Menaced Life

103. Poprvé v práci.

Ricky mě odvezl k restauraci. Rozloučila jsem se s ním objetím a pokračovala jsem v cestě dál.

Uvnitř mě přivítal postarší pán, jako minule. Urychleně mě zavedl ke kanceláři pana Wolfa, protože jsem zapomněla, kde je.  „Děkuju.“ Usmála jsem se a zaklepala na dveře. „Dále!“ Ozvalo se. Otevřela jsem dveře. „Dobrý den.“ Vešla jsem a zabouchla. „Dobrý…“ Přimhouřil oči. „Kirsty.“ Doplnila jsem ho. „Ano, Kirsty.“ Pousmál se. „Jak se má Derek, slyšel jsem, co se stalo.“ Při vzpomínce, jak leží na lůžku v nemocnici, mi povadl obličej. „Bude v pořádku.“

„To je dobře. Tak pojď. Zavedu tě k Sarah, ukáže ti co a jak.“ Souhlasila jsem a tak jsem ho následovala. Prošly jsme přes celou restauraci až nakonec. Otevřel dveře kaštanové barvy, kde se vyskytla obrovitánská kuchyně. Všichni kuchaři a servírky pana Wolfa pozdravili a na mě jen tak civěli. Zastavili jsme se. „Vážení, tohle je vaše nová kolegyně Kirsty.“ Chytl mě okolo ramen. „Buďte na ni hodní a přijměte ji mezi sebe. Sarah, postarej se o ni.“ Kývl hlavou na vysokou blondýnku, která si mě prohlížela s dost nafrněným obličejem. Jo, tohle bude boj.

„Kirsty, drž se.“ Rychle mě objal a zmizel. „Jsem Peter.“ Přistoupil ke mně baculatý kuchař s úsměvem od ucha k uchu. „Kir…“ Ve jméně mě zarazila ta bloncka, Sarah. „Uhni tlouštíku.“ Strkla do něj. Sklesle odešel. „Jsem Sarah. Pojď. Dam ti uniformu.“ Čapla mě za paži a zatáhla mě do nějaké šatny, kde se to hemžilo skříňkami a háčkama. „Tady je tvá skříňka…“ Pustila mě. Hrábla si do kapsy. „A tady tvé klíče. Ten menší je od skříňky a ten větší je univerzál. Pasuje k zadním dveřím, šatně, kuchyni i hlavním dveřím.“ Přikývla jsem. „Unifomu máš v ní.“ Poukázala na zelenou skříňku. „Tak až se oblečeš, přijď do kuchyně. A ty vlasy…si stáhni do culíku.“ Zakroutila očima, hodila vlasama a zmizela. Hlavně, že ona je v culíku „měla“. 

Odemkla jsem si skříňku, v níž byla uložená uniforma i silonky. Zapomněla jsem si doma vzít nějaké boty na menším podpatku, díky bohu, že jsem měla alespoň černé balerínky. Zatímco jsem se převlíkala do toho děsu, přemýšlela jsem nad tou blonckou. Prej: „Uhni tlouštíku.“ Co si o sobě myslela? Hlavně, že ona sama byla dokonalá. Sice zas tak zmalovaná nebyla, ale pýcha z ní sršela na dálku. Třeba za svou váhu nemůže, a kdyby jo, co už. Sympatický mi byl o milion procent víc jak ona.

Převlečená jsem byla a v té uniformě jsem vypadala příšerně. Nevím co na ní Derek vidí, protože je strašná.

Věci jsem si zamkla do skříňky a vrátila se do kuchyně. Ihned za dveřmi jsem do někoho vrazila. „Promiň. Já nechtěl, moc se omlouvám, promiň.“ Tolik zběsilých omluv. „Byla to moje, chyba, měla jsem dávat pozor.“ Byl to Peter. „Omlouvám se, ještě jednou.“

„Nic se nestalo. Jinak, jsem Kirsty.“ Podala jsem mu ruku. „Tak znovu, Peter.“ Zasmál se a potřásli jsme si. „Hej, ty nová!“ Zaječel po mě ten otravný hlas. „Královna volá, měla bys jít.“ Zakroutil očima a obešel mě. Šla jsem za Sarah. „Nevybavuj se s ním. Je to jen tlustej ničema.“ Odfrkla si. „Mně se zdá být milý.“ Snažila jsem se ho zastat. „To je fuk.“ Máchla rukou. „Tady Ariel ti ukáže, jak to chodí v kuchyni. Pak ti ukáže plac. Wolf říkal, že tě můžeme pustit dneska dřív domů, tak uvidíme. Ariel, do práce.“ Přikázala jí, otočila se na podpatku a elegantně si to odkráčela pro jídlo. „Koza jedna.“ Vyplivla Ariel. „Nemáš jí ráda?“ Podívala jsem se na tu dlouhovlasou zrzku s přikyslím výrazem. „Ne. Je strašná. Cokoliv ti řekne, si neber k sobě. Nebuď jak Peter, hodiny mu vždy vysvětluju, ať ji neřeší.“

„Co se dá dělat.“ Nadzvedla jsem ramena. „Jinak, Kirsty.“ Podala jsem ji ruku. „Ariel. Ano, rodiče mají rádi pohádky, jsou trochu šiblý.“ Obě jsme se uchechtly. Peter a Ariel, zatím dva nejnormálnější lidi v tomhle podniku. Teda ještě asi pan Wolf, i když ty uniformy jsou děs.