Menaced Life

97. Už nikdy nebudu chodit sama.

Zatímco Derek odnesl do kuchyně nádobí, které umyl, já se oblékla do spodního prádla, tílka a tepláků, které mi dal táta. Byly šedé a postupně se zužovaly.
Vlasy jsem si stáhla do culíku a pak jsem se šla podívat na Dereka. S někým telefonoval. „Jo…Do háje…Nemůžeme to vyřešit jindy?...Doprdele nemam náladu to teď…“ v tom momentě jsem mu vytrhla telefon z ruky. „Nemá čas.“ Řekla jsem do něj a hovor ukončila. „Co to děláš?“
„Jsme tu, aby sis odpočinul a ne aby ses vztekal. Takže tohle neuvidíš, dokud nepojedem domů.“ Telefon jsem si strčila do kapsy u tepláků. „Být tebou ho vypnu, má ve zvyku zvonit každou chvilku.“ Byla jsem ráda, že mému nápadu neprotestoval.
Telefon jsem tedy vypla. „A máš klid.“ Políbila jsem ho na tvář. „Co podnikeme?“ Chytl mě za boky a než jsem se nadála, seděla jsem na kuchyňské lince. „Co bys chtěl?“ Nohy jsem mu obmotala kolem pasu a přitáhla si ho k sobě. „Tebe, ale to budeme muset odložit na příští týden.“ Zakroutil očima. „No to budeme muset.“ Zahihňala jsem se. „A i tak budeme vážně muset provozovat sex s kondomama?“ Zatvářil se dotčeně, ale i tak jsem přikývla. „Kirsty, je to jak... Prostě milovat se s kondomem je jak dávat ti pusu přes sklo.“ Zužila jsem oči a přemýšlela, co tím chce říct. „Prostě to není přirozený. Budeš mít prášky, takže neotěhotníš. Klidně ti budu připomínat každej den, že si je máš vzít, ale prosím, bez kondomu, prosím…“
„Ale pokud se to posere a já budu těhotná, né že mě necháš bejt.“
„Spadla si na hlavu? Nebolí tě něco? Nikdy bych tě neopustil! Nikdy, kolikrát ti to mám říkat. Hlavně ne, když by to byla i moje vina.“ Kladl mi na srdce. Donutilo mi to vyčarovat úsměv na tváři. „Miluju tě.“ Na nic jiného jsem se nezmohla. „Já tebe taky.“ Políbil mě do vlasů.
„Minule jsme se nedostali na to pečení cookies, co jít zakoupit suroviny?“ Navrhla jsem. „Jsem jen pro.“
„Dobře, jdu se převléct.“ Nohy jsem z Dereka dala pryč a seskočila dolů. „Kašli na to, pojď takhle. Stejně tě tu nikdo nezná.“ Zasmál se a odpochodoval pryč. Měl pravdu, nač se převlíkat.
Šla jsem do pokoje, kde jsme spali. Derek si akorát navlíkal volné šedé teplákové kraťasy. Z batohu jsem si vytáhla peněženku. „Hezky ji zandej zpět.“ Pokáral mě. „Dereku. Platil si mi večeři, kino spodní prádlo, album Lany Del Rey, a ještě víc věcí, už mi nic nebudeš platit. Tohle nakoupím já.“ V peněžence jsem měla ještě nějakých dvacet dolarů od mamky. „Ne, to ne. Jíme to oba. Když si na tom trváš, koupíš jen půlku.“ S tím už jsem tedy souhlasila.
Sledovala jsem, jak si Derek nasazuje své šedé tílko. Málem jsem poslintala, ostatně jako vždy, když ho vidím bez trička, jak se oblíká…
„Jsi v pohodě? Nepotřebuješ bryndák?“ Zamračila jsem se a on se ušklíbl. Zmetek, takhle si ze mě dělat srandu. „Tse.“ Odfrkla jsem a otočila se napatě. Odkráčela jsem k hlavním dveřím domu.
„Ale no tak, snad ses nenaštvala.“ Posmíval se mi. „Běž si za Megan.“
„Jo to bych šel.“ A provokatér Reston byl opět na scéně. Chyběl mi. „No vidíš, ani mě k životu nepotřebuješ.“ Zakřenila jsem se a vypadla z baráku. „Potřebuju.“ Ozval se za mnou. „Jo a to proč?“ Letmo jsem na něj pohlédla. „S kým bych potom spal?“ Zazubil se a mě se rty vytvarovaly do „O“. „Ty hajzle!“ Vyšlo ze mě. „Vystač si s pravačkou.“ Musela jsem se držet, abych neřekla něco víc. Například, že svých dřívějších známostí má víc než dost. „Zvládá to i levčaka.“
„Tak s obouma, to je mi fuk.“ Máchla jsem rukou a vydala se bůh ví kam. Nebyla jsem naštvaná, spíše jsem si s ním jen tak pohrávala jako on se mnou. Ale co kecám, krapet naštvaná jsem byla.
Kráčela jsem po chodníku, ruce v kapsách a sklopená hlava. V hlavě se mi honila myšlenka, proč ten idiot nejde za mnou. Právě teď jsem s ním chtěla spíš nakupovat věci na cookies než se plahočit sama neznámou ulicí.
„Slečínko, co tu tak sama?“ Podívala jsem se za hlasem, který přicházel kousek ode mě. Víc slizkého kluka jsem snad neviděla. „Sama?“ Rozhlédla jsem se. Co to sakra bylo? Tmavá ulička, všude popelnice a papírové krabice, na barácích přidělané železné schody… Kde jsem to byla? „Jo tak to tu jsem asi sama.“ Pokrčila jsem rameny. „To není dobré pro tak hezkou holčičku.“ Začal kolem mě kroužit jako sup a já skoro zapomněla strachem dýchat. Kousek od nás se vynořili další dva kluci, oba dva navlečení do černých džínů a bílého trička. „Opravdu nevím, o co vám jde. Dám vám peníze, cokoliv, jen mě nechte být.“ Prosila jsem tenkým hlasem. „Ne, to mi nechceme, máme zájem,“ odmlčel se a zastavil se přede mnou. „o něco jiného.“ Olízl si ret a poukázal na můj rozkrok. Ihned jsem mé nohy překřížila.
To abych se tu bála chodit i za bílého dne. Kde byl Derek? „Můj, můj kluk tu za chvilku bude.“ Začala jsem couvat, ale všichni tři mě následovali. „A je bílý den, všichni uslyší, že budu křičet.“ Narazila jsem do popelnice, má cesta skončila. „Tady tě nikdo neuslyší kočičko. Tady jsi v hodně špatný části města.“ Zákeřně se usmál. „Pomoc!“ Zaječela jsem, ale jeho ruka mi v tom zabránila. Přiložil mi ji na rty. „Ale i tak to nezkoušej. Kluci, kalhoty…“ Ukázal na mě. Ti dva mizerové ke mně kráčeli každý z jedné strany. Tohle byl můj konec. Usilovně jsem se snažila křičet, ale bylo to marné, jeho ruka to utlumovala. Z očí mi vyběhly slzy. „Neplakej.“ Utřel mi slzy z tváří. Když se na mě ty dva snažili hrábnout, začala jsem kopat nohama. „Tede, takhle to nepůjde.“ Nasupili se oba. „Tak jinak.“ Ted stáhl ruku a chystal se mě udeřit, kdyby… „Jeden pohyb a naleznou tě rozcupovaného po různých částej L.A.“ Derek, panebože, děkuju! „Ten hlas…“ otočil se po něm. „Reston. Náš milý pan Reston.“ Znal ho? Odkud ho znal? „Nech jí na pokoji, Tede.“ Zavrčel. „Jak si přeješ.“
Rázem jsem se ocitla na zemi a slzy mě přemáhaly ještě víc po tom ostrém dopadu. „To si přepískl!“ Zakřičel Derek, byl rozzuřený. „Nech ho…“ Vyřekla jsem rozklepaně. „Rozumná holka.“ Ten jeho hlas byl tak protivný.
„Pojď.“ Derek mě uchopil za paži a pomohl mi na nohy. Ihned jsem mu hlavu zabořila do hrudi a obmotala si ruce kolem jeho pasu. „To je mi pohled. Dávej si na ni bacha, rád by ji šukal kde kdo.“
„Vypadni Tede a už se k ní ani nepřiblížíš! Buď rád, že to končí jenom takhle.“ Sykl. „Už se bojím Reston. Měj se.“ Slyšela jsem kroky, konečně odešli.
Plakala jsem mu do trička. „Jsem tu, už je to v pořádku, jsem tu.“ Opakoval stále dokola, když mě hladil po zádech a líbal do vlasů. „Měla jsem strach Dereku, takový strach.“ Zavzlykala jsem. „Už nikdy tě nenechám jít někam samotnou. Už nikdy Kirsty, mrzí mě to. Kdybych věděl, že tu tyhle čůráci zase jsou…Promiň.“ Neměla jsem sílu zeptat se na to, kdo to byl a tak jsem to prozatím nechala plavat. Byla jsem ráda, že jsem konečně zase byla s ním.
