Menaced Life

104. Je vzhůru.

„Zlato, vstávej.“ Máma mi bušila na dveře. „Jsem vzhůru!“ Zaskřehotala jsem a opatrně se protáhla. Cítila jsem v kostech, že tohle bude dobrý den. Seskočila jsem z postele, honem si na sebe dala župan a vyšla jsem z pokoje. „Vzbudila jsem tě dřív, všimla jsem si, že si večer nebyla ve sprše.“ No dá se ji nemilovat!? „Děkuju.“ Vtiskla jsem ji rychlou pusu na rty. „Cože si tak vyfintěná?“ Mamka na sobě měla černou sukni, tyrkysovou halenku a vlasy volně rozpuštěné, natočené kulmou. „První den v nové práci.“ Usmála se a společně jsme kráčely do kuchyně. „Počkat, takže tě vzali, jakože fakt?“
„Ano.“ Přikývla. „Takže školka?“
„Jop.“
„Jsem tak ráda!“ Skočila jsem jí okolo krku. „To já taky. Ale průšvih je, že ta škola je na druhý straně, než tvoje škola.“
„Ou…“ Pustila jsem ji. „Ale byla jsem tak akční, že jsem ti zjistila spoje. Jede ti to přesně v půl deváté, zastávka je kousek odtud, uvidíš ji. Já už budu muset jet.“ Moje máma je snad největší poklad. „Děkuju. Držim ti palce a vkroč tam pravou nohou!“ Připomněla jsem jí. „Neboj se. Snídani i peníze máš na stole a paní Atwoodová přijde v osm, tudíž za třicet minut.“ Přikývla jsem. „Tak se měj.“ Objala mě a odbruslila pryč.
Usadila jsem se k jídelnímu stolu a sunula do sebe pořádný krajíc chleba s pomazánkovým máslem a rajčaty. Do toho jsem přemýšlela, jestli se mi ten můj tygr už probral. Po škole jsem se hned musela dostat za nim, protože jsem ho potřebovala vidět, už zase. Nejradši bych s ním v té nemocnici trávila celé dny, do doby, než by ho pustili…
Sprcha byla za mnou. V pokoji jsem si našla něco na sebe a vyhrály to ty nové věci, co jsem si pořídila s mamkou v L.A. A když už šlo o nové věci… ve skříni jsem objevila tašku s kalhotkami, které mi dal Derek. Vytáhla jsem světle modré, kolem dokola lemované černou krajkou. Vlezla jsem si do nich a dala na sebe podprsenku. Musím uznat, že ty kalhotky mi padly perfektně a i když to byl nezvyk, byly pohodlné. Stejně by mě zajímalo, jak Derek odhadl mou velikost, i když přístupu k mému spodnímu prádlu měl spoustu.
Rychle jsem si vyfénovala vlasy, a pak mě vyrušil zvonek. Musela to být paní Atwoodová. Nandala jsem si župan, vlasy si rychle rozčesala a zaběhla jsem jí otevřít. „Dobrý den.“ Přivátala jsem ji a pustila dál. „Dobrý.“ Usmála se a už si zouvala boty. „Sestřička by měla spát, omluvte mě, mam celkem fofr.“ Zazubila jsem se a zmizela od pokoje.
Namalovala jsem se, vyžehlila si vlasy a oblékla se do vybraných věcí. Otevřela jsem skříň a vytáhla si letní boty na klínku s rozevřenou špičkou. Přesně pasovaly k mému outfitu. Do kabelky jsem si dala potřebné věci a do menší igelitové tašky jsem si přidala černé boty na menším podpatku, které jsem potřebovala do práce. Navoněla jsem se a mohla jsem jít.
Vyšla jsem z pokoje. „Páni, sluší vám to Kirsty.“ Zalichotila mi. „Tykejte mi.“ Podala jsem jí ruku. „Jistě, ty mě taky. Jsem Elen.“
„Těší mě.“ Zasmála jsem se a pustila ji. „Musim upalovat na autobus, nash…tedy ahoj.“ Zachichotala jsem se a vytratila se z bytu.
