Menaced Life

113. Jako v noční můře.. (2. část)

„Nech mě, prosím!“ Žadonila jsem. Kopala jsem nohami, abych ho od sebe dostala. „Přestaň ty děvko!“ Udeřich mě pěstí do tváře. Cítila jsem, jak mi z nosu teče horký pramínek krve. „Prosím...“ Věděla jsem, že zanedlouho se stane něco hodně zlého. Já věděla, k čemu se schyluje, ale byla jsem natolik slabá, že jsem ho ze sebe nemohla dostat. A čím více jsem se o to snažila, tím horší to bylo, protože jsem cítila ukrutnou bolest na jekékoli části mého těla. A tak jsem to vzdala a nechala ho.

Křečovitě jsem zavřela oči, abych se na tu hrůzu nemusela dívat. Zaregistrovala jsem, že ze mě stáhl šaty. Betonová podlaha mě studila do zad. Jeho nechutná pracka mi vyjížděla po stehni. „Kurva holka, je tě škoda. Jsi fakt nádherná.“ Rty přitiskl na mé břicho. „Nech mě...“ Zaječela jsem. „Au...“ Sykla jsem okamžitě bolestí, když mě kousl. „Derek mě najde...“ Šeptla jsem. „Ten? Ale holčičko, myslíš, že se tě vydá hledat?“ Měl pravdu... Jak by mě našel. Jak mohl vědět, že se mi teď děje tohle. Byla pitomost, abych si myslela, že mě každou chvilku přijde zachránit.

Zahákl mi prst za kalhotky. Polkla jsem. Pomalu je stahoval.

„Dej od ní ty zasraný ruce pryč!“ Derek, on mě ale našel. Moje spása. Najednou se ve mně zrodil pocit bezpečí. „Nebo?“ Kalhotky mi navlékl. Chytl mě za paži a vytáhl na nohy. Zabolelo mě pravé žebro, zalapala jsem pod dechu.

Nemohla jsem ani otevřít oči, bála jsem se na Dereka podívat. Bála jsem se jeho výrazu, jeho rekace, jeho vzteku...

„Pust jí nebo to schytáš.“ Pohrozil mu. „Už se celej třesu.“ Vysmál se mu a všichni se přidali. „Nic neuděláš. Já s ní můžu dělat co chci.“ Prudce mě od sebe odstrčil a já znovu pocítila tvrdost betonové podlahy. „Nene chlapečku. Zůstaň stát, nebo...“ Pokusila jsem se otevřít oči a podívala se směrem toho grázla. Stál včele svojí party, která měla v rukou zbraně. Vzlykala jsem a modlila se.

„Vyměníme je...“ Uslyšela jsem lusknutí a náhlé kroky. Zrak jsem věnovala směru, odkud přicházeli. Anthony se vyrojil a jako rukojmí sebou měl Marnie. Držel jí pod krkem a u hlavy jí přidržoval zbraň. „Micku, prosím...“ Celá se klepala, ale rozhodně míň jak já. Byla mi zima, v hlavě mi vládla panika a strach, ale přesto jsem byla jak přikovaná k podlaze. Pohled jsem zvedla k Derekovi. Upřeně na mě hleděl, oči zarudlé. Neuhnul pohledem, jako by se mi telepaticky snažil něco říct a já jemu...

„Mám strach...“

„Všechno bude v pořádku, dostanu tě z toho...“ Myslím, že tohle naše mlčení vystihovalo přesně. „Myslíš, že mi na ní záleží?“ Zašklebil se Mick. „Leda hovno.“

„A-ale Micku...“ Zakoktala Marnie. „Jde mi jen o jednu věc.“ Sklonila jsem hlavu, protože jsem věděla, že jde ke mně. Chytl mě za ruku. Sebrala jsem sílu a postavila se. „Její život za konec vašeho gangu.“ A do háje. Věděla jsem to. Však na to Marnie sama upozorňovala. Teď nebo nikdy, Derek se musel rozhodnout. Buď zklame otce a odstoupí nebo mě ušetří bolesti, která ve mně převládala a já zemřu. Byla jsem připravená na jakékoliv jeho rozhodnutí. Ale doufala jsem, že se zřekne svého osudu. Ale třeba to jeho osud ani nebyl. Třeba by to udělal později...

„S další generací Restonů, už nebudete mít problémy...“ Tím jsem poznala, že to bylo vyřešené. Ale takhle lehké to nemohlo být, to ani zdaleka ne. „Skvěle. Ale otce mi to nevrátí. Justine, zastřel jí...“ ztišil hlas. „Bude tě škoda.“ Jeho odporný dech mi narazil do tváře a odešel ode mě. V místnosti najednou navládlo to největší ticho. Slyšela jsem jen tlukot vlastního srdce. Zběsile bušilo. Zavřela jsem oči a snažila se být silná.

Zbraň klapla... a pak už. „Né!“ Zaječel Derek a následovali dva výstřeli. Ani jeden nesměřoval ke mně. Prudce jsem otevřela oči. Justin dopadl na zem a náhle ležel v kaluži krve. Ale co ta druhá rána? Otočila jsem se.

„Dereku!“ Zapištěla jsem. Ležel na zemi. Utíkala jsem k němu.

Čas jakoby se zpomalil, když jsem si klekla a jeho hlavu jsem si položila do klína. „Tygře.“ Hladila jsem ho po tváři. „Zůstaň tu se mnou.“ Po tvářích mi sjížděly slzy.

„Kirsty...“ Anthonyho hlas se mi zavrtal do hlavy. „Neboj se o něj. Za pár vteřin sem vlítnou moji muži a já potřebuju, aby si ho odtud odtáhla. Zvládneš to?“ Jen jsem přikývla. „Vem si tohle.“ K nohám mi položil své sako. „A teď udělej, co jsem ti řekl.“ Nakázal mi. Derekovo hlavu jsem si sundala z klína. Navlékla jsem na sebe sako a poté uchopila Dereka v podpaždí. Táhla jsem ho po zemi a rozhlížela se, kam se schovat. V tom dovnitř vtrhlo několik mužů a já slyšela mnoho výstřelů.

Ocitli jsme se u vysoké bedny. Dereka jsem pustila a schovala nás za ní.

Neměla jsem se o něho bát? Dýchal? Ucho jsem si přiložila k jeho ústům a ano! Dýchal! A až pak jsem si všimla, že na sobě nemá ani kapku krve. Napadla mě jediná věc.

Rozepla jsem jeho mikinu a spatřila pod ní vestu. Kulka byla zaražená v ní. Vážně jsem se nemusela bát. On byl v pořádku. Jen ho odrovnala ta rána a šok. Brečela jsem štěstím...

Lehla jsem si k němu. Přehodila jsem přes něho ruku, zavřela oči a už jen čekala, kdy to skončí...

Lásky, omlouvám se, že i další díl bude tak kratší, ale bude poslední:) Tak mě prosím neukamenujte-.- :D -MB