„Jak si to mohli dovolit za bílého dne…“ Nechápala jsem. „Kirsty, tyhle zmrdi si to dovolí kdykoliv. Já, já nevěděl, že jsou zpátky, opravdu. Mrzí mě to, neměl jsem tě nechat jít. Promiň.“ Povzdychl si. Hlas měl plný trápení. „Neomlouvej se, jsem v pořádku. Kde byli? Že říkáš, že jsou zpátky?“ Poodtáhla jsem se od něj. „Ve vězení.“ Sklopil pohled. Zaskočilo mě to, i když ne tak moc. „Mohlo se ti něco stát, mohli tě,“ při té myšlence zavřel oči a zhluboka se nadechl. „znásilnit.“ Vypustil a své již zarudlé oči otevřel. „Ale nic se nestalo.“ Konejšivě jsem se usmála.
„Neumíš se bránit, jsem takový tupec.“ Zase jakoby mou poznámku zcela ignoroval. Pustil mě a přemístil se k nejbližší zdi, do které s velkou ranou udeřil. Bál se o mě, tak moc. „Tygře, nech toho, jsem pořádku.“ Přispěchala jsem k němu. Zezadu jsem mu položila dlaně na ramena a jemně se ho snažila masírovat, aby se uvolnil. „Nic není kurva v pohodě!?“ Ohnal se a já odskočila zaleknutím. Zase ten vztek, přemáhal ho. Musela jsme ho utlumit. Slíbila jsem mu, že mu pomůžu. „Ty zmrdi tě mohli znásilnit! Chápeš to? Já debil jsem tě nechal jít a oni ti mohli provést tuhle hnusárnu!“ Nenávidím ten křik! Vyběhly mi zcela bezdůvodné slzy. „Dereku nekřič, prosím.“ Šeptala jsem. „Budu křičet! Copak nevíš, co se ti mohlo stát!?“
„Vím to! Ale nic mi není, tak to přejdi!“ Nechtěla jsem ho dál poslouchat. Vykročila jsem vpřed. Nevěděl, co chci dělat, a tak jen stál a s napětím mě pozoroval.
Měla jsem v cíli jen jedno, a to jsem také udělala. Naše rty jsem slepila dohromady. Líbali jsme se, dávali do toho všechny nastrádané emoce, všechen vztek, který jsme v sobě ukrývali. Zajela jsem mu rukou do vlasů a zatahala za něj. A to tak, že pořádně. „Přestaň.“ Zavrčel mi do úst.
Znenadání mě přitlačil ke zdi. Od mých úst se odtrhl a začal mě hravě líbat na spánku. Chtěl jet níž, takže jsem automaticky zaklonila hlavu, abych mu zpřístupnila můj krk, po kterém mi začal sjíždět rty, k čemuž přidával i jazyk. Zavzdychala jsem.
„Jdeme.“ Náhle se ode mě odtrhnl a já jen otupěně zůstala stát a hleděla na něj. V hlavě jsem stále měla pořádný nával adrenalinu natož, abych byla schopná chodit. Strnula jsem a rozdýchávala se. Ten překrásný vášnivý moment jsem si přehrávala k hlavě. Proč krucinál přestal!?
„Jdeš?“ Pousmál se a natáhl po mně ruku.Chytla jsem ho za ni a on se mnou škubl, takže jsem se na něj nalepila. „Pokračování příští týden v ložnici, krásko.“ Zavrněl mi do ucha. Celé se to ve mně zachvělo. Ten tón, kterým to řekl. Och, bože…
Po deseti minutkách jsme zavítali do menšího supermarketu, jehož neonová cedule poblikávala.
Derek vzal do ruky modrý nákupní košík. Bylo tam takové ticho. Z reproduktorů se linul jen příjemný hlas neznámého zpěváka. S námi uvnitř byla jen roztomilá rodinka, jeden stařík a pokladní ve středním věku. „Jakto, že je tu tak liduprázdno?“ Pohled jsem věnovala Derekovi. „Tady v tom bloku vždycky. Taky jsem nerad chodím, když tu jsem, ale pozdě. Zavítala si sem první.“ Zakroutil očima. „Má to nějaké dočinění s těma klukama?“ Při posledním slově jsem nejistě ztišila hlas. „Tak nějak.“ Pokrčil rameny. 
„Jdeme pro ty suroviny.“ Tahal mě k různým regálům a do košíčku házel potřebné suroviny. Já ale myslela na jedno. Proč zná Derek vždy takové hajzli? Třeba ten kluk s tou partou, když jsme tenkrát byli v tom kině. Ti dva chlápci, co zmlátili mého tátu, mám za to, že taky věděl, o koho jde. Potom tenkrát v tom hotelu STAR, když mě na chodbě obtěžoval ten slizák. Derek se tvářil, jakoby ho už několikrát viděl a netoužil po tom, vidět ho zas.
