Menaced Life

***Pohled Dereka***

„Čůrák jeden podělanej!“ Nadával jsem a mlátil jsem do pytle, místo kterého jsem si představoval pana Lovella. „Synu, klid!“ Zařval po mě táta. „Vim, že ti dávám zabrat, ale do toho pytle bušíš celé dva dny v kuse. Ten chlapík ze čvrtka měl štěstí, že ten zápas přežil. Je to jen rozchod.“ Jen rozchod? Jen? Nechápal, že si prožívám peklo. „Nevíš, co pro mě ta holka znamená!“ Zakřičel jsem. „Pokud pro tebe znamená tak hodně, tak proto to něco dělej!“ Měl pravdu. Párkrát jsem udeřil do pytle, abych ten vztek ze sebe ještě dostal, a odešel jsem pryč. Místo, kde trénuju je nad garáží, takže jsem jen seběhnul dolů. Skrz garáž jsem proběhl domů. Dal jsem si rychlou sprchu, usušil si vlasy, nageloval je a oblékl se. Vzal jsem si klíčky od auta a šel do něj. Nasednul jsem, nastartoval a jel ke Kirsty domů. Bylo mi jedno, že mi ten zmetek něco udělá, ale potřeboval jsem ji.

Konečně jsem tam přijel. Vystoupil jsem. „Kirsty!?“ Zakřičel jsem. „Kirsty!?“ Nevzdával jsem to. „Co tu řveš!?“ Místo ní vylezl ten kretén. Opřel jsem se o auto. „Chci vaši dceru.“ Prošel skrz bránu ven. „To máš marné.“ Mrknul.

„Miluju ji! Nechápete to!?“ Dobře, uvědomil jsem si, že jsem tyhle dvě slova mohl vyslovit. Jen mě mrzelo, že jsem je nemohl říct Kirsty. Navíc jsem se bál, že ona by mi ty slova neoplatila…  „Pokud ji opravdu miluješ, budeš se od ní držet dál. Bude to pro ni lepší.“ Sevřel jsem ruku v pěst. „Pro ni nebo pro vás!?“ Nadzvedl jsem obočí. „Pro oba.“

„A to jsem si myslel, že horší otec jak ten můj neexistuje. Tak dokonalou dceru si nezasloužíte!“ Sykl jsem. „Zamysli se, můžeš si za vše sám. Tys ji začal tahat do průšvihů. Kvůli tobě zapekla školu, v noci se nevrátila domů a šla na párty, kvůli které se ocitla na policii.“ Ten chlap měl pravdu. „Do ničeho z toho jsem ji nenutil…“

„Tak to učitě. Chlape, sbal se a odjeď. Tady nejsi vítanej. Pokud tě s ní ještě jednou spatřím, budeš litovat dne, kdy ses narodil.“ Nakročil si ke mně. Otevřel jsem pusu, kvůli tomu, že mu ještě něco řeknu, ale při pohledu na něj jsem ji zase radši zavřel. „Takže jeď.“ Mrkl na mě a odešel. Chtěl jsem s ní mluvit, aspoň na pár minut. Bylo to jako by kus mě byl pryč. Nezbývalo než si hrát na tvrďáka a nedávat to najevo. Ale to bylo hodně těžký…