Menaced Life

54. Zase s tím začal...

1. Předchozí díl končil krapet jinou větou, ale po srovnání s tím, co jsem napsala dál, jsem si musela dát facku a přepsat to, takže předchozí díl končí krapet jinak)
2. Omlouvám se, že přidávám kratší části, ale nestíhám psát:/
3. Díl věnuju všem, protože mam zmatek v tom, komu už jsem nějaký díl věnovala:/ Prosím, napište mi do komentářů, kdo ode mě ještě neměl věnování!:) -MB
___________________________

Otočila jsem se na něj. Jemně jsem mu přejela prstem po tváři. „Políbil bych tě, ale bolelo by to.“ Jako bych si to nemyslela. „To je v pořádku.“ Usmála jsem se. „Máš roztomilé tričko.“ Na svém šedém triku měl obrázek Iron Mana. „Jo, no máma mi ho koupila.“ Poškrábal se ve vlasech. „Udělala dobře, si v něm rozkošný.“ Ruce jsem mu obmotala kolem krku a on se zamračil. „Nech toho.“ Hlavu jsem mu zabořila do hrudi. Derek mě objal kolem zad a mačkal si mě k sobě. „Kdybychom byli starší, vše by bylo tak jednoduší…“ Vzdychl si. „Proč myslíš?“ Zeptala jsem se. „Mohli bychom bydlet spolu. V nějakém útulném bytě a daleko od našich otců. Nikdo by nám nedirigoval život.“ Kdybych byla dospělá, hned bych to podnikla. „Vydržíme to a třeba se to jednou uskuteční.“ Malinko jsem se od něj odtáhla. „Snad.“ Povzdychl si. „Nech to být.“ Usmála jsem se. „Nemáš hlad?“ Na jeho otázku jsem přikývla. Derek mě chytl za ruku a vyvedle mě z pokoje.
Táhnul mě opět na druhou stranu domu. Prošli jsme skrz obývák a zavítali jsme do obří moderní kuchyně. Byla zbarvená jen do černa a červena. Působila tmavě, ale hrozně hezky. „Tak co si dáše?“ Derek mě pustil a šel k červené lednici, kterou otevřel. Bylo to tam tak obrovské. Klidně by se tam vešlo tak 10 lidí, kteří by si mohli dělat různá jídla. No dobře, možná přeháním, ale tak 4 nebo 5 určitě. „Kirsty, tak co si dáš?“ Optal se znovu. Vzpamatovala jsem se a přistoupila jsem k němu. Podívala jsem se do vysoké lednice narvané jídlem. V přehrádkách ve dveřích bylo několik plných plechovek piv a pár dalších alkoholických nápojů. „Já nevím, co ty?“ Derek mi začal podávat zeleninu. „Polož ji na pult.“ Ukázal za sebe. Přikývla jsem a zeleninu, kterou mi nasázel do náručí, jsem tam položila. Z lednice si vyndal plechovku piva a přišel ke mně. „Co si dát zeleninový salát a kuřecí maso?“ Plechovku si otevřel a napil se. „To zní dobře.“ Oblízla jsem si rty. „Tak, chceš připravit maso nebo salát?“
„Udělam spíš salát.“ Usmála jsem se. „Dobře.“ Plechovku odložil a šel nejspíše do mrazáku. „Kde jsou prkénka?“ Začala jsem drze prohledávat skříňky nade mnou, když z jedné vypadlo něco, co mě zarazilo. Přímo přede mě spadla zbraň. „Dereku asi jsem našla něco, co jsem neměla.“ Hned se ke mně přihnal. „Kirsty, našel bych ti to.“ Zavrčel. Zbraň vzal a vrátil ji zpět. Skříňku zavřel a sehnul se dolu. „Tady máš.“ Podal mi dřevěné prkýnko. Byla jsem mimo, proč tam jeho děda měl zbraň? Naháněl mi strach. „Kirsty!“ Zvýšil hlas. Zdál se mi naštvaný. Prkénko jsem si od nej vzala. „Promiň…“ Řekla jsem tiše. „Dobrý, jen se tu nesmíš v ničem hrabat. Když něco chceš, řekni mi to a vydrž.“ Přikývla jsem. On zase odešel.
Vrátila jsem se k pultu, kde byla zelenina a prkénko na něj položila. Zeleninu jsem umyla ve dřezu.
Derek mi podal nůž a mísu. Zeleninu jsem postupně nakrájela a do mísy ji naházela. Během dvaceti minut jsem salát měla téměř hotový. Jen ho zbývalo dochutit. Derekovi se za tu dobu rozmrazilo maso, které i v balení strčil do vody, aby se rozmrazilo. „Máš nějakou zálivku nebo tak něco?“ Zakroutil hlavou. „Udělam to po svém.“ Mrkl na mě. Donesl si potřebné věci.
Do salátu nakapal pár kapek šťávy z citronu. Dál ho opepřil a osolil. Vše promíchal vařečkou. „A je to.“ Usmál se. Salát odnesl do lednice.
Po chvilce se pustil do ochucování masa a hned poté ho začal opékat na pánvičce. „Můžu se posadit?“ Ukázala jsem na linku. „Jasně.“ Přikývl s úsměvem. Vyskočila jsem na linku a sedla si. Nohy mi visely voleně dolů a pozorovala jsem Dereka. Byl sexy, ať dělal cokoli.