Výtahem jsem sjela do přízemí a upalovala jsem na autobus, který do chvilky přijel. Nastoupila jsem, zaplatila jízdu a šla se usadit. Jízdy bez Amber mi budou chybět, pomyslela jsem si.
Autobus zastavil před školou. Stejně jako ty jízdy mi bude chybět Derekova pusa na přivítanou. Vystoupila jsem ještě spolu s pár dalšíma studentama a zamířila jsem si to do školy.
Měla jsem angličtinu. Ze skříňky jsem si vzala učebnici, uložila si tam igelitku s botama, skříňku opět zabouchla a zavítala jsem do třídy. Když jsem Darrena uviděla na svém místě, musela jsem se usmát. Okamžitě jsem se zrychleně vydala za ním. „Ahoj chlape.“ Zdravila jsem a sedla si. Učebnice jsem si položila na stůl a kabelku si položila k lavici. „Rád tě vidim.“ Vtáhl mě do objetí. „To já tebe taky.“ Šeptla jsem.
Zazvonilo na začátek hodiny. Nový profesor, pan McDowell, se vřítil do třídy a bouchl za sebou dveřmi. „Dobré ráno vážení.“ Rozhlédl se po třídě, a ldyž pohledem zabruslil ke mně, ještě víc se mu rozzářil úsměv, což bylo fakticky divný. Radši jsem sklopila pohled. „Takže…“ Naše třídnice sebou práskla o stůl. „Paní Cook mi pro vás dala test.“ Všichni hlasitě zanaříkali. „Ale, dam vám je až zítra, pokud mi jeden z vás, odpoví mou otázku, netýkající se angličtiny.“ Začal se rozhlížet po třídě. „Slečno Lovell!?“ To se mi snad zdá! „Ano?“ Vzhlédla jsem s obamavi k němu. „Je to na vás.“ Povzdychla jsem si. Všichni na mě teď zírali. „Tak do toho.“ Nařídila jsem mu. „Odmítáme ty, co nás milují a milujeme ty, co nás odmítají. Kdo vymyslel tuto slavnou větu!?“ Panebože, kdo!? Celá třída zkoprněla a doufali, že to řeknu správně. Podívala jsem se na Darrena a doufala já. „Víš to!?“ Zašeptala jsem. „U pana Wisdoma odpověď nehledejte.“ Napomenul mě učitel. „Pak se omlouvám, ale odpověď nevím, jelikož na tohle nejsem.“ Vzdychla jsem si a sklonila hlavu. „Byl to Seneca slečno Lovell, Seneca.“ Informoval mě. „Je mi líto, ale dohoda zněla jasně, vyndejte si psací potřeby.“ No, třída na mě určitě byla zaručeně naštvaná. „Nic si z toho nedělej.“ Darren mě poplácal po zádech a pan McDowell nám rozdal papíry s natištěným testem a dala jsem se do práce. Mé vědomosti jakoby se vytratily z hlavy a já si zahrála na typovanou, díky bohu jsem jen kroužkovala a, b nebo c.
„Konec, odzadu vybrat.“ Zavelil učitel. Ze zadních lavic se sebrali a testy vybrali. Zbytek hodiny už probíhal jako vždycky.
Škola plynula tak hrozně pomalu. U Amber ani Darrena nebylo nic nového, takže jsme si ani moc neměli co říct. U mě toho bylo až až, ale to bych mluvila jen o sobě, což jsem nechtěla.
„Obědová přestávka, teprve!?“ Zakňourala jsem, když jsem s tácem v ruce vyčkávala frontu na jídlo. „No, co naděláš.“ Darren pokrčil rameny. „Dáte si to, co vypadá jako děcký prsty, nebo to, co vypadá jako zvratky, či támhlety nudle z nosu?“ Zeptala se Am. Museli jsem se jí zasmát.
