Menaced Life

110. Aspoň někdo mě chápe.

Probudila jsem se dřív jak Derek. Loki mě v noci málem vystrčil z postele, takže jsem se zrovna nejlíp nevyspala. Pohladila jsem Dereka po vlasech a celá rozlámaná se zvedla z postele. S protažením jsem došla k mé kabelce, abych se podívala na telefon, kolik je hodin. Bylo teprve sedm ráno. Mobil jsem vrátila zpět.

Počasí venku vysvětlovalo, co cítím. Pršelo, hodně moc. Všechny stromy se kymácely ze strany na stranu. Přesně tak jako se mi v hlavě míchaly myšlenky. Stoupla jsem si k oknu a opřela se o něj. Dívala jsem se na ten chaos venku.

Jak asi bylo Rickymu? Nejspíše né moc dobře, ale určitě byl v pořádku, což mě uklidňovalo. Jenže v hlavě se mi pořád držela jedna věc. Kolik lidí už Derekovo táta zabil? Jak jsem se na toho chlapa teď měla dívat? Chápala jsem, že ho Derek chce chránit, protože to byl jeho otec. Jenže já ho teď doživotně budu vidět jako vraha.

Jestliže jejich rodina vedla takový život, od té doby, co Derek říkal, nedivila jsem se, že mají na kontě tolik peněz. Muselo se jim to pěkně nakupit. Vlastně mi dochází, že mi Derek nikdy neřekl, kde jeho otec pracuje. A já se ho na to nikdy neptala. Zajímalo by mě, co by si vymyslel, kdybych se na to optala. A taky jedna věc… Vážně jsem teď mohla být v ohrožení života? Protože když mi Derek řekl, že ho chtějí vyšachovat a můžou kvůli tomu provést i něco mě, nahnalo mi to pořádný strach.

„Proč nespíš?“ Zamumlal rozespale za mnou. „Nejde to.“ Odvětila jsem mu, pohledem stále přikovaným ven.

„Nemysli na to...“ Cítila jsem jeho horké rty na mém krku. „Jak se mam teď na tvého otce dívat?“ Z pod řas jsem na něho pohlédla. Derek se zhluboka nadechl. „Já, já nevím…“ Odsunul se ode mě. „Já nevím, jak na něj máš koukat.“

„Dereku, je to vrah.“ Řekla jsem. „On, není doslova vrah. Má na to lidi víš, on to jen vede.“ No, to mi to teda usnadnilo. „Sweety, podívej.“ Chyl mě za ramena a hladil mi je. „Když jsem se to dozvěděl, bylo mi pouhých třináct. Zdálo se mi super, že můj otec je mafián,“ Při tom slově mi přeběhl mráz po zádech. „jenže postupem času mi začalo docházet přesně to, co tobě. Otec je vrah, zmařil hodně životů a já s ním žiju pod jednou střechou. Ale taky mi došlo, že je to asi naše rodinný poslání. I když to trvalo, naučil jsem se s tím žít.“ Pokud jsem Dereka milovala, což byla teď věc, se kterou jsem si byla opravdu jistá. A pokud to tak bylo, musela jsem se s tím naučit žít i já, protože nás čekala ještě dlouhá budoucnost, tedy doufala jsem v to. „Pokusím se o to taky.“ Zahlásila jsem a on si mě k sobě otočil. „Tebe si jen tak někdo nezaslouží, protože ty jsi dokonalá.“ V tom mě políbil a já mu to oplácela. Vložila jsem do toho vše, co se ve mně odehrávalo. Vztek, smutek, zklmanání…Vášeň, láska. Zajela jsem mu rukou do vlasů na zátylku a vyjela až na temeno. Když jsem zatahala, Derek zavzdychal. Chybělo mi to.

Chytil mě za boky, přitlačil mě ke zdi a já vášnivě zasténala. Z mých rtů se přesunul k mému krku. Hrábl mi po rukách a uvěznil mi je nad hlavou.

I když se mi to líbilo, nechtěla jsem, aby to zašlo dál. Možná jsem to uvolnění potřebovala, ale tak jsme to řešili skoro pokaždé a já si to tentokrát potřebovala v hlavě přerovnat sama. „Přestaň prosím.“ Zaúpěla jsem a on se mi okamžitě podíval do očí. „Děje se něco?“

„Chci být sama.“ Povzdechl si a chápavě přikývl. Odstoupil ode mě.. „A taky se potřebuju dostat domů.“

„Řeknu Sam, ať tě odveze.“

„Ty ne?“

„Ne, já ne. Počkej tady.“ Se sklopenou hlavou odešel z pokoje. Asi jsem něco udělala špatně, ale mě se zdálo, že ne. Jen jsem si od toho všeho potřebovala odpočinout a najednou se mi zdálo, že jít večer na ty narozeniny je vážně dobrý nápad. Odreaguju se.