Menaced Life

35. Ještě, že tu Bethany mám...

„Když jsem byla s ním, cítila jsem se tak jiná. Ale teď…“ Přitiskla jsem se k ní ještě víc. „I ty největší rány časem poleví.“ Políbila mě do vlasů. „Mami, vím, že bude zle. Ale nemohla bys tátovi nějak vzít můj mobil?“ Odtáhla jsem se od ní. „Chtěla jsem ti to nabídnout. Vydrž.“ Pohladila mě po paži a odešla.
Uplynulo pár minut a vrátila se zpět i s mým mobilem. „Děkuju.“ Vzala jsem si ho od ní. Přikývla a odešla. Měla jsem mu volat nebo ne? Tolik jsem ho chtěla slyšet, ale zároveň jsem mu nechtěla dávat naději na to, že by to mohlo být lepší. Ale musela jsem mu zavolat, prostě musela… Vytočila jsem jeho číslo a v napětí jsem čekala.
„Kirsty.“ Konečně jsem ho slyšela. „Dereku chybíš mi. Každý tvůj dotek, polibek, tvůj hlas, smích… Tak moc to bolí.“
„Krásko, cítím to stejně. Aspoň pár minut s tebou a byl bych o dost šťastnější.“
„Mam to stejné…“ Vzdychla jsem si. „Ta párty byla jedna velká chyba.“
„Já si z ní ani nic nepamatuju.“ Musela jsem se zasmát. „Nedivím se ti.“ Zasmál se i on. „Týden jsem s tebou nemohla být a zdá se to jak věčnost…“
„To mi povídej. Ale kdybych s tebou byl, nedopadlo by to dobře…“
„Ale táta by to zjistit nemusel.“ Dostala jsem plán. „Nad čím přemýšlíš?“
„Sice mam zaracha, ale když řeknu, že se chci jít projít s Bethany, pustit by mě mohli…“
„Miluju tvojí genialitu.“ Začervenala jsem se. „Co za 40 minut na místě, kam jsem tě vzal, když jsme byli běhat?“
„Ano. Takže zatím.“ Zavěsila jsem.
Vyskočila jsem z postele. Přišla jsem k zrcadlu. Vypadala jsem jak smrtka. Vlasy jsem si vyčesala do culíku. Upravila jsem si obočí a na řasy si nanesla řasenku. Otevřela jsem skříň a vyndala si z ní černé kraťásky a volné tričko. Převlékla jsem se, obula si coversky a šla jsem do obýváku, odkud se ozývaly zvuky.
„Mami?“ Upozornila jsem na sebe. „Ano?“ Usmála se na mě, když ležela na gauči a sledovala film. „Můžu se jít projít s Bethany? S tím, že mam jít ven si měla pravdu.“
„Běž, tátovi to vysvětlím. A ten mobil?“ Posadila se. „Je u mě v pokoji. Bethany je…?“
„V postýlce. Jdu s tebou, obléknu ji.“ Vstala a obě jsme šly zase nahoru za Bethany. Mamka ji vyndala z postýlky, oblékla jí růžové dupačky a na vrch jí navlékla ještě fialový svetřík. „Nebude jí teplo?“ Udivila jsem se. „Je to miminko.“ Zasmála se. „Tak tady ji máš. Kočárek je v garáži.“ Podala mi Bethany a tak jsem ji od ní vzala. „Tak se měj.“ Mamka mě políbila na čelo a já šla. „Kampak se chystáš?“ Zavolal po mně táta jeho nepříjemným tónem sotva jsem vyšla z pokojíčku. „Na procházku. Celý týden jsem nikde nebyla, tak mě prosím na chvilku pust.“ Udělala jsem štěněčí oči. Nemohla jsem si na tátu dovolit být zlá, protože by to bylo ještě horší. Kdybych se s ním zase chytla, nedopadlo by to dobře. „Za dvě hodinky nejdýl ať si doma.“ Mrkl na mě. Výherně jsem se usmála a šla jsem.
Za chvilku jsem byla v garáži a Bethany jsem uložila do kočárku. Přikryla jsem ji modrou dekou, kterou tam měla.
Konečně jsem mohla vyrazit na domluvené místo.
Během 35 minut jsem tam byla. Derek ale ještě ne. I s kočárkem jsem dojela k lavičce a posadila se. Abych se ujistila, že mi Bethany neujede, kočárek jsem zajistila brzdou. Ona zase spinkala, takže byl klid.
Z nenadání mě někdo chytnul za oči. „Tygře, prosím, že si to ty?“ Oči mi ten dotyčný pustil. Otočila jsem se a za mnou stál Derek. Ruce měl najednou za zády a usmíval se. Postavila jsem se na lavičku, chytla ho kolem krku a skočila jsem na něj. „Proč to musí být tak komplikované.“ Vzdychl si. Nohy jsem mu obmotala kolem pasu a on mě chytnul pod zadkem. „Nevím, ale chci být jen s tebou.“ Zavřela jsem oči a připadala si zase jako v ráji. „Tak a teď mi hezky povíš, co si celý týden dělala.“ Postavil mě na zem a posadil se na lavičku. „Cpala se zmrzlinou, ležela v posteli ve tvém tričku a brečela jsem.“ Vyšla jsem s tim ven, ihned narovinu. „Sweety.“ Chytl mě za zápěstí, zatáhl si mě k sobě a já si stoupla mezi jeho mírně roztažené nohy. „Ty?“
„Zápasy, bušení do pytle, normálka. Ale k tomu se přidalo puklé srdce.“ Sklopil pohled. „Tak ať se zase rychle kouká dát dohromady.“ Já měla co říkat, ještě před hodinou jsem mluvila o tom, jak mam zlomené srdce a plakala jsem. Ale teď? Byla jsem zase při něm. „To jen tehdy, když budu moc být s tebou.“ Usmál se. Měl celkem zarostlou tvář. „Ohol se.“ Cvrnkla jsem ho do nosu. „Na to jsem odpověď nechtěl.“ Zakroutil očima. „Dereku, víš, že s tebou chci být, ale musíme to držet v tajnu. Za další se budeme stýkat tedy jen málo kdy…“ Povzdychla jsem si. „Já vím. Vše mi překazilo plány pozvat tě na pátečný Halloweenský školní ples.“
„Ty a ples?“ Nadzvedla jsem obočí. „Ne, ale kvůli tobě jsem se chtěl obětovat.“ Zasmál se. „Šla bych s tebou hned ale…“
„Já vím, zase to ale.“ Posadila jsem se mu na klín. „Ale buď tam.“ Podívala jsem se mu do očí. „Dobře.“
Naše rty se spojily. Nebyla to ta dravá líbačka jako většinou. Tahle byla pomalá, procítěná, ale i přes to dokonalá.
Vyrušila nás jen jediná věc. Pláč malé Bethany. Derek se ode mě hned odtáhl a podíval se na kočárek. „Můžu?“ Uculil se na mě a já pochopila, že si chce Bethany pochovat. „Jen běž.“ Pohladila jsem ho po paži. Derek se zvedl, přistoupil ke kočárku a Bethany pomalu vyndal ven. Přitisknul si ji k hrudy, jemně s ní pohupoval a ona se uklidnila. „A ty že ses bál, že jí ublížíš, když sis ji prvně choval?“ Zase ten pohled na něho a jí. Byli tak rozkošní. „Bál, ale teď už ne.“ Posadil se i s ní vedle mě. „Jako chůva by ses uživil.“ Vyplázla jsem na něj jazyk. „A ty zase jako tanečnice…“ Vypláznutý jazyk mi oplatil a já nechápavě nadzvedla obočí. „Jedna z věcí, kterou si z té párty nepamatuješ. Buď ráda…“
„Proč, co jsem dělala, jak jsem tancovala?“ Teď mi to došlo. Pro to ty narážky v pondělí ve škole! „Řekněme, že si tancovala polonahá a kolem tebe se motal Jimmy…“ Jeho hlas nabíral nepříjemný tón. „Ne to ne…“ Nevěřila jsem tomu. „Jo to ano.“ Zamračil se. „To bych neudělala. Kvůli tobě ne…“
„Omlouvá tě jen to, že si byla opitá a zkouřená.“ Mrknul. „Tak dobře, co si Jimmymu udělal?“
„Dal jsem mu přes hubu.“ Plácla jsem se po čele. „Proč to děláš?“ Podívala jsem se na něj. „Co?“
„To gesto.“
„Prostě jsem se plácla po čele…“ Pokroutila jsem nad ním hlavou. „Ale vypadalo to tak, že si mě právě odsoudila za to, že jsem mu dal pěstí, protože se mi po tobě plazil.“ Sykl. „Tak to není. Dereku prosím tě, hlavně nebuď protivný…“ Sklopila jsem pohled. „Krásko, promiň.“ Výbušná povaha je jedna z mála chyb, které má. „V pořádku. A co si ještě nepamatuju?“ Derek se najednou zvedl a Bethany vrátil zpět do kočárku. „To je jedno.“ Poškrábal se na zátylku a vrátil se vedle mě. „Říkej.“ Nakázala jsem mu. „Sex to nebyl, to bych si pamatovala…“ Derek se najendou začervenal, ušklíbl se a podíval se k zemi. „Ne…“ Vyvalila jsem oči. „Ano.“ Zašeptal. „Tys mě využil!“ Zasmála jsem se. „Nevyužil! Tys mi začala rukou přejíždět po rozkroku!“  To ne, to jsem nemohla udělat. „Taková nejsem.“ Převrátila jsem očima. „Ne? Při prvnim sexu si mi sama řekla, že to chceš. Teď si to udělala zase.“ Přimhouřil oči. „Počkej, kdy se to odehrálo? A kde?“ Přisedl si zpět ke mně.
„V koupelně, pár minut před tím, než nás vzali poldové…“ Teď když to řekl, začalo se mi něco vybavovat. „Počkat, já si na to vzpomínám!“ Vyjekla jsem. „Dobře, tak už to rozebírat nebudem, ne?“ Položil mi ruku na stehno. „Dobře, když si to přeješ.“ Bethany, zase začala plakat. „Nevim, jestli byl dobrý nápad brát ji sebou.“ Zazoufala jsem. „Já se o ni rád postarám.“
Během chvilinky měl zase Bethany v náručí. Tušila jsem, že se bude věnovat jí. Chtěl pomoc, ale já chtěla být s ním, v klidu, sama… „Sweety, co je?“ Zase poznal můj skleslý výraz. „Nic.“ Zalhala jsem. „Nežárlíš?“ Zasmál se. „O to nejde.“ Vážně jsem nechtěla dělat histerku. A taky jsem nechtěla, aby to pochopil tak, že na Beth žárlím, to vůbec ne. „Tak o co jde?“ Takže z fáze jménem nevěnuj se mé sestřičce, sem přešla na fázy jménem láska. „Poprvé se zamiluju a musí to být takhle na nic.“ Schovala jsem si obličej do dlaní a začala jsem plakat. „Kirsty, neplakej…“ Chytl mě za ramena, stál za mnou. „Když to nejde.“ Zazvlykala jsem. „Jsem s tebou, vždyť to víš.“ Sundala jsem si dlaně z obličeje. „Nikdy jsem netušil, že holka ve mně dokáže vyvolat to, co ve mně vyvoláváš ty…“ Zvedla jsem hlavu, abych mu viděla do obličeje. „Tím myslíš…?“
„Vztek a žárlivost, když na tebe sahá někdo jiný, než já. Vzrušení při každém tvém doteku. Strach, když tě nemůžu mít u sebe. Stesk, když nemůžu slyšet tvůj hlas. Štěstí, když vidím tvůj úsměv…“ Neuvědomoval si, to ale dělal mi to ještě těžší. Kdo by řekl, že ten kluk, který seděl v sekretariátu, bude má první velká láska. Při tomhle proslovu mi vyhrkla další slza. „Neplač…“ Vzdychl si. „Dereku, tohle už jsou slzy štěstí.“ Slezla jsem z lavičky. „Z štěstí, že si moje první velká láska zrovna ty.“ Stoupla jsem si před něho. „Stává se ze mě cíťa.“ Zamračil se pro sebe. „Mně to nevadí…“ Ruce jsem ovinula kolem jeho těla a přitáhla si ho k sobě. „Jak dlouho s tebou ještě můžu být?“ Jemně si opřel bradu o mou hlavu. „Kéž by navždy.“ Zašeptala jsem. „Ale nejde to. Radši budu muset domů, protože být tu s tebou ještě dýl, by pro mě bylo ještě těžší.“ Odtáhla jsem se od něj. „Takže ve škole budeme dělat jako nic?“ Zeptal se se zoufalým obličejem. „I když nechci, musíme.“ Pohladila jsem ho potváři. „Dobře.“ Vzdychl si. „A bude poslední polibek?“ Štěněčí, obličej, štěněčí obličej! Už zase jsem se málem roztekla. „To si piš.“
Tak co si myslíte, že nastalo? Ano, líbačka. Nechtěla jsem ji skončit, ale musela jsem, bohužel. Pomalu jsem se odtáhla a usmála se. Derek mi to oplatil. „Budeš mi chybět.“ Přiložila jsem mu dlaň na tvář a jemně jsem po ní jezdila. Derek mě za ruku na jeho tváři chytnul. „Ty mě taky.“ Abych se vyjádřila ke smylsu věty: „Budeš mi chybět…“
Bylo to v tom smyslu, že už ani ve škole nebudu moc být s ním, že ho nebudu moc políbit nebo ho obejmout, když mi bude nejhůř. Nesnáším svého otce. Nebýt jeho jsem tak šťastná…
„Tak běž.“ Postavila jsem se na špičky a vtiskla mu polibek na čelo. Derek mi pomalu pustil ruku a začal se krok po kroku vzdalovat. Zamával mi, otočil se a odešel.