Menaced Life

106. Co se stalo!?

Vzbudil mě budík. S protáhnutím jsem vstala z postele. Venku svítilo zase slunce, no vlastně za ten měsíc a půl to není žádná změna. A když to srovnám s Londýnem, to počasí je tu ten pozitivní bod, ale ten nejpozitivnější je Derek. Vyšla jsem na balkon a opřela se o zábradlí. Rozhlížela jsem se po pláži, když jsem oči zaměřila na vodu, bylo tam několik surfařů. Musí být zábava na tom prkně takhle umět. Někdy bych to chtěla zkusit, možná bych se mohla zeptat Dereka, jestli na tom neumí.
Když jsem se pořádně probrala, odebrala jsem se pryč. Prošla jsem pokojem do obýváku. Na gauči už seděla paní na hlídání. „Dobré ráno.“ Pozdravila jsem ji. Otočila se po mě. „Dobré ráno. Zářite jako sluníčko.“ Zaculila se. „Jo, je tam krásně, tak proč ne.“ Zasmála jsem se. „Máte alespoň už nějakého mládence?“ Její mluva mi přišla vtipná, tak zastaralá a spisovná. „Ano, to mam.“
„Myslela jsem si to. Abych nezