Menaced Life

101. Nemocnice

Lepší bylo na to radši nemyslet. Nepodvel by mě a pokud to byla Diana, tak si jen dělala srandu. Lehla jsem si a zavřela oči. Snažila jsem se na to nemyslet a usnula jsem.

Mobil, proč zvonil tak pozdě v noci? Byly dvě ráno. Natáhla jsem po něm ruku. Ani jsem se nekoukla na displej a hovor přijmula. Telefon jsem si přiložila k uchu. „Ano!?“ Zívla jsem si. „Kirsty!?“ Byl to Ricky. „Co je!?“ Rukou jsem si promnula oči a pomalu se posadila. „Já, já nevím jak to říct…“

„Ricky, co se děje!?“

„Jde o Dereka.“

„Ricky, co se stalo!?“ V tu ránu jsem byla zcela vzhůru. „On… je na sále…“

„Na sále? V nemocnici?“

„Jo…“ Měl tak rozřesený hlas a já celé vlhké tváře od slz. „Kde!?“ Vyjekla jsem. V centru. Přijeď, prosím…“

„Za chvíli jsem tam.“ Zavěsila jsem. Rychle jsem na sebe něco hodila a vyběhla jsem z pokoje. Vběhla jsem mamce do ložnice. „Mami!“ Zazvlykala jsem. „Co, co se děje?“ Zamumlala celá rozespalá a natáhla ruku po lampičce. „Musíš mě zavézt do nemocnice.“

„Co se ti stalo!?“ Rozsvítila a rychle se posadila. „Mě nic. Derek je na sále.“

„Cože je!?“ Slezla z postele a vrhla se ke skříni. „Já nevím co se stalo. Volal mi Ricky… Mami, prosím, dovez mě tam.“

„Neboj zlato. Běž najít do chodby klíčky, hned jsem u tebe.“ Okamžitě jsem běžela do chodby. Klíčky ležely díky bohu jen na botníku.

Co se mu stalo? Proč ležel na sále? Takový strach jsem snad v životě neměla. Slzy se mi draly do očí samy a nemohly se zastavit.

„Tak honem.“ Mamka si obula boty, vytrhla mi klíčky a pospíchaly jsme k autu.

Nasedly jsme. „Nemocnice v centru.“ Upozornila jsem jí roztříštěným hlasem. Mamka vyjela a já jen fňukala a myslela na něj.

Jakoby ta cesta trvala celou věčnost. Byla jsem nervózní a stále sledovala telefon, jestli mi třeba Ricky ještě nezavolá. Ale nezavolal…

„Jsme tady.“ Mamka zaparkovala na parkovišti před nemocnicí. Vystřelila jsem ven z auta a co mi nohy stačily utíkala jsem do nemocnice. Proběhla jsem skrz hlavními dveřmi na recepci. „Přivezli sem…“ lapala jsem po dechu a paní za recepcí na mě koukala jak na blázna. „přivezli sem mladého kluka.“ Dostal jsem ze sebe. „Kirsty!?“ Slyšela jsem za mnou. Otočila jsem se. „Ricky.“ Vydechla jsem a vrhla se na něj. „Co se mu stalo!?“ Tiskla jsem si ho k sobě a vzlykala jsem. „Byli jsme u Weeda. Něco se stalo a odešel. Tak po dvou hodinách jsem mu volal, ale nebral to. Myslel jsem si, že je už doma a spí, ale to asi byla blbost když šel pěšky. Zkoušel jsem to ještě párkrát, ale pořád to nebral. Pak mi to nedalo. Sebral jsem se a šel se podívat, jestli ho někde nenajdu… A našel… Ležel, celý od krve na kraji chodníku. Ten pohled… Kirsty já myslela, že je mrtvej.“ Cítila jsem na mém krku mokro. Byly to slzy, ale Rickyho slzy. „Volal si jeho tátovi?“ Hladila jsem ho po zádech. „Ano. Za chvíli budou i se Sam tady.“

„A Regině?“

„Taky.“ Sam, Anthony a Regina pohromadě, to nevěstilo nic dobrého. S Rickym jsme se usadili na lavičku. Držela jsem ho za ruku a stále ji silně mačkala.

„Chcete donést kafe?“ Zeptala se nás mamka, která se konečně po neustálém přešlapování rozhodla zastavit. „Ne.“

„Tak já se jdu podívat ven. Potřebuju vzduch.“ Odešla. „Jak dlouho může ta operace trvat?“ Ptala jsem se. „Nevím…“ Povzdychl si. Strach ve mně narůstal. Kdo ho mohl tak zřídit? Před pár týdny to byl můj otec a teď někdo další…