Menaced Life

***Pohled Dereka***

Ten dementní ředitel mi vážně scházel. Chtěl jsem být s ní, abych ji mohl utěšovat a mít jí pod dohledem. Jenže ten černej kripl mi to musel překazit. Vlezl jsem do sekretariátu. „Dereku, už zase?“ Povzdychla si Pheobe. „Zapadni dovnitř! Je otevřeno!“ Zakřičel po mně. Došel jsem ke dveřím do ředitelny a otevřel je. Vstoupil jsem dál a za mnou vlezli všichni ostatní. Ředitel zabouchnul. „Nataly, sedněte si, a když se tak dívám na vás Ricky, vy taky.“ Pořád mu nebylo nejlíp. Zřídili ho pěkně. Oba se posadily do dvou volných křesel naproti stolu. „Tak o co tu zase šlo?“ Teď se usadil on. „Slečno Nataly, vy jste tu asi nejrozumnější, tak mi vše vysvětlete.“ Nataly se podívala na Rickyho, zbylé kluky a pak na mě. Naznačil jsem jí, ať mluví pravdu. „Dobře…“ Nadechla se. „Už je to nějaký ten pátek, co mě fotbalisti nazývají docela ošklivými slovy…“ Skočil jsem jí do řeči. „Docela!?“ Vyprskl jsem. „Buďte zticha, teď mluví ona!“ Vyštěkl po mě ředitel. „Pokračujte.“ Poukázal na ni. „Prostě jsem to řekla bráchovi a Derekovi. Oni se rozhodli se mě zastat. Rvali se jen kvůli mně…“ Sklopila pohled. „Je to pravda?“ Pohled venoval všem třem z týmu. „Ano.“ Přikývli. Ještě aby lhali. Věděli, že jinak by si to u ředitele podělali ještě víc. „A pokud jde o vás Dereku, neřekl jsem vám, že se od slečny Lovell, máte držet dál?“ Zamračil se. „Jo, ale…“ Zarazil mě. „Co ale? Snad jste se nám nezamiloval.“ Při té představě se zasmál. „A víte, že zamiloval?“ Vyslovil jsem to nahlas, ou… Smích ho ihned přešel. „Dobře, dejme tomu, že vám budu věřit. A teď mi vysvětlete, proč slečna Lovell plakala ve vašem objetí…“ Podíval jsem se na Blacka a zatnul ruku v pěst. „Uhodil jsem ji, když mi Derek uhnul z rány. Nechtěl jsem, dívku bych v životě neuhodil.“ Přiznal barvu. „Dereku, tohle mě opravdu mrzí, klidně se jí omluvím  tváří v tvář.“ Pěst jsem povolil. „Ne, ty na ni totiž ani nepohlédneš.“ Zamračil jsem se. Black sklopil pohled k zemi. „Tak dobře, teď tu stanovím tresty.“ Postavil se. Chtěl si zřejmě připadat důležitě. „Vám třem…“ Ukázal na Grace, Simpsona a Blacka. „…zakazuji účast na dalších pěti zápasech.“ Všichni dostali vztek. „To nemůžete!“ Vykřikli po něm. „Ale můžu, žádné odmlouvání!“ Teď venoval pohled mně. „Už jednou jsem říkal, že pokud uděláte ještě nějaký přestupek, máte podmínečné vyloučení…“ Nataly mu vstoupila do řeči. „Pane Smithi, nedělejte to. Snažil se mě jen chránit, stejně jako Ricky, prosím, dejte mu šanci.“ Nenápadně jsem jí poděkoval. „No dobře, poslední šance. Vím, že když vám dám nějaký čas po škole, zase tam nebudete chodit. Takže i s panem Creelmanem budete po celé tři týdny pomáhat školníkovi a uklizečkám se všemi pracemi, které vám zadají.“ Dělal si ze mě srandu? No furt lepší jak to podmínečné vyloučení, protože vím, že pak bych ze školy vyletěl hned. „Dobře.“ Odsouhlasil jsem to a Ricky taky. „Můžete jít, ale pane Reston, vy tu zůstaňte.“ Proč jsem tušil, že ten negr si mě tam nechá. Určitě se začne plést do mých osobních věcí s Kirsty. Všichni vypadli a my dva tam zůstali sami. „Neposlechl si.“ Zakroutil hlavou. „Zamilovat se je snad trestné?“ Posadil jsem se do křesla naproti němu. „Ve vašem případě ano.“ Sedl si i on. „Já myslím, že do toho s kým chodím, vám nic není.“ Vyprskl jsem. „ To sice není, ale…“ Skočil jsem mu do věty. „Tak se do toho laskavě neštvěte.“ Možná jsem to krapet přepísknul, ale ten chlap mě vážně štval. „Nebuď drzí! Odejdi!“ Ukázal na dveře. Konečně to řekl. Ihned jsem vyšel z ředitelny ven, kde na mě čekal Ricky i s Nataly…