Menaced Life

***Pohled Dereka***

Abych se přiznala, když jsem tuto část psala, brečela jsem jak malá, ani nevim proč:D takže se modlim, ať někdo z vás pláče taky, jinak jsem fakt mimo:D ne, dělam si srandu, já nechci abyste plakali:) -MB

Bál jsem se, že když jí to řeknu, ona uteče. Bude se mě bát. Ale neudělala to. To na tom bylo to nejdůležitější, ještě jsem jí měl co vysvětlovat, ale to hlavní už věděla. Jenže já měl vztek, byl jsem tak nasranej. Byl jsem nasranej na něj! Na toho, co si nechává říkat můj brácha a přitom mi lže! Jasně jsem mu řekl, že když  se jí něco bude dít, on mi to má hned říct a ten zmrd mi to neřekl. Svíral jsem volant tak pevně, že jsem se divil, že se nerozdrtil. Snažil jsem se zůstat v klidu, protože v záchvatu vzteku, jaký jsem měl, se mi vše mohlo začít mlžit před očima. Když se do vás ta agresivita dostane, otupí všechny vaše smysly a ovládá vás sama. Pohltí vás, sežere vás za živa a vy jste někdo jiný, než se sklidníte, než uděláte to, co potřebujete. A já si to s ním teď potřeboval vyřidídit. Z očí do očí, nebo z pěsti na tvář, to mi bylo u prdele, bohužel.
Zstavil jsem před jeho domem, kde se svítilo. Chvíli jsem seděl a hleděl před sebe. Nedařilo se mi uklidnit. Nešlo to. Protože při pomyšlení na to, co se jí stalo, jak je bezbraná a já selhal v tom, abych ji ochránil jsem měl vztek i sám na sebe. Nejen na Rickyho. To já měl tu povinnost ji chránit. A selhal jsem. Kdybych se do ní tak bezhlavě nezamiloval, mohla být v pohodě a já si nemusel dělat starosti. „Zůstaň v autě.“ Přikázal jsem jí a otevřel dveře. „Ale De…“ Obrátil jsem se na ní. „Zůstaň v tom podělanym autě Kirsty!“ Zakřičel jsem. Posunula se na sedačce tak prudce, že narazila do dveří. Ublížil jsem jí. Bála se mě…
Vyskočil jsem z auta a snažil se nemyslet na tu bolest na mém břiše. Zabouchl jsem dveře a šel ke dveřím. Zaklepal jsem, i když jsem při tom ty dveře spíše málem vyrazil.
„Už jdu!“ Ozval se ten zadělanej chraplák. Otevřel dveře. „Je, ahoj Bro.“ Natáhl ruku na pozdrav, ale já udělal jinou věc. Chytl jsem ho pod krkem a tlačil ho ke zdi. Teď byl u ní uvězněný a jeho život ležel na mě. Ale já ho neměl v plánu pustit, ten vztek to nedovolil. Tlačil jsem ho, silně jsem ho k ní přitlačoval. „Dereku…“ Zasýpal slabě. Jeho obličej byl rudý a snažil se mě od sebe dostat. „Dereku, udusíš ho!“ Slyšel jsem Nataly. Místo toho, abych ho pustil, jsem ještě víc zesílil stisk. „Dereku, pust ho…“ Kirsty, ona v tom pitomým autě zůstat nemohla! „Dereku.“ Položila mi ruku na rameno. „Pust ho. Prosím.“ Začala mi rameno mnout mezi prsty. Zadíval jsem se Rickymu do tváře. Jeho oči na mě hleděly a prosily, abych ho nechal. „Dereku. Řekla jsem, že tvou agresivitu zvládneme, takže mě teď musíš poslechnout ano?“ Zaujala mě a tak jsem na ní otočil hlavu. Měla slzy v očích, ale ne… „Miluju tě a na tom se nic nemění. Dereku, ještě pár vteřin a zabiješ někoho, kdo při tobě stál, všechnu to dobu, než jsem se objevila, a stojí při tobě pořád. Vzpomeň si na všechno, co jste prožili…“ Prožili?
Vzpomínal jsem na to, když jsem se ho ujal. Viděl jsem toho kluka, co seděl v lavici, na očích měl obrovské brýle, košili zastrčenou do kalhot a vlasy ulízané.  Na kluka, který se málem zadusil, když poprvé do pusy strčil cigaretu. Na kluka, který se mnou prvně koukal na porno a styděl se.  Na toho kudrnáče, co mě držel nad vodou, když mi bylo nejhůř. Když mi neustále žvanil o tom, že konečně není panic a já mu se smíchem blahopřál. Když mě poprvé nazval bráchou a já poznal, toho nejlepšího přítele. Poznal jsem, že on mě má rád takového jaký jsem a nemusím se před ním předtvařovat.
Když mi ty vzpomínky probleskly hlavou, znovu jsem se na něj podíval. Přivíraly se mu oči a jeho ruka na mé paži spadla podél jeho těla. Co jsem to proboha udělal. Uvolnil jsem sevření a on se po zdi svezl dolů.
Kirsty s Nataly se k němu přihnaly a já začal couvat. Co jsem to za člověka, jsem zrůda. Nic jinýho nejsem. Vztek mě začal opouštět a já si vše uvědomoval. Viděl jsem ho, jak bezmocně leží na zemi a hrudník se mu jen pomalu pohybuje nahoru a dolů. Otočil jsem a zatnutou pěstí uděřil do zdi. Podruhé, potřetí… po sedmé. „Přestaň!“ Zaječela…