„Slyšeli jste to? Někdo zmlátil Restona!“ Slyšela jsem chlapecké šeptání kousek ode mě. „Dobře mu tak, ten debil si zasloužil naložit.“ Už jsem zatínala ruce v pěst. „Ne asi, je to čůrák. Prej je v nemocnici, doufam, že tam zhebne.“ A dost! Prudce jsem se otočila. „Říkali jste něco!?“ Zavrčela jsem. „A jéje, má tu svojí kurvičku. Ještě si ho neomrzela!?“ Vysmáli se. Měla jsem chuť je všechny majznout tácem po hlavě. „Tohle budu brát mimo, ale přijde ti normální přát někomu smrt!?“ Vyštěkla jsem. „Možná.“ Právě jsme se stali divadlem pro celou jídelnu. „Nevim, co jste si udělali, ale doufám, že kreténi jako vy, dostali pěknou nakládačku.“
„Jak si nás nazvala!?“ Jeden z nich vykročil. „Počkej, musim si vzpomenout.“ Promnula jsem si bradu. „Jo, mam to. Kreténama? Nebo bude lepší použít výraz čůráci!?“ V tom se napřáhl, ale někdo ho uchopil za ruku. „Tak to by stačilo.“ Ricky, oddechla jsem si. „Ještě jednou budeš nadávat mýmu kámošovi a budeš chtít udeřit jeho holku, urvu ti koule a narvu ti je doprdele, rozuměls!?“
„Jo…“ A jak hned chlapeček zmknul. „Výborně a teď vypadni.“ Ricky ho pustil a on i s těma dvěma zbylýma magorama odešel.
„Jsi v pohodě!?“ Zeptal se Ricky ustaraně. „Jo, ale asi budu vraždit.“
„Neřeš je. Je to banda kreténů.“
„Jo to je. Děkuju.“
„Neděkuj.“ Zaculil se, v čemž mi začal vyhrávat telefon. „Podržíš to prosim!?“ Dala jsem Rickymu svůj tác a v kabelce si vyhrabala telefon. Bylo to cizí číslo. Hovor jsem přijmula. „Ano?!“ Upozornila jsem na sebe. „Ahoj krásko.“ Derek. Jeho hlas byl tak tichý a unavený. „Tygře.“ Skoro mi vyhrkla slza. „Derek!?“ Naznačil Ricky ústy a já mu přikývla. V tom odložil tác a chytl mě za ruku. „Jak se máš?“
„Na to bych se měla ptát já.“ Ricky mě zatáhl do chodby, kde jsme se posadili na schody. „Všechno mě bolí, ale při tvym hlasu je mi fajn.“
„Miluju tě, víš to, že!?“
„Já tebe taky.“
„Po škole za tebou přijdu, a mam pro tebe dárek.“
„Babe, víš, že já dárky nerad…“
„Prosím. Prostě to překousneš.“ Ricky se začínal sápat po telefonu. „Tygře, dam ti Rickyho, sedí vedle mě.“
„Dobře.“ Předala jsem mu telefon. „Čau bro, pamatuješ si, co se stalo!?“ Vyhrkl hned. Postavil se a zašel za roh. Od koho asi tak volal? Teď jsem se na něj tešila ještě víc.
Ricky se po pár minutách vrátil a podal mi telefon. „Típnul to, šel spát. Mam tě ještě jednou pozdravovat a vzkázat ti ty dvě slůvka, který nevyslovim.“
„Díky.“ Zandala jsem si mobil do kabelky. „A pamatuje si něco!?“
„Jo, ví, kdo to byl.“
„Kdo!?“ Vyhrkla jsem a vyskočila na nohy. „Jack a jeho parta.“ Ty zmetci! „Banda tupých kreténů.“ Zasyčela jsem. „Klid. Vyřešíme to, ale teď musim jít. Měj se.“ Mávl na mě.
Následovala moje poslední hodina, na které mi Darren slíbil, že mě hodí k nemocnici. Cože se taky stalo. Hned po hodině jsme utíkali k jeho autu, do kterého jsme nasedli a on mě dovezl k nemocnici.
„Děkuju.“ Objala jsem ho. „Nemáš zač. Ať se mu daří.“ Usmál se. S přikývnutím jsem vystoupila. Okamžitě jsem pospíchala na recepci a naštěstí mě i bez přemlouvání přijmuli.
Vlezla jsem Derekovi do pokoje, zrovna, když zase spal. Židle už nebyla na svém místě, tak jsem si ji tam dotáhla. Posadila jsem se, věci položila na zem a začala jsem štrachat v kabelce můj dárek pro Dereka.
