Menaced Life

76. Jmenuje se Loki.

Celou cestu domů ho nesl v náručí a dával pozor, aby ho neupustil.

Ocitli jsme se před panelákem. Vešli jsme dál, výtahem vyjeli do našeho patra a šli jsme k bytu.

Derek mi toho malého podal a odemkl dveře. Vstoupila jsem a on za mnou. Zula jsem si boty a šla dál. „Mami?“ Zavolala jsem. „Ano?“ Ozval se od schodů. Hned poté jsem slyšela kroky mířící dolů.

„Co to?“ Zarzila se mamka při pohledu na mě.

Derek mě chytl zezadu za boky. „Vy jste si pořídili štěně?“ začalo jí docházet. „Ano.“ Řekli jsme zároveň.

„Víte vy, jaká je to zodpovědnost?“ dala si ruce v bok. „Dáme tomu nažrat, vyvenčíme ho,“ Mamka Derekovi skočila do řeči. „A kde budete brát na to jídlo peníze. Dál je tu zvěrolékař, očkování, nemůže být dlouho sám doma.“ Věděla jsem, že bude protivná. „Nemůžeš nám to přát?“ Zoufale jsem se na ni zahleděla. „Já jen říkám, jaká je realita o tom, mít psa.“ Stále hleděla svým vážným a přísným pohledem. „Chci být jen šťastná mami.“

„Já také chci, abys byla šťastná, a toto vůbec nemyslím zle Kirsty. Jen se do toho vrháte až moc rychle.“

„Prosím, už nic neříkej.“ Derekovi jsem dala štěně do rukou a zdrhla jsem do pokoje.

Zamkla jsem za sebou. Nejdeme na to rychle, možná jo. Ale jsme mladí, hloupí a zamilovaní. Já tu zodpovědnost jsem schopná podstoupit, ale zdálo se mi, že nám to nepřála.

Rozvod bylo její rozhodnutí, ne moje. Pokud to udělala kvůli mně, neměla to dělat. Ale když říkala, že ji táta mlátí… já už vážně nevím.

„Sweety, otevři.“ Derek bušil na dveře. „Nech mě.“ Zakřičela jsem a přemohl mě zcela přihloupý a bezdůvodný pláč. Nejspíše tuhle obrovskou citlivku ze mě teď dělaly hormony a ta dívčí starost.

„Krásko, nemyslela to tak. No tak. Otevři dveře.“ Pomohl mi vždycky, pomůže mi teď.

Zvedla jsem se a šla mu odemknout. Sotva jsem otevřela dveře, on vrthl dovnitř. Našeho malého položil na zem a já dveře zabouchla. „Neplakej.“  Připadala jsem si jako jeho plyšák, když si mě k sobě tulil.

„Vážně na to jdeme až moc rychle?“ Zeptala jsem se tichým hlasem.

„Každý na to jde jinak a pokud se jí to nelíbí, co s tím naděláme. Milovat tě nepřestanu, si to nejlepší co mě potkalo a já jsem s touhle naší rychlostí spokojený.“

„Já také.“ Šeptla jsem.

„Dneska si mi ještě ani nedala pořádnou pusu.“ Změnil téma. Vycítil, že to má udělat.

Kousek jsem se od něj odtáhla. Stoupla jsem si na špičky a dala mu pusu. „Ještě jednu.“ Udělal smutný obličej.

„Dobře.“ Polibek jsem mu vtiskla znovu. „Pořád je to nic.“ Povzdychl si.

Mého dalšího polibku využil a do úst mi prodral svůj jazyk. Užívala jsem si toho. Zavřela jsem oči a nechala se unášet. Spoutaly jsme menší vášnivou bitvu.

„Dereku, musíme se věnovat jemu.“ Odtáhla jsem se a ukázala na štěně. „Pravda a musíme mu vymyslet jméno.“ Vzal ho do náruče a sedl si s ním na postel.  Byli spolu tak sladcí.

Přisedla jsem si k nim. „Co třeba, Flekatec.“ Navrhl derek a já se tomu musela smát. „Čemu se směješ? Co je na Flekatci špatného!?“ Zamračil se. „Já na psa nebudu volat Flekatče, pojď sem.“ Stále jsem se smála a Dereka to rozesmálo taky.