Menaced Life

***Pohled Dereka***

To válení na nemocničním lůžku už mě vážně nebavilo. Aspoň už mi ráno dovolili, že se můžu procházet s doprovodem sestřiček. Nenudil bych se tak, kdybych včera řekl tátovi, aby mi sem hodil nabíječku na mobil, protože jsem ho měl vybitej. Mohl bych si alespoň dopisovat s Kirsty nebo Rickym.

Přepínal jsem programy v televizi, když někdo zaklepal. „Dál.“ Zavolal jsem a vypl televizi. Doufal jsem, že to je Kirsty, ale určitě ještě byla ve škole. Jak jsem si myslel, dovnitř vkročil táta. „Jo, to si jen ty.“ Nenechal jsem se ním rozptylovat a televizi si znovu zapnul. Baseball, pecka. „Kdo hraje?“ Zeptal se, když si stoupl k posteli ke mně. „Dodgers a Mets.“ Informoval jsem ho. „Vsázím na Dodgers.“ Zahlásil a usadil se na židli. „Tebe zajímá baseball?“ Překvapeně jsem se na něj podíval. Odfrkl si. „Hochu. Na střední jsem byl nejlepší hráč.“ Můj otec hrál baseball? Tak dobře, dobře… „To jsem netušil.“

„Nikdy jsem to nezmínil. Trofeje, rukavice, míčky, oblečení a pálku mam uloženo v krabici na půdě.“

„To si ještě stíhal box?“ Přikývl. „Páni.“ Zapískal sem a dál se věnoval televizi. „Neřekl si včera v autě Kirsty něco…blbýho?“ Optal jsem se ho pro jistotu. „Ne. Byl jsem na ni milej, neboj se.“

„Dobře.“ Snažil jsem se mu věřit. „Jak vám to klape?“

„Tak dobře, tati co chceš?“ Vyprskl jsem na něj, protože tahle debata mi nepřišla normální. „Co bych měl chtít?“ Udivil se. „Jsi divnej. Nikdy takhle se mnou nemluvíš, takže buď se něco stalo, nebo něco chceš.“

„Nic se nestalo a nic nechci.“ Povzdechl si. „Proč ti nemůžu uvěřit?“ Nadzvedl jsem obočí. „Prosím Dereku. Chci si s tebou jen povídat. Nemám zrovna nejlepší den…“ Jo tak on nemá nejlepší den? „Stalo se něco?“ Ale musel jsem se aspoň zachovat jako starostlivej syn. „Vlastně ano… Má to dost souvislostí s tebou.“

„Tati co se děje?“

„Dereku, chtějí nás zničit. Chtějí nás už vyřadit ze hry a já mam strach, mam strach, že půjdou po tobě. Musejí vyšachovat nástupce. Což si ty a já se bojím, že ti chtěj něco udělat.“ A je to tady. Muselo to přijít, muselo. „A co Kirsty? Tý, tý nic neudělaj?“ Polkl sem. „Bojím se, že po ní někdo jde. Včera, když jsem ji vezl k restauraci, všiml jsem si auta. Jelo za námi celou cestu. Když jsem zastavil před restaurací, zastavilo kousek opodál a někdo v něm nás sledoval. Buď šli po mně nebo po ní…“ Chytl se za hlavu. „Sakra!“ Zaklel sem. „Co budem dělat?“ Věnoval jsem mu zoufalý pohled milujícího přítele. „Prostě ji necham sledovat někým ode mě. A sem taky někoho nasadím, pro jistotu. Když se něco bude dít, oni se o ni postaraj.“ Co mi zbívalo. V tomhle stavu jsem nic dělat nemohl a to mě štvalo. Chtěl jsem ji chránit, potřeboval jsem ji chránit. Kdyby se jí stalo jen kvůli našemu podělanýmu rodinnýmu tajemství, v životě bych si to neodpustil. „Nasadíš na ní toho nejlepšího?“ Povzdechl jsem si. „Neboj se. Toho nejlepšího z nejlepších.“ Mrkl. „Mam o ni strach.“ Sklopil jsem pohled. „To já taky, stejně velký jako o tebe.“

„Jak si se to vůbec dozvěděl? Že nás chtějí vyšachovat?“ Tohle mi teď vrtalo pořádně hlavou. „Však víš, že mam svoje zvědy. Takže to vim od nich.“ Jo, jasně, zvědi…To mi nedošlo. „Mohl by si jít, chci být chvilku sám.“ Poprosil jsem ho. „Jo, jasně.“ Zvedl se. „A tati?“ Okamžitě se na mě podíval. Rozevřel jsem náruč. „Chceš obejmout?“ Přimhouřil oči. „Ale no tak. Díky Kirsty vím, jak je objetí důležitý.“ Taťka se pousmál a sehnul se. Opatrně jsem ho objal a on mi to oplatil.

To objetí bylo delší a já věděl, že bylo opravdu potřeba. Tátovi se nedostávalo, nebo po něm spíš netoužil, ale já ano. Jen díky pitomýmu objetí jsem se vždycky cítil líp, hlavně, když bylo od ní.

Někdo si nahlas odkašlal. Táta mě pustil a napřímil se. Spatřil jsem Kirsty, v šatech, bože vypadala dokonale. Vždy když má šaty, vzpomenu si na den, kdy jsem ji prvně spatřil, a proto na ní šaty miluju. Usmál jsem se na ni. „Dobrý den, ahoj.“ Mávla rukou. Měla rudé tváře, zřejmě z nesmělosti…