„Ahoj.“ Zachraptěl. Prudce jsem se narovala a podívala se na něj. „Tygře.“ Postavila jsem se, sehla se nad postel a objala ho. „Sweety, miluju tvoje objetí, ale teď to vážně bolí.“ Povolila jsem sevření. „Promiň.“ Zazoufala jsem. „Ani nevíš, jak jsem ráda, že už si se probral.“ Zvedla jsem hlavu a políbila ho na čelo. Usadila jsem se zpět na židli. „Ale teď…“ Hrábla jsem do kabelky a krabičku vytáhla. „Na.“ Podala jsem mu ji do ruky. „Kirsty.“ Povzdychl si. „Prosím. Je to jen blbost.“ Zapřel se na loktech a chtěl se posadit, jenže mu to nešlo. „Tygře, to asi není nejlepší nápad.“ Slezla jsem a opatně ho chytla za ramena. Pomalu jsem ho zase natlačila na postel. „Ukaž.“ Krabičku jsem mu vyjmula z rukou, otevřela  ji a vyndala přívěsek na klíče. „Na.“ Teď jsem mu ho vložila do ruky. Dal si ho před oči. „Barcelona.“ Usoudil hned. „Ano. Říkal si, že by ses tam rád podíval.“
„Děkuju Kirsty. Je to krásný.“
„Příště bude lepší.“ Pozlobila jsem ho, protože jsem věděla, že bude hned něco namítat. „Příště nebude žádnej.“ Zamračil se. Přívěsek mi dal zpět. Vložila jsem ho do krabičky a položila ji na stolek vedle ovladače na televizi. „I na telku tu můžeš koukat.“ Zapískala jsem. „Mně stačí koukat na tebe.“
„Ale no tak.“ Chytla jsem ho za ruku a propletla nám prsty. „Jak bylo v práci?“ Optal se. „Celkem dobrý.“ O Sarah jsem mu říkat radši nechtěla.  „Jak si se vůbec dozvěděla, že jsem v nemocnici?“ Pousmála jsem se. „V noci mi volal Ricky, když se to stalo. Hned jsem jela za tebou.“ Pověděla jsem. „Byl tu táta?“
„Byl.“
„Aha…“ Odvrátil hlavu na druhou stranu. „Dereku, měl o tebe starost.“
„Jasně.“ Odfrkl si. „Říkal, že tě miluje.“
„Tak tyhle slova věřim jen tobě…“ Štvalo mě, že se na mě nedívá. „Dereku, koukni na mě.“ Když na mě ale pohlédl, měla jsem chuť to odvolat. Ten jeho pomlácený obličej mi naháněl slzy do očí. Bylo to ještě o něco horší, než když ho zřídil můj otec, ale připomnělo mi to tu noc. Prasklý ret, znovu šité obočí, monokl na každém oku, nepřála bych vám to vidět.  „Já nemůžu.“ Sklopila jsem pohled a křečovitě zavřela oči. Plakala jsem. „Krásko, prosím neplač, nech toho. Prosím.“ Mačkal mi mou ruku. „Pojď ke mně.“ Nadechla jsem se, otevřela oči a utřela si tváře. Přišoupla jsem se ještě víc k posteli, abych mohla položit hlavu na úroveň Derekovo ramen. Stále jsem ho držela za ruku. „Budu v pořádku.“ Utěšoval mě. „Neboj se.“
Věděla jsem, že bude v pořádku, ale bylo to těžký. „Pamatuješ si, kdy si mi poprvé řekla, že mě miluješ?“ Chtěl změnit téma, abych na to nemyslela. „Ano, na tom parkovišti.“
„Ne, tehdy ne Kirsty, tehdy ne.“  Zvedla jsem hlavu. „Co?“ On se na mě usmíval, oči měl zavřené. Zřejmě ho bolely. „Prvně si mi to řekla na té párty u Weeda. Nevěděl jsem, jestli si na to pamatuješ, musel jsem se zeptat.“
„Vůbec si to nevybavuju.“
„Já ano. A jsem rád, že ty ne.“