„Hotovo“ Řekl po nějaké té půl hodince. Hotové maso bylo naskládané na talíři.
„Jsem tady…“ Slyšela jsem hlas jeho dědy a rozbušilo se mi srdce. Vzpomněla jsem si na tu zbraň. Musela jsem se ale uklidnit, určitě tam byla jen kvůli obraně. Bydlel v tak velkém domu, což může dávat dobrý důvod k tomu, aby ho vyloupili.
„Dobrý den.“ Slušně jsem ho přivítala a z linky jsem slezla dolů. Jen na mě kývnul hlavou a usmál se. „Co si děláte dobrého?“ Podíval se Derekovi přes rameno na opečené maso. „Jen maso se zeleninovým salátem. Počítal jsem s tebou, tak se sejdem v zimní zahradě.“ Oznámil mu. „Kirsty, vyndej z lednice ten salát prosím.“
Učinila jsem tak. Otevřela jsem lednici a vzala mísu se salátem. Pak jsem Dereka následovala do zimní zahrady.

Opět to bylo v úplně jiné části domu. Vedly do ní skleněné dveře, které Derek otevřel a pustil mě před sebe. Zimní zahrada obsahovala obrovský dřevěný stůl obklopený židlemi. Dále krb, u kterého byla širší kožená válenda. Místnost měla kamennou zeď i podlahu, ale při tom tam bylo dost velké teplo. „Polož to na stůl.“ Přikázal mi Derek a já tam mísu se salátem položila.
Začala jsem procházet zimní zahradu skrz na skrz. Všimla jsem si několika zarámovaných fotek, které viseli na zdi. „Kdo je to?“ Ukázala jsem fotku s malým chlapcem. Derek přišel ke mně. „Já, byly mi tak čtyři roky.“ Zasmál se. „Jsi pořád stejně rozkošný.“ Chytla jsem ho rukou kolem zad. „A tady je mi šest. Vyhrál jsem svůj první zápas.“ Ukázal na fotku kousek dál. Přesunuli jsme se k ní. Na té fotce byl po boku Reginy, která ukazovala na jeho medaily na krku. „Jak dlouho, že ten sport děláš?“ Přimhouřila jsem oči. „Od šesti let.“ Podíval se na mě. „Páni.“ Zapískala jsem. Rozhlížela jsem se dál po fotkách, až jsem se u jedné zase zastavila. „S kým je to tvá mamka?“ Regina stála vedle starší paní a držela ji kolem pasu. „Moje babička.“ Hlas mu ihned sklesl. „Tygře, promiň, jen jsem nevěděla, vedle koho stojí a…“ Skočil mi do řeči. „Nech to plavat, sám bych se na to zeptal.“ Na uklidnění mě pohladil po tváři. „Tvůj děda má Reginu rád?“ Změnila jsem radši téma. „Ano, má ji hodně rád. Byl na tátu hodně naštvaný, když udělal, no to s tou Samanthou…“ Ihned jsme si vše vybavila. „A jaký má tedy názor na Sam?“ Ptala jsem se dál. „Moc ji neřeší.“ Odsekl. „Pojď si sednout.“ Odtáhl se ode mě a šel ke stolu.
