Menaced Life

33. Na stanici

„Jak se jmenujete?“ Když jsem zjistila, že se nacházim na policejní stanici, sedim na židli u nějakého stolu a mluví na mě přísný policista, vzpamatovala jsem se. Ale i tak jsem měla obrovské okno. „K-Kirsty Lovell.“ Vykoktala jsem. „Občanka?“
„Peněženku jsem si zapomněla doma.“ Plácla jsem se po čele. „Věk?“ Ptal se dál. „17…“ Odpověděla jsem, i když jsem nechtěla. „Odveťte ji do cely. Už sedmý člověk, kvůli kterému budeme volat rodičům.“ Rodičům? Ne, to ne. Nějaký policista mě chytnul za paži a odtáhl mě za mříže. Odešel a já se posadila k dalším lidem, kteří tam byli. „Kde je Derek Reston?“ Rozhlédla jsem se po nich, ale nikde jsme ho neviděla. „Je mu 18, poslali ho domů.“ Odpověděl nějaký kluk. Nemohl mě v tom nechat, nemohl odjet.
„Sweety!?“ Ozval se jeho hlas. Díky bohu. „Dereku.“ Vstala jsem a šla jsem k mřížím. „Dostanu tě z toho.“ Protáhl ruce skrz mříže a položil mi je na boky. Udělala bych to samé, kdybych ruce neměla stále v poutech. „Musíš pryč. Pokud přijede táta, nechci, aby tě tu spatřil.“ Sklopila jsem pohled. „Ne. Tentokrát už neodejdu.“ Jeho tvrdohlavost. „Dereku já al…“ Skočil mi do řeči. „Nikam nejdu.“ Mrkl na mě. „Kolik je?“ Vzdychla jsem si. „Jedna ráno.“ Rychle to uteklo. „Proč si z té párty nic nepamatuju?“ Derek se zasmál. „Někdy ti řeknu, proč. Teď to neřeš. Nechtěl jsem, aby to takhle dopadlo.“ Bylo mu to opravdu líto, šlo mu to slyšet na hlase. „Jo, tak to já taky ne.“ Nějaký policista ode mě Dereka odtáhl. „Rodiče už jsou na cestě.“ Oznámil hned po té. Začala jsem couvat a zase jsem se posadila. „Můžete mě pustit k ní?“ Ptal se Derek. „Neměl bych, ale dobře.“ Odemknul mříže a Dereka pustil dál. „Miláčku, bude to v pořádku.“ Dřepnul si přede mě a dlaně mi položil na kolena. „To nebude v pořádku!“ Vyprskla jsem. „Uklidni se.“ Nemohla jsem se uklidnit, když jsem věděla, že táta bude schopný vraždit.
Uběhlo tak dvacet minut, když jsem uslyšela známý hlas. „Kirsty Lovell, kde je?“ Táta a bylo to tu. Během pár vteřin se ocitl před mřížemi. „Derek!?“ Zvolal jeho jméno. Derek se po něm otočil. „Vypadni od mé dcery!“ Tušila jsem to. „A to proč?“ Zvednul se. „Konečně vidim důvod jejích malérů.“ Ani mu neodpověděl na otázku. Policista odemknul mříže a přišel ke mně. Postavila jsem se a sundal mi pouta. Zakroutila jsem zápěstím, přistoupila jsem k Derekovi a chytla ho za ruku. „Okamžitě ho pust, a pojď sem!“ Ukázal vedle sebe. „Myslim, že je konec.“ Dereka jsem pustila, nenápadně mu rukou přejela po zádech, a šla jsem k tátovi. „Jak sis to mohla odvolit!“ Vrazil mi facku. Ano i před policajty. „Jak se opovažujete s ní takhle zacházet!“ Derek si stoupnul přede mě. „Chlapečku, buď rád, že neubalím tobě!“
„Dereku, běž.“ Zašeptala jsem. „Mezi váma je konec!“ Zakřičel táta. „V tom nám zabránite jak?“ Derek se prostě nemohl vzdát. „Divil by ses, co dokážu.“
„To už se divim teď, protože dát facku holce, je docela ubohost.“ Viděla jsem, jak táta napřahoval ruku a tak jsem od něho Dereka radši odtáhla. „Co mam udělat proto, abys mu nic neudělal?“ Zeptala jsem se. „To si rozmyslím v autě, jdeme.“ Uchopil mě surově za paži. Se slzami v očích jsem se podívala na Dereka, který koukal do země. Odvrátila jsem zrak zpět před sebe a nechala se tátou táhnout do auta.
Otevřel dveře a strčil mě dovnitř. Auto obešel a sedl si na místo řidiče. „Rozejdu se s ním, cokoliv. Jen mu neubližuj.“ Slzy mi stékaly po tváři. „Ten kluk už se k tobě nepřiblíží. Viděl jsem ho na pár minut a to mi stačilo k tomu, abych poznal, že je to grázl.“ Utřela jsem si slzy. „Neznáš ho.“ Popotáhla jsem. „Ani nechci.“ Nastartoval a vyjel. Až teď jsem si všimla, že jsem na sobě měla Derekovu košili. Hlavu jsem si opřela o opěrátko a sledovala jsem cestu. Proč to tak bolelo? Nechtěla jsem rozchod, ale věděla jsem, že to musí být. Jakoby jedna má část odešla někam pryč...