Menaced Life

***Pohled Dereka***

Díl věnuji Sabušce Zoubkové:) -MB

_________________________

Moje hlava, taková bolest, chytil jsem se za ní. Párkrát jsem zamrkal a otevřel oči. „Kde to jsem?“ Zeptal jsem se sám sebe. Posadil jsem se a spadla ze mě deka. Rozhlédl jsem se po místnosti a i v té tmě jsem viděl siluetu nějaké postavy v proutěném křesle. Pořádně jsem zaostřil zrak, poznal jsem ji. Byla to Amber. Co se vlastně stalo? Celý ples se mi odehrál v hlavě. Pamatoval jsem si to až do chvíle, kdy jsem byl na parkovišti s Kirsty a chtěl jsem ji nejspíše znovu políbit. V tom po mě někdo zařval a zmlátil mě. Ten výhružný tón si ale pamatuju, byl to její otec. Co teď bylo s mojí kráskou? Neudělal jí nic? Do háje, měl jsem takový strach!

Slezl jsem z gauče. Mé kalhoty byly rozeplé, a tak jsem je zapnul. „Am?“ Zašeptal jsem. „Amber?“ Řekl jsem o něco hlasitěji. „Co je!?“ Zakňučela. „Potřebuju domů…“ V tom otevřela oči. „Dereku, není ti nic!?“ Vyletělo jí z úst a já se ocitl v jejím sevření, což mě dost překvapilo, nikdy mě neměla v lásce. „No, asi ne. Potřebuju odjet Amber…“ Odtáhl jsem se od ní. „Tady jsou klíčky od tvého auta.“ Natáhla se na konfrenční stolek, ze kterého klíčky sundala a podala mi je. „Auto mam tady?“ Zeptal jsem se s údivem. „Ano, máš.“ Přikývla. „Co se stalo po tom všem?“

„Po tom co tě,“ odmlčela se. „zmlátil?“ dokončila větu a já přitakal. „Kirsty naložil do auta a odjeli i s Matym. Nemohla jsem tě tam jen tak nechat. Ležel si na zemi, nehýbal se. Chvilku jsem si myslela, že si mrtví…“ Zasmál jsem se. „Na to mam až moc tuhej kořínek.“ Přidal jsem do smíchu. „Není to sranda! Tvůj obličej byl tak od krve… To je jedno, prostě jsem tě musela vzít k nám…“

„Děkuju ti. Máš to u mě Amber, navždycky.“ Usmál jsem se. „Zapomeň na to.“ Máchla rukou. „Nezapomenu, ale teď musím jet. Ještě jednou děkuju, měj se…“ Nestihla nic říct a já odešel.

Nastoupil jsem do auta a vydal se přímo k dědovi do L.A. Kdybych jel k tátovi, vím, že ten by mi přes držku rád dal taky.

Utekly tři hodiny a já konečně přijížděl k jeho domu. Podíval jsem se na hodiny na rádiu, bylo půl osmé ráno. Zívnul jsem si z toho brzkého času.

Dědova vila, konečně! Zajel jsem k bráně, stáhnul okénko a natáhnul se po zvonku na sloupu. Zmáčkl jsem ho. „Kdo je?“ Děda měl ještě rozespalý hlas, teprve vstával. Mam štěstí, že vstává vždy takhle brzy. „Tady Derek…“ Sotva jsem to dořekl, brána se otevřela a já jel dál. Zastavil jsem u schodů vedoucích ke vchodovým dveřím. Vylezl jsem z auta, zamkl ho a schody jsem vyšel. Dveře od domu se náhle otevřely. „Panebože, co jsi dělal!?“ Vyhrkl děda. „Já… no je to na dýl.“ Zakroutil jsem očima. Obešel jsem ho a vešel jsem dál. Ihned jsem se vydal do koupelny.

Můj pohled spatřil vlastní odraz zrcadle a já se zděsil. Pravé oko jsem měl nateklé a zbarvené do fialova. Rty jsem měl dvojnásobně větší, tím jak mi napuchly. Obočí nad pravým okem jsem měl zašité, všiml jsem si toho. Proto mi jím prorážela tak ostrá bolest! Svlékl jsem se a vlezl si do sprchy. Pustil jsem na sebe ledovou vodu a oklepal se, než jsem si na tu teplotu zvyknul. Nedalo se tam ani přemýšlet.

Po chvilce jsem vylezl ven a usušil se. Kolem pasu jsem si obmotal ručník a z koupelny jsem vyšel ven. „Dereku, chci vysvětlení!“ Zahulákal po mě děda. „Vydrž, jen se obleču…“ Můj pokoj byl až na druhém konci tohodle obřího domu.

Došel jsem tam a otevřel dveře. Zašel jsem si k černé komodě. Otevřel jsem šuplík a vytáhl jsem z něho boxerky, které jsem si oblékl. Z dalšího šuplíku jsem si vytáhnul tepláky, které jsem si navlékl taky.

Potom jsem se vydal do obýváku, kde děda už určitě seděl.

Bylo to tak. Seděl na svém oblíbeném místě, tudíž v koženém křesle před obrovským obrazem mé zesnulé babičky. „Sedni!“ Ukázal na gauč a já poslechl. „Kdo ti to udělal!?“

„Otec mé přítelkyně.“ Vyšel jsem s pravdou najevo. „Co prosím!?“

„Zmiňoval jsem se ti už o Kirsty. Její otec mě nenávidí a přitom jsem neudělal nic špatného…“ Sklopil jsem pohled. „Mam na něj někoho poslat?“ Hodil jsem po něm vystrašený pohled. „Ne! To nesmíš! Je to otec mé holky dědo!“ Zvýšil jsem hlas. „Promiň, ale mého vnuka nikdo mlátit nebude…“ Zanadával. „Prostě se to stalo.“ Vzdychl jsem si.

„Proč to probůh udělal?“

„Protože je to kretén, co je zahleděnej jen do sebe! Nesplňuju nějaký jeho posraný podmínky, proto, abych s Kirsty mohl být. Kvůli tomu se máme od sebe držet dál, ale nejde to…“ Můj hlas byl stále zvýšený. Byl jsem pěkně nasraný.

„Udělal ti ještě něco? Nebo snad jí?“ Ptal se dál. „Vím, že jí parkrát profackoval, ale ona chtěla, abych to neřešil. Kdybych mohl, rozbiju mu hubu hned, ale je to její otec a já nemůžu. A ne, tohle se stalo poprvé…“

Já toho chlapa z duše nenávidím. Jsem rád, že jsem to tentokrát ale odnesl já a né ona. Mezi námi, byl bych kvůli ní schopný obětovat i svůj vlastní život, jen aby byla v bezpečí. „Co je to za otce!?“ Jeho hlas byl chladný, naštvaný, ale taky plný soucitu. „Pěknej čůrák!“ Mému dědovi nevadí, když mluvím krapet sprostě. Vlastně to mam tak trochu po něm. Když jsme naštvaní, prostě to neumíme ohlídat a tyhle slova z nás vybíhají jedny za druhým. „To teda. Ale chlapče, víš, že když se s ní budeš vystavovat všude, můžeš ji vystavit velkému nebepečí. Víš, jak to dopadlo s babičkou.“ Otočil se na její obraz. Najednou byl zase tak skleslý. „Dědo, já vím. Ale koukni, mamce taky nic není a Sam už vůbec ne. Nikdo ji neublíží, třeba už nám dali pokoj…“

„Pochybuju.“ Odvrátil pohled zpět na mě. „Jen chtějí, aby to tak vypadalo.“ Přidal k tomu. „Nestraš mě.“ Když jsem si ale vzpomněl na toho hada u ní ve skříni, zděsilo mě to. Ale o ničem jiném co by se jí takhle dělo nevím, snad jen ta anonymní zpráva jejímu otci, a taky ty pavouci na těch záchodech. Ale Ricky mi řekl, že už tam paní Cooke takhle našli a ten pavouk z ní lezl pryč.Já, já prostě nevím. „Koneckonců, potřebuju ji vidět.“ Vzdychl jsem si. „Ne, ty se potřebuješ vyspat.“ Zvedl se z jeho křesla a přisedl si vedle mě. „Ví otec, že tu jsi?“ Zakroutil jsem hlavou. „Jak jinak. Zavolám mu a…“ Vběhl jsem mu to řeči. „Neříkej mu to, prosím. Nechci dostat ještě víc přes tlamu.“ Žadonil jsem. „Neměl jsem to ani v plánu. Prostě něco vymyslím, teď běž.“ Poplácal mě po rameni a odešel z obývacího pokoje pryč. Ještě jsem tam chvíli seděl a přemýšlel nad tísícemi otázkami, které se mi honily v hlavě. Pak jsem se ale opravdu odebral do postele…