Posadil se na židli a já naproti němu, kde už byl přichystaný prázdný talíř s příborem. Musel to nachystat, když jsem se rozhlížela po zimní zahradě. „Chceš nandat nebo to zvládneš?“ Zeptal se mě s úsměvem. „Zvládnu to.“ Natáhla jsem se po míse se salátem a pak jsem si ho trochu nandala na talíř. Mísu jsem vrátila a vedle salátu mi přibylo maso.
Když jsme měli oba nandáno a já se chystala dát první sousto do úst, přišel jeho děda. „Dobrou chuť.“ Popřál nám. „Děkujeme.“ Až po tomhle jsem své sousto konečně snědla.
Derekův děda si sedl do čela stolu, nandal si pořádnou porci a pustil se do jezení.
Všichni jsme dojedli na stejno, což mě udivilo. Pan Reston si utřel pusu ubrouskem a poznala jsem, že se chystá něco říct.
Taky to tak bylo. „Jak že jste vůbec spolu dlouho?“ Optal se nás obou. Podívala jsem se na Dereka a ten se zasmál. „Sweety, máš něco u pusy. Počkej.“ Cítila jsem, jak zase rudnu. Natáhl ruku a něco mi setřel z koutku úst. Pak se zase vrátil do původní polohy a otřel si ruce od ubrousku. „Děkuju.“ Věnovala jsem mu úsměv. „Tak jak dlouho?“ Zeptal se pan Reston znovu. Málem jsem na něho zapomněla. „Známe se 30 dní, z toho 25 dní jsme spolu.“ Odpověděl mu Derek. „Páni, nešli jste na to pomalu.“ Zasmál se. „Nešli, ale to vůbec nevadí.“
„Kirsty, řekneš mi něco o sobě? Máš sourozence?“ Čekala jsem, že začne menší výslech. „Mám osmi měsíční sestřičku. Tady Derek by vám o ní mohl povídat, zamiloval si ji víc než mě.“ Chtěla jsem Dereka poškádlit. Zasmála jsem se on mě probodnul pohledem. „To není pravda! Miluju vás obě!“ Zastával se sám sebe. „Dobře tygře, jen neřvi.“ Mrkla jsem. „Je krapet výbušný, máme to v rodině.“ Zasmál se jeho děda. „Všimla jsem si, ale ani to mě od něj neodradí.“ Derek se na mě uculil. „Dál, co třeba dělá maminka?“
„Než se narodila Bethany, pracovala jako učitelka v mateřské školce. Teď je na mateřské.“ Přikývl. „A táta?“ Když se zeptal na něj, viděla jsem, jak Derek zatnul pěst na ruce, kterou měl na stole. „Je to právník.“ Podrbala jsem se ve vlasech. „Právník co tě mlátí…“ Zasyčel Derek. „I tebe.“ Dodala jsem. „Radši ať mlátí jen mě.“ Už to tu bylo zase. „Dereku!“ Okřikla jsem ho. „Co je!?“ Vyštěkl. „Proč si to nemohl nechat být a zase si to vytáhnul? Sakra, když jsem s tebou a je klid, nechci ho řešit! Kdy to pochopíš!?“ Vyhrkla mi slza. „Snažím se to nechat být Kirsty, ale nejde to!“ Přidal na hlasitosti. „A dost!“ Zakřičel pan Reston. „Tvůj křik si Kirsty nezasouží!“ Zamračil se na Dereka. „Omluvte mě.“ Snažila jsem se zarazit pláč, ale věděla jsem, že mě stejně přemůže. Odebrala jsem se najít koupelnu.
Konečně se mi podařilo ji objevit a zamkla jsem se v ní.