Menaced Life

81. Trénink (druhá část)

Reece mě zavedl k žíněnkám. Každý jsme si na jednu stoupli. Začal mi ukazovat jednotlivá rozcvičující cvičení a já to po něm opakovala. Zacvičit si po tak dlouhé době nebylo špatné, ale kdybych neměla ty blbé holčičí věci, bylo by to lepší.

Od hlavy pokračoval k rukám, trupu, nohám a všeho dalšího okolo.

Nakonec jsme se posadili. Nohy jsem měla natažené rovně a přitisklé k sobě. Musela jsem se rukama chytit za špičky. Nikdy mi to naštěstí problém nedělalo. I když mě to tahalo v zádech, zvládla jsem to i teď.

Párkrát jsme ještě na způsob tohoto protahování něco provedli a pak jsme s tím skončili. Celá jsem se oklepala.

Reece se podíval na své hodiny. „Bylo to přesne třicet minut.“ Ani se mi nezdálo, že by to tak douho trvalo.

„Přesuneme se támhle.“ Ukázal k tomu obrovskému lešení. Vydali jsme se tedy tam.

Matně jsem se koukla na Dereka, který právě dělal kliky.

„Tak co, přitáhneš se?“ Zeptal se a myslím, že to krapet znělo jako výzva. „Párkrát jo.“ Pokrčila jsem rameny. „Kolikrát ty?“

„Sleduj.“ Vyskočil a rukala se zachytil a kovovou tyč. Překřížil nohy a začal se přitahovat. Kecala bych, kdybych napočítala osmdesát, ale tak šedesátkrát se přitáhl určitě. Bylo fascinující koukat na to, jak jsou jeho záda a ramena široká, ale tak vypracovaná.

„Páni.“ Zatleskala jsem. „Dal bych i víc. Ke konci si vždy s Derekem dáváme závody. Kdo prohraje, platí tomu druhému jídlo.“ Zasmál se.

„Tak teď se ukaž ty.“

„Kdybych nebyla takový prcek a dosáhla tam, hned to zkusím.“ Po dořeknutí této věty mě Reece uchopil za boky a vyzdvihl mě do výše. Nedělalo mu to problém. Jako bych byla nějaká plastová panenka. Jak žertovní představa…

Chytla jsem se za tyč. „Tak do toho.“ Povzbudil mě a pustil mě. Už teď jsem byla vyčerpaná a to jsem se ani nepřitáhla. Musela jsem být rudá, všude. Pobrala jsem veškerou sílu a přitáhla se. Jednou... třikrát...šestkrát a to byl můj konec.

„Sundáš mě?“ Zaškemrala jsem. „Jistě.“ Reece mě chytl za boky, já se pustila a položil mě na zem.

„Jsi dobrá. Pár tréninků a přitáhneš se klidně třicetkrát.“ Vytřeštila jsem oči. „Pochybuju.“ Zasmála jsem se do toho. „Ne, vážně si dobrá. Vyber si, co chceš dělat teď? Derek má o zábavu už stejně postaráno.“ Podívala jsem se jeho směrem. Derek převaloval to obří kolo od traktoru z jedné strany místnosti na druhou. Musela to být fuška, to kolo bylo určitě těžké.

„Tohle tady vážně dělá celé tréninky?“

„Jo. Je jen pár vyjímek, kdy si třeba řeknem, že budeme posilovat jen ruce, či tak.“

„Nepadl ti tu někdy vyčerpáním?“ Koukla jsem se na Reece, který Derekovi věnoval pyšný úsměv.

„Ne. Přede mnou měl jiného trenéra. Jemu prý několikrát a navíc to byl prý pěkný vůl. Já nechci aby se Derek nějak přetáhl, kdybych mohl řeknu jeho otci, ať poleví, ale odstávám prachy, dobré prachy, které potřebuju. Ale Dereka mam ze všech kluků co sem chodí nejradši. Rozumíme si a mluvíme spolu o čemkoli.“

„O mně se nezmiňoval?“ Možná má otázka byla dost vlezlá a tak trochu směšná zároveň. No kdo by se ptal na to, jestli se o vás zmiňuje váš přítel. I samotný Reece se tomu zasmál. „Vím, že přítelkyni má. Mluvil o tobě, ale nikdy tě neoslovil jménem či tak. Stále to bylo jen: byl jsem s ní, ona je mi vším, ale nikdy neřekl tvé jméno.“ Pokrčil rameny.