„Podáš mi igelitku!?“ Zatřepotala jsem hlavou. „Cože?“
„Už nic.“ Derek na pás pokládal igelitovou tašku. Před námi byla ta roztomilá rodinka a na pásu byl vyložený veškerý náš nákup. Ani jsem nepostřehla, že jsme sem došli. Nejspíše jsem byla hodně zabraná do mých myšlenek. Doufala jsem, že mi Derek při tom „nakupování“ nesděloval nic důležitého.
„Podáš mi to prosím?“ Oba jsme s Derek pohlédli více k zemi. Před námi stál tak devítiletý chlapec. Vlasy měl tmavé a rozcuchané. Z hubeného těla mu plandala kostkovaná košile a na nohou měl džínové kraťasy. Zoufale na nás hleděl tmavě modrýma očima. „Jasně.“ Derek se usmál. „A co že chceš podat?“ Ten chlapec ukázal na regál s lízátky, který byl přidělaný nad pásem. „Coca colu, jahodu, citron…?“ Začal mu vyjmenovávat různé příchutě. „Coca colu!“ Vyhrkl. Derek se zasmál a lízátko v modrém obalu mu podal. „Děkuju vám.“ Zaculil se na něj. „Lukasi, žádné sladkosti!“ Napomenula ho paní s dost vážným a rázným výrazem. „Ale mamí…“ Zazoufal. „Mladý pane, vraťte to tam prosím zpět.“ Poprosila Dereka. Neochotně lízátko tomu malému chlapci vzal, ale dřepl si před něj. Něco mu pošeptal a pak se zase napřímil. Klučina se zákeřně usmál a Derek položil lízátko na pás.  „Cos mu řekl ty našeptávači?“ Derek si ovinul ruku kolem mého pasu. „Že mu to lízátko koupím.“
„Jsi moje dobrá duše.“ Políbila jsem ho na tvář. „Jenom tvoje.“ Ujistil mě.
Rodinka zmizela a ten malý kluk se ohlížel po Derekovi. „Prosím, mohla byste tohle namarkovat jako první? Je to pro něj.“ Ukázal na klučinu. „Jistě.“ Blonďatá prodavačka se na něj usmála a lízátko ihned namarkovala. Derek ho sebral a běžel zatím malým klukem. Lízátko mu předal a pohladil ho po vlasech, zatím co já se rozplývala. Do hlavy se mi vloudila myšlenka na naší budoucí rodinu, kdyby jednou byla. Derek jako starostlivý dokonalý otce, milující své děti a snad i manželku. Já jako matka zaměstnaná domácími pracemi. Náš syn či dcera už od malička sportovně založení, občas neposlušní, ale i tak mimořádně úžasní. Ta představa se mi líbila.
Derek kráčel naším směrem a já zpozorovala, jak se na něho prodavačka koketně usmívá a mrká jejími umělými řasami. Sakra, mohla by bejt jeho matka! A ještě dělá tohle! „Ehm…“ Odkašlala jsem si, abych získala její pozornost. „Trochu pospícháme.“ Ukázala jsem na potraviny položené na páse. Zakroutila očima a dala se zpět do markování.
Derek si stoupl vedle mě. „Ty a děti je vražedná kombinace, Reston.“
„Těžko, ale rád bych viděl Bethany.“ Ohnul spodní ret. „Až mě v neděli hodíš domů, můžeš se na ni jít podívat.“ Nabídla jsem mu. „Dobře.“ Uculil se a políbil mě na čelo.
„Dělá to dvacet dolarů.“ Oznámila pokladní. Než Derek vytasil svou peněženku, já už jí podávala svých dvacet dolarů. „Děkujeme.“ Rychle jsem suroviny naházela do tašky a pádlovala jsem pryč.
„Nezdrhej!?“ Zakřičel po mě naštvaně. Zastavila jsem se kousek od východu a neochotně se na něj otočila. Na tváři jsem vykouzlila nevinný úsměv a zamrkala jsem očima, nejsladčeji, jak jsem uměla. „Sereš mě, Lovell.“ Zamračil se a rozvážným krokem se ke mně vydal. „Promiň. Ale prostě všechno pořád platíš ty, tak se cítím blbě.“
„Jo, jo, jo…“ Z ruky mi sebral nákup a vydal se pryč. Prej, že mě už nenechá samotnou, ha, jak vtipné. „Asi se vydam zpět do té uličky.“ Připomněla jsem mu, když se zastavil. „Pojď.“ Zavrčel a já ho radši doběhla.
Ticho, tak ukrutné ticho podobu těch dvaceti minut pěší chůze.