Menaced Life

***Pohled Dereka***

„Konečně se můžu ožrat!“ Zaradoval jsem se. „Ale, ale. Nezačíná ti lézt Kirsty na nervy?“ Vysmál se mi Ricky. „Ta mi na nervy nezačne lézt nikdy, protože jí miluju.“ Zamračil jsem se. „Tak sorry bro. Jak vůbec bylo? Víkend plný žhavýho sexu?“ Zasmál se a zatočil volantem. Tuhle cestu už jsem znal. Za chvíli jsme měli být u Weeda, konečně. „To zas ne. Byl jen jednou. Nechtěla ho, ale pak neodolala.“ Zasmál jsem se. „A co? Dobrý?“

„Pustil jsem ji nahoru.“ A myslím, že jí tam budu pouštět často, protože šuká úžasně. „Ty si někoho pustil nahoru!?“ Zděsil se. „Jo.“ Zakroutil jsem očima. Kirsty je totiž jediná holka, co kdy byla při mém sexu nahoře. Vždycky jsem tam byl já, protože jsem měl holku radši pod svou mocí, což se mi líbilo. Jenže v našem vztahu mě má pod svou mocí ona a jsem za to rád.

„A dobrý?“ Vyzvídal dál. „Jo, hodně dobrý…“ Stiskl jsem si ret. „No vidíš, vždycky jsem ti říkal, že holky nahoře jsou dobrý. Teda když to nepřehání, pak je to dost nepříjemný.“ Oklepal se. „Ale Miu tam mám pořád.“

„Tak, jo… Už dobrý.“ Umlčel jsem ho a myslel na ní. Samozřejmě ne na Miu, ale na Kirsty. Co asi dělala? Bylo půl sedmý, takže asi společně s El proklepávaly tu novou chůvu. Z hlavy jsem ale nemohl dostat jednu myšlenku… Ty bastardy, kteří ji málem přefikli. Kdybych se tam neobjevil, něco by jí udělali. Zabil bych se, kdyby jí něco udělali. Nesnáším je a teď ještě víc. Nenávist se ve mně najednou začala kupit a já sevřel ruku v pěst. „Brácho, děje se něco?“ Vystrašil se Ricky. „Nic.“ Řekl jsem skrz zaťaté zuby. „Tak se uklidni, uvolni tu ruku a nenaháněj mi hrůzu.“ Řekl přísně. „Fajn.“ Měl jsem co dělat, abych tu ruku povolil. Kdyby se mi teď dostali pod ruku, škemrali by o to, abych je nechal žít.

„Jsme tu.“ Ricky zastavil před Weedovo domem, odkud vyhrávala muzika. Vystoupili jsme a už se řítili na naše oblíbené místo.

Otevřely jsme dveře. „Hale kdo se ukázal! Nazdar kluci!“ Weed si s náma dal pozdrav. „Ahoj Dereku.“ Diana, jak rád jsem tu holku viděl. Objala mě.

První věc, co jsem udělal byla, že jsem si obstaral pořádnýho panáka, kterýho jsem do sebe okamžitě kopnul. Po něm to bylo několik piv, tah trávy a byl jsem v prdeli.

Seděl jsem na gauči, usmíval se na okolí jak největší fetka a zaslechl jsem v kapse telefon. Sáhl jsem po něm. Na displeji jsem rozeznal její fotku. „Lidi! Ztlumte to!“ Zařval jsem, jako bych náhle vystřízlivěl, i když to se mi jen zdálo. Muzika se ztišila.

Přijmul jsem hovor. „Nazdár!“ Upozornil jsem na sebe.

„Ty si pil!“ Zaskočila mě. Jak to poznala? No jakej debil by to nepoznal.  „Ale ne lásko, vůbec né…“ Zachichotal jsem se.. „Kdo to je!?“ Ozvala se Diana. To se mi vážně hodilo... „Dereku, koho tam máš?“

„Diano, zmklni!“ Okřikl jsem ji. „Dereku, proč je u tebe Diana? A proč si opilej!?“  Dokázal jsem v jejím hlase rozpoznat strach.

„A proč ty se tak ptáš!?“ Ale radši jsem zvolil volnější atmosféru a bavil se na její účet.. „Protože si pro jednou můj kluk…“ „Ano, to jsem.“  A nejšťastnější kluk.

„Dereku, vrať se, jsem už celá nedočkavá!“ Teď bych Diane nejradši napálil, ale musel jsem se zasmát. „Dereku, co, co se děje?“

„Nic čeho by ses musela bát.“ Zařechtal jsem se.. „No bude to!?“ Hodil jsem po Dianě varovný pohled.. „Dereku…“ Vběhl jsem jí do řeči. „Musim jít, měj se.“ Rychle jsem zavěsil. „Diano, já tě uškrtim!“ Zavrčel jsem a muzika se zesílila. „Proč!?“ Zděsila se a skočila na gauč ke mně. „Protože právě určitě bulí.“ Položila si hlavu na mé rameno. „Ale…“ Zachichotala se. „Ale pravda je taková…“ Začala mi šeptat do ucha a mě naskočila husí kůže. „že na tebe jsem nedočkavá vždycky.“ Jazykem mi přejela po krku. „Vypadni.“ Sestřásl jsem ji ze sebe. V tomhle už jsem se dokázal uhlídat. „Tady končim.“ Oznámil jsem a nasraně jsem odkráčel z místnosti.

„Brácho, co se děje!?“ Dohnal mě Ricky. „Tady nebudu. Jedu domů.“

„Nemůžeš řídit, si ožralej!“

„No a!? Tak půjdu pěšky. To je toho…“

„Tak jdu s tebou.“

„Ne, ty zůstaň.“ Odtsrčil jsem ho a šel pryč.

Čerstvý vzduch venku mi prospěl a já začal konečně celkem vnímat. Chvilku mi dalo ale zabrat, než jsem zvolil správnou cestu domů. Ale vyvedlo se.

„Reston…“ Ten hlas. Prudce jsem se otočil. „Jacku…“ Lépe jsem zaostřil pohled, ale v té tmě už nebylo skoro vidět. „Nemáme vyřízený účty.“ Luskl prsty a obklopila mě partička jeho „bosů“. „Nechceš to nechat na jindy?“

„Ne, nechci. Kluci, do něj. Dělejte si, co chcete.“ Zatímco on se opřel o pouliční lampu, zbytek jeho party šel pomalu ale jistě po mě. „Kluci, no tak.“ Zakroutil jsem očima. Jeden z nich se po mě natáhl, ale byl jsem rychlejší a kopl ho do rozkroku, což teď bylo jediné, na co jsem se zmohl. „Ty zmrde! Nešetřete ho.“

Na čelisti mi přistála tvrdá rána a já se složil k zemi. Alkohol se ve mně začal mísit se vztekem, což teď nebylo dobré. Vše se mi začínalo mlžit před očima a přestal jsem se ovládat. Postavil jsem se a po těch kreténech se otočil. Problém byl v tom, že jsem najednou každýho z nich viděl dvakrát. Napřáhl jsem se a strefil prázdno. „Čumte na něj.“ Začali se smát a někdo z nich mě nakopl do beder a já klečel znova na zemi. Ostré údery jsem pociťoval po celou dobu. Střídalo se to. Břicho, nohy, záda… a pak hlava, ten byl poslední…