Menaced Life

93. Pohovor

V těch věcech jsem si připadala tak staře, ale na jednu stranu byly strašně moc pohodlné.

Derek zastavil převelikou restaurací, na níž se tyčil nápis: Restaurant, doplňující se pěti hvězdičkami.

Oh, jak originální název. „Běž dovnitř a tam se ohlas.“

„Já myslela, že půjdeš se mnou.“ Zoufale jsem se na něj zahleděla. „Dobře, pojď.“ Oba jsme vystoupili. Derek auto zamkl a pak mě chytl za ruku. Věděla jsem, že naštvaného jen hraje, jsem prostě dobrá. Už ho mam prokouklého.

Zalezli jsme do restaurace, která se hmežila mnoha lidmi. „Máte rezervaci?“ Zeptal se nás starší pán v obleku.

„Ne. Jdeme za panem Wolfem na pohovor.“

„Jste pan Reston!?“

„Ano.“ Derek se pousmál. „Pan Wolf vás očekává. Myslím, že víte kam jít.“

„Vím, děkuji.“ Derek mě táhl pryč. Rozhlížela jsem se po servírkách, jestli náhodou nějakou nezahlídnu.

No to mě potěž! Zahlídla jsem jednu! Bože, ten vínový obleček jí končil něco málo pod zadkem a prsa jí lezla skoro ven.

„Dereku mizíme, tohle nosit nebudu.“ Ukázala jsem na ni. „Neboj Kirsty. Pojď.“ Tohle jsem nosit nemohla. Za prvé bych si připadala jak rajda. Za druhé by po mně čuměl každý chlap a za třetí NEPŘIPADÁ TO V ÚVAHU!

Zajímalo mě, jak ten pan Elliot Wolf vypadá, když jeho podřízené nosí takové věci. To muselo být ale úchylný prase!

Vyšli jsme pár schodů a zamířili ke dveřím naproti. „Jsme tu.“ Derek zaklepal. „Dále!“ Ozvalo se.

„Dereku ne. Já, já tohle nosit nemůžu.“ Vzpírala jsem se. „Krásko, za den tu dostaneš 60 dollarů.“ Vyvalila jsem oči. „Jdeme.“ Otevřela jsem dveře. Derek se zachichotal a vlezli jsme dál. 

V pruhovaném obleku, za velikým stolem seděl tak padesátiletý muž.

„Dereku, rád tě vidím chlape. Vyrostl si.“ Takže Derek s ním mluvil jen po telefonu. „A ty si zase nějak zestárl.“ Nenápadně jsem Dereka kopla do nohy a on zaskučel. „Dobrý den, jsem Kirsty.“ Když tam Derek byl se mnou, nervozita se vyklidila pryč.

„Jsem Elliot Wolf.“ Postavil se.

„Těší mě. Kirsty Lovell.“ Nabídla jsem ruku, kterou mi naštěstí přijmul a tak jsme si přátelsky potřásli. „Sedněte si.“ Poukázal na dvě křesla před stolem. Připadala jsem si jako v ředitelně.

S Derekem jsme si sedli a to samé udělal i pan Wolf.

„Takže Kirsty, vzhledem ke škole musíme probrat vhodnou dobu, kdy byste mohla chodit obsluhovat.“

„Zajisté.“ Přikývla jsem. „Také dostanete příslušnou uniformu, dalo by se říct.“ Nadechla jsem se, protože jsem kvůli té uniformě chtěla něco namítnou. Derek mi ale položil ruku na stehno a pořádně ho sevřel mezi prsty, čím se mi zastavil dech a já se nezmohla ani na slovo. Tohle si u mě podělal.

„Vlastně všechno co potřebuju je váš podpis na smlouvě a dohodnout se na pracovních hodinách. Derek mě přesvědčil natolik, že žádný výslech vám dělat nebudu.“ Trochu se mi ulevilo.

„Ehm, dobře. Jediný den, kdy mi škola končí celkem pozdě, je pondělí. Máme do pěti.“

„Tím pádem byste mohla nastoupit v šest a v devět byste končila. Tedy spíše v deset, ještě budete muset pomáhat se sklízením stolů.“ Chápavě jsem přikývla. „Jinak končím tak přibližně po třetí hodině.“