Menaced Life

112. Jako v noční můře...

Tak lásky, musim vám oznámit, že po tomhle dílu následují snad už jen dva nebo tři :) A tím první díl Menaced Life bude končit :) Ale nebojte, chystam na vás druhý a hned jak přidám poslední díl, zveřejním na něj trailer:) Tak si čtení užijte:) -MB
PS: Příští díl, pohled Dereka)
______________________________

Třeštila mi hlava a pomalu jsem otevírala oči. Chtěla jsem se proáthnout, ale nemohla jsem. Co mě to drželo? Otočila jsem se a zjistila, že mám ruce svázané za židlí, na které jsem seděla. Když jsem s nimi zkoušela hýbat, do kůže se mi zarýval provaz. Sykla jsem bolestí a nechala toho. Začala jsem se rozhlížet po chladné místnosti, kde jsem se nacházela. Na zemi leželo pár dřevěných beden a ze zdi prosvítalo jen pár slunečních paprsků, zkrz malé obdélníkové okno. Byla jsem zmatená a otupělá. Absolutně jsem nechápala co se děje a nevěděla jsem, kde se nacházím. „Halo!?“ Zvolala jsem nemohoucně. „Je tu někdo?“ Přidala jsem k tomu s nadějí, že se ten někdo ozve. „Ale, ale, kdo se nám to probudil.“ Slyšela jsem hlas z druhého konce místnosti. Zamžikala jsem a spatřila někoho, kdo se blížil ke mně. „Princezna se probudila.“ Kapka humoru byla nepřehlídnutelná. „Co se stalo?“
„Co by se mělo dít.“ Zvedla jsem pohled a spatřila ji. Marnie...
„O co tu jde?“ Stále jsem byla zmatená. „Ty to pořád nechápeš.“ Ušklíbla se. Byla jak někdo jiný. „Co nechápu?“ Absolutně jsem nevěděla o čem mluví. Cítila jsem jen obrovský strach. „Ty věci co se ti děly...“ Jak o nich věděla? „Jak to víš?“
„Přemýšlej. S kým chodíš zlato, čí táta je hlava největšího mafiánskýho gangu tady...“ Derek, šlo tu o něj. „Marnie, to ty za vše můžeš?“ Začalo mi to pomalu docházet. „Za vše můžu? Já, že za vše můžu? Drž hubu ty kurvo!“ Její pěst mi přistála na tváři a pod tou obrovskou ranou jsem se i se židlí zřítila k zemi. Hlavou i celým tělem mi po dopadu prolítla ostrá bolest a vyhrkly mi slzy. „Co chceš!?“ Vykřikla jsem. Zavřela jsem oči, abych na to nemusela koukat a utápělna jsem se v bolesti. „Co chci? Chci pomstu! Chci pomstít svého otce!“ Panebože. „Marnie, jaké je tvé přijmení?“ Zamumlala jsem. „Franco! Marnie Sheer Franco!“ Ten překupník, ten za jehož smrt mohl Derekův otec. On jí zabil tátu! „Začínalo to jako nevinná hra...“ Cítila jsem, jak chodí kolem mě, stále v jendom kruhu. „Naši otcové si šli po krku, ale nevedlo to dál, než k pár rvačkám. Táta se rozhodl, že bude lepší, když dalšího nástupce vyšachujeme, no není to komické.“ Zachechtala se. „A tak jsme čekali na vhodnou příležitost. Ale když si přišla ty a on se zamiloval, docvaklo nám, co bude nejlepší...“ Nejlepší... Já to chápala. To, co se mi dělo, nebyla shoda náhod, ale bylo to pečlivě naplánované. „Takže za vše, co se mi dělo, můžeš ty...“ Vydechla jsem. „Ano, konečně!“ Zatleskala mi. „Bylo tak lehké všechno na tebe nastražit, ale bylo těžké, ti ublížit, protože ty máš zkurvený štěstí!“ Vyprskla. „Ale teď ne, teď už ho nemáš...“ Mé břicho, taková bolest. Ani schoulit do klubíčka jsem se nemohla. Popadala jsem dech...
„C-co se mnou bude?“ Vykoktala jsem. „Překvapení.“ Cítila jsem její horký dech na mém krku. „Těš se...“ Pak už jsem jen zaslechla kroky vzdalující se ode mě.
Nemohla jsem uvěřit, že všechno, co se mi dělo, dělala ona. Ta přátelská, usměvavá Marnie. Ale až Derek zjistí, že nejsem doma, začne mě hledat, určitě ho něco napadne a najde mě. Musí mě najít. Ale, co když mě tu zabijou? Co se mnou udělají? Budou mě mučit? Dál mlátit?
Směs těhle ohavných myšlenek se mi kupila v hlavě. Bolest v mém břiše a na mé hlavě byla tak nezvladatelná, že jsem radši potřebovala spát. Díky mému vyčerpání se to stalo realitou...
„Vstávej ty mrdko!“ Řval hluboký hlas nějakého muže. Rozevřela jsem oči. Musela být noc, protože v místnosti bylo šero a světlo přicházelo jen z malé lampy nade mnou. „Prospala si celej den!“ Vyštěkl. Najednou předstoupil přede mě. Poznala jsem ho, byl to Mick. Její bratr. „Co je za den?“
„Pondělí ráno.“ Zakroutil očima. Panebože, spala jsem tak dlouho a máma o mě musela mít strach. Nedokázala jsem si představit, co právě vyváděla. „Prokážu ti laskavost...“ Stoupl si za židli a sehnul se. Cítila jsem, jak se mé ruce postupně uvolňovaly. On mě rozvázal.
Ihned jsem si promnula zápěstí a pomalu se postavila. „Proč si to udělal?“
„Pro to...“ Surově mě uchopil za vlasy a třískl se mnou o podlahu. Další ostrá bolest prolétla mým tělem. „Protože si chceme s klukama užít.. Kluci!“ Zavolal po nich. „Pojďte!“ Spatřila jsem několik mužů, celých v černém, blížících se k nám. „Je tě škoda.“ Pošeptal mi jedovatě do ucha a pak jsem cítila jeho slizký odporný jazyk na mém krku. „Nech mě!“ Zaječela jsem a snažila se postavit, když v tom mě kop do žeber. „Au...“ Sykla jsem bolestí a spustil se mi další roj slz. „Zapněte to...“ Zahulákal do dále a pak si stoupl nade mě. „Uděláme tvýmu přítelovi zajímavej film...“ Zachechtal se a schýbal se ke mně...