Menaced Life

98. Hrátky

„A budeš se mnou už mluvit?“ Ptala jsem se otráveně, když odemykal dveře. Jen zabručel.

Vešli jsme do baráku. Derek šel odnést nákup do kuchyně, zatím co já se šla vypořádat se vztekem do pokoje.

Práskla jsem sebou do postele a zabořila hlavu do polštáře. Tohle měl být krásně strávený víkend, né víkend, kdy jsme spolu zase neměli mluvit. Kdy na mě byl Derek opět naštvaný, za takovou kravinu. Tak mě to mrzelo a štvalo zároveň.

„Krásko.“ Postel se prohnula a Derek seděl vedle mě. „Omlouvám se.“ Políbil mě na zátylek. „Moc se omlouvám.“ Pokračoval ve svém šepotu. „Máme si to tu užívat. Jsem tvrdohlavý, já to vím. Mrzí mě to, ale stále jsem vykolejený z těch zmetků.“ Věděla jsem, že to tu jeho hlavičku ještě neopustilo. „No tak, podívej se na mě.“ Ne, na to jsem byla až móc naštvaná.

„Dělej.“ Cítila jsem, jak mi vyhrnuje tílko, a pak to začalo. Jemně mi po zádech přejížděl prsty, a mě to šíleně lechtalo. Měla jsem co dělat, abych sebou necukala a nezačala se smát jak retard. A bohužel jsem to neustála. Začalo to malým chichotáním a pak bezmocným záchvatem smíchu. „Přestaň!“ Křičela jsem do toho. „Á, paní lechtivá.“ Posmíval se mi.

Převalil mě za záda. V lechtání pokračoval v podpaždí, a pak jel níž a níž. Škubala jsem sebou jako posedlá.

„Nech mě, budu křičet!“ Vyhrožovala jsem a kopala nohama. „Jo tak křičet.“ Jeho výraz byl tak pobavený a uvolnění. Miluju tenhle výraz. Byla bych pro něj schopná udělat cokoliv, i nechat se ulechtat k smrti.

„Nech mě!“ Ze smíchu už mi slzely oči. „No dobře…“ Ruce ze mě dal pryč. „A nebo ne.“ Zase lechtání. „Dereku Anthony Williame Restone, nech mě na pokoji!“

Pištěla jsem. „To nejde, protože ten smích je k nezaplacení.“ Zubil se. „Ale já potřebuju už čůrat!“ Zamračila jsem se.

„No tak běž.“ Nechal mě a já okamžitě seskočila z postele. „Naletěl!“ Vyplázla jsem na něj jazyk a utíkala jsem do koupelny. „Počkej, až tě dostanu!“Hulákal v pozadí.

Třískla jsem dveřmi a chtěla zamknout, jenže ten důležitý bod mi chyběl. Ty dveře neměly klíč! Ani cokoliv jiného, čím bych se tam mohla uvěznit.

Klika se ohnula a já začala couvat k vaně. „A mam tě.“ Derek vtrhl dovnitř se zlověstným úsměvem. „Ne nemáš.“ Začala jsem se rozhlížet kvůli únikovému místu. Nebo bylo lepší mu to nějak oplatit?

Sprcha… V mém mozku se začal zpracovávat plán, dost zákeřný plán. Natáhla jsem ruku a vodu nastavila na ledovou.

Vytáhla jsem čudlík, čímž jsem přepnula na sprchu a zapnula vodu. „A tady to máš!“ Sprchu jsem vytáhl a namířila jí přímo na Dereka, který byl momentálně zmáčený od hlavy až k patě. „Kirsty!“ Ječel a odhodlal se jít za mnou. Dlaně položil na mé ruce na sprše a namířil ji proti mně. Ta voda byla tak ledová, že jsem záhy uskočila a sprchu mu tak přenechala.

Usmíval se jako ďábel a voda na mě neustále stříkala. Byla mi taková zima, začaly mi drkotat zuby. Derek vodu zastavil. „Je ti zima?“ Nadzvedl obočí a zandal sprchu. „N-ne, vůbec.“ Zamračila jsem se a podívala se na podlahu. Ještě, že tam byly dlaždičky, protože tam bylo totálně vytopeno. „Dem se obléct.“ Natáhl po mně ruku, za kterou jsem ho chytla. Přivinul si mě k sobě, i když to moc k zahřátí nepomohlo, protože byl stejně promáčený jako já.

Společně jsme došli do pokoje. Voda z nás kapala a na zemi zanechávala pěkné loužičky. Derek mě pustil a šel si pro věci do své tašky přes rameno. Já neměla ani sílu dojít si do mého batohu, jak jsem byla ztuhlá.