Menaced Life

77. Raněný Reston...

Omlouvám se, že díl je tak krátký. Ale myslím, že stojí za to.

PS: Brečela jsem u jeho psaní... -MB

______________________

„Kirsty, děda má asi rakovinu.“ Přísahám, že vidět ho takhle, byste nechtěli.

Oči měl skleněné a zarudlé. Nevyvaroval se ani pár slzám a já jen stála, držela ho za ramena a civěla jsme jak největší blbka, protože jsem nevěděla co říct.

Derek Reston právě plakal a já bych udělala cokoliv, aby mu bylo líp. Ten pohled mě tak ničil, ničil mě ještě víc, jak pohled na mojí zlomenou matku.

„Tygře, já… Nebreč.“ Vtáhla jsem ho znovu do objetí. Do hodně silného a emotivního objetí.

Jednou rukou jsem ho hladila po zádech a druhou po vlasech.

Jestli je tohle kluk bez citů, já jsem asi čínský bůh srandy. Nikdy ho už nechci zažít plakat. Vidět brečet kluka, kort když ho milujete, je tak bolestné. Něco co vás dokáže shodit na kolena.

Matty mi na rameni už taky párkrát brečel, ale nebylo to tak hrozné jako tohle. Svého dědečka miloval a já to chápala.

„Proč on. On si to nezaslouží Kirsty.“ Naříkal.

„Nikdo si to nezaslouží miláčku.“ Vážně jsem ho právě nazvala touhle roztomilou přezdívkou? Na to ale teď myslet nebudu.

„Proč je ten život tak zasraně nesparvidlivej!“ Zakřičel a já okamžitě uskočila metr od něj. „Nesnáším tenhle zajebanej svět, nesnáším všechno!“ Přistoupil k prvnímu prázdnému místu na zdi a udeřil do něj pěstí.

Když nesnáší vše, to nesnáší i mě? Ne, určitě to jen říkal v záchvatu vzteku. „Dereku, uklidni se.“ Byla jsem z něho celá vystrašená. Věděla jsem, že právě teď mezi zuby procedí něco, čeho později bude litovat.

„Tebe mam poslouchat? Ty mi budeš říkat ať se uklidním!? Jsi taková sračka.“ Dobře, teď jsme brečeli oba. Co to o mně právě řekl? Já věděla, že z něj něco takového vypadne, ale že až tohle? Omlouval ho jen vztek, nic víc.

„Snažím se jen pomoc.“ Sklopila jsem pohled. „Já pomoc nepotřebuju!“ Zasyčel.

„Nech toho, bojím se tě.“ Začala jsem couvat do rohu pokoje s pohledem přilepeným k zemi. „Dereku prosím.“ Vypískla jsem a zastavila jsem se těsně u zdi.

„Já, já si zapomněl vzít prášky. Kirsty, promiň. Omlouvám se.“ Prášky? O čem to mluvil?

„Jaké prášky?“ Zvedla jsem pohled k němu. Byl rudý jako rozzuřený býk.

„Víš, začal jsem brát antidepresiva…“ Proč tohle dělá!

„Dereku, proč si mi to neřekl!?“

„Nepřišlo mi to potřebné.“ Podrbal se ve vlasech. „Neber to Dereku. Sám si mi psal, že nemáš rád, když někdo bere prášky. A ty to nepotřebuješ.“

„A ty chceš ať na tebe nustále řvu? Ať řvu jako tvůj otec? Ať ti pořád nadávám a ubližuju ti? Kirsty, nedělam to jen kvůli sobě, ale kvůli tobě.“

„Je ti osmnáct! Ne, kvůli mně to možná tak vysaď. Já tohle beru s nadhledem. Dereku, ty záchvaty nejsou zase tak strašné…“

„Kirsty, viděla si mě někdy doma? Víš co se tam děje?“ Šla jsem pomalu k němu.

„Dereku, musíš to jen v sobě potlačit. Jako můj otec nedopadneš nikdy, si dobrý člověk. Ať se u tebe doma děje cokoliv, já jsem tu pro tebe. Společně to zvládnem, jen ty podělaný antidepresiva neber!“ Zahulákala jsem.