po chvilce už jsem jíst přestala, protože jsem nemohla. Na talíři mi zbylo pár hranolek a půlka sýra. „Nechceš to dojíst?“ Optala jsem se Dereka. „Jsem plná.“ Pohladila jsem se po břiše. „Klidně.“ Uculil se a já mu talíř podšoupla pod nos. Vše dojedl za mě.

„Vidím, že jste dojedli.“ Číšník, s tentokrát s o dost více vřelým úsměvem, byl zase u našeho stolu. „Ano.“ Odvětila jsem a napila se coly ve skleničce. „Večer vám tedy zavolám.“ Mrkl na mě a já zrdula. Vážně jsem nepotřebovala Dereka naštvat, opět si to vzal jinak. „Co prosím!?“ Derek zatnul ruku v pěst a postavil se. „Dereku klid. Má mi zavolat jen kvůli brigádě tady!“ Zasyčela jsem. „Je to tak?“ Podíval se na Mattyho. Nevěřil mi snad? „Je.“ Ujistil ho Matty. Derek zase povolil pěst. „Ale nevolejte, tady pracovat nebude.“ Derek se opět usadil. „Budu tu pracovat, pokud je volné místo.“ Řekla jsem mu. „To nebudeš. Tady tě pracovat nenechám.“

„Od kdy za mě rozhoduješ? Řekla jsem dost jasně, že tu pracovat budu.“ Dupla jsem nohou do země a Matty vedle mě nadskočil. „Tak se uklidněte, stejně ještě není vše jisté.“ Číšník sebral ze stolu špinavé nádobí a odešel. „Co ti zase je?“ Zeptal se mě. „Co je mě? Spíš co je tobě. Nemůžeš mi zakazovat, kde mám pracovat. Ten mír nám tady tímhle způsobem moc dlouho nevydrží.“ Zakroutila jsem očima a soustředila se na černou desku stolu. „ Dobře, odteď už držim hubu.“

Sice to řekl poněkud ošklivým tónem, ale spíše to udělal proto, že nechtěl, abychom se nadále hádali.

„Ale mohli bychom odtud už jít?“ Opatrně se zeptal. „Mohli?“ Podívala jsem se na Mattyho a ten přikývl. V tu ránu se Derek zvednul a podal mi ruku. Díky němu jsem se postavila taky. Na stole jsem nechala peníze a Derek mě obří rychlostí z podniku vyvedl ven.