Menaced Life

94. Cesta na večeři

Večer jsem mamce dala podepsat ten papír ohledně řidičáku. Odevzdat jsem ho ale ještě nemohla, protože jsem nebyla zkontrolovaná od doktorky. Usmyslela jsem si, že bude lepší, když tam zajdu až v pondělí, protože by mě mohla obvinit z nějaké klepavky, kterou vyvolávala má tréma z večerní večeře. Jakoby to bylo naše první rande. Těšila jsem se, bála jsem se a připadala si jako nedočkavé dítko.

Den plynul pomalu. Jako naschvál, protože když se na něco těším, minuta má snad miliardu sekund a hodina miliardu minut. 

Ale bylo to tu. Pět hodin odpoledne a já si fénovala hlavu, i když s těma roztřesenýma rukama to šlo ztěžka.

Mamka byla na svém pohovoru a já se modlila, aby ji přijali. Bethany spala ve své postýlce a naštěstí byla ticho.

Hlavu jsem měla vyfénovanou. Zapojila jsem si žehličku na vlasy a mezitím se trochu namalovala. Což znamená, pár vrstev řasenky. Uhladila jsem si obočí, protože jsem si ho za den z nudy stačila i vytrhat, měla jsem o námahu méně.

Žehlička se zahřívala a tak jsem si šla do igelitky pro věci, které mi Ricky pořídil. Stále jsem neměla dobrý pocit z toho, že za mě peníze utrácel zrovna on. Kdyby se to dozvěděl Derek, zvlášť že mi kupoval spodní prádlo, asi by ho kleplo. Nikdy se to nesměl dozvědět.

Sedla jsem si na postel a vyndala z tašky šaty, kalhotky, podprsenku a černé silonky stále zabalené v krabičce.

Žehlička byla nahřátá a tak jsem si šla vlasy vyžehlit. Nic moc se s nimi dělat nedalo, ale malým skřipečkem jsem si sepla ofinu dozadu. Nevypadalo to zle, ale už jsem se těšila, až mi přijde pod ruku ten dotyčný, který mě ostříhal. Nebo ne, netěšila. Bála jsem se, protože bůh ví, co mě ještě čekalo. Musela jsem být opatrná. Stejně, kdo to dělal? Ach jo…

Do batohu jsem si pobalila věci na víkend. Jediné, co jsem si nebrala, bylo pyžamo, protože jsem spoléhala na Derekovo tričko, které jsem tak moc chtěla. Miluju jeho oblečení, jak na něm, tak na sobě.

Už mi zbívalo se jen obléct. Byla jsem snad nervóznější ještě víc, při představě, že za necelých 20 minut mě čeká moje první večeře s klukem. Tedy první v nějakém podniku.

Sáhla jsem po mých nových krajkovaných kalhotkách, které vepředu zdobila malá růžová mašlička. Vážně byly pěkné. Navlékla jsem se do nich. Seděly mi přesně. Shodila jsem ze sebe župan a oblékla si podprsenku.

Stoupla jsem si před zrcadlo a prohlídla se. V tomhle spodním prádle jsem byla jiná, tak dospělejší. Také jsem byla nesvá, protože mé berušky jsou mé berušky. I když na příhodu, kdy jsem se s nima ocitla před derekem, nikdy nezapomenu. Počkat, vlastně ještě kočky!

Na takové trapné chvilky nemůžu vzpomínat. Natáhla jsem pro krabičku se silonkami a vyndala je ven. Natáhla jsem si je na nohy. Celkem se na mě leskly, bylo to hezké.

Teď to nejdůležitější, mé šaty. Pomalu jsem se do nich nasoukala a byla jsem hotová.

Ještě boty!  Připomnělo mi povědomí. Boty, sakra, já je úplně vypustila z hlavy. Žádné jsem neměla vybrané. Rychle jsem se přiřítila ke skříni a otevřela levé dvířka. Sehnula jsem se a nahmatala jsem podpatky. Okamžitě jsem je vytáhla a díky bohu se k těm šatům hodily. Černé boty na vysokém podpatky s černou zakulacenou špičkou jsem si obula.

Před zrcadlem jsem si ještě upravila účes a znovu se prohlédla. Tohle to jsem nebyla já. Hleděla na mě žena, tak bezstarostná, dospělá… To jsem nebyla já.