„Proč?“ Nadzvedla jsem obočí. „Protože jsem nevěděl, co ti na to říct.“ Oči otevřel. „Já jsem nebyl hoden ti to oplatit. Nevěděl jsem, jestli můžu a jestli to tak je. Ale pak mi to došlo.“ Polilo mě horko. Já mu ty dvě slova řekla v opilosti? Ježiši. Taky jsem ráda, že si to nepamatuju, protože bych nevěděla, jak zareagovat, kdyby mi to neoplatil. „Ale na tom parkovišti, když jsem ti to přiznal, dal jsem ti poslední kus mého srdce.“
„Tak to jsme dva. Já tobě taky.“ Políbila jsem ho do vlasů. „V kolik máš být u Wolfa?“
„V půl páté.“
„Odveze tě tam někdo.“ A sakra. „Zřejmě ne, zapomněla jsem si zajistit odvoz.“
„Já ji tam dovezu.“ Ozvalo se ze dveří. Byl to Anthony. „Dobrý pane Reston.“ Nesměle jsem pozdravila. „Ahoj Kirsty, Dereku.“ Zase měl svůj vážný obličej. „Tati.“ Derek mi silněji zmáčkl ruku. „Byl jsem zjistit, kdy tě pustí domů.“
„A?“
„V neděli.“
„V pořádku.“
„Nechám vás tu ještě chvilku. A jak jsem řekl Kirsty, odvezu tě.“ Mrkl na mě a odešel. Sedět v jednom autě s Anthonym Restonem? Panebože, za co? Už teď jsem měla strach. „Vážně s nim chceš jet?“ Podívala jsem se na Dereka a zasmála se. „Zvládnu to.“ Ujistila jsem ho. „No, jak myslíš.“
„Já to vím. A až tě pustí domů, tak se mě nezbavíš.“ Zavrněla jsem. „Ale, ale.“
„A ještě něco tě čeká.“ Sáhla jsem do kabelky a vytáhla z ní ten zázrak v podobě pilulek. Zázrak: Měj sex, jak chceš, neotěhotníš. „Je to to co si myslim?“ Krabičku si ode mě přebral. „Ano je.“ Usmála jsem se. „Konečně.“ Stiskl si ret. „No, ale teď máš hochu smůlu.“ Krabičku jsem mu vzala. „A to mi připomíná, že bych to měla začít brát.“
„No to měla.“ Přikyvoval. „Fajn, fajn.“ Zakroutila jsem očima a otevřela krabičku. „Juhů, budu u prvního spolknutí antikoncepce svý holky.“ Blbec. Musela jsem se mu zasmát. „I když radši bych do konce života koukal na to, jak se směje.“ Já ho miluju. „Přestaň.“ Sykla jsem. Přečetla jsem si něco o užívání. Budu ji muset každej den užívat ve stejnou hodinu, to bude sranda, protože jsem zapomnětlivá. Což mi připomíná, že jsem zase nebyla za školní doktorkou a nenechala se zkontrolovat, abych mohla odevzdat ty papíry na řidičák.
Jednu pilulku jsem si vymáčkla do dlaně. „Mam tady vodu, pokud chceš. Sestřička mi ji donesla, když jsem spal.“ Poukázal na stolek, kam jsem dala i jeho dárek. Stála tam sklenice s vodou. „Dobře. Děkuju.“ Pilulku jsem spolkla a zapila. Derek mi zatleskal. „A můžu šetřit prachy.“ Zařechtal se. „Ty si moje pako.“ Políbila jsem ho na tvář.
V nemocnici jsem strávila ještě nějakou chvíli, ale po čtvrté hodině, už jsem se s Derekem musela rozloučit.
„Zítra zase přijdu.“ Ujistila jsem ho. „Nemusíš sem chodit každý den, já to tu zvládnu.“
„Ale já to nezvládnu bez toho, aniž bych tě viděla. Takže přijdu.“
„No tak dobře.“ Zvedla jsem se ze židle a vzala si kabelku. Naklonila jsem se k Derekovi. „Jsi ta nejúžasnější holka na světě, víš to?“ Začervenala jsem se. Zbožňuju, když mi takovéhle věci říká, i když vím, že lže. „Miluju tě.“ Na nic jiného jsem se nezmohla. Opatrně jsem ho políbila na rty a napřímila se. „Taky tě miluju.“ S úsměvem na tváři jsem odešla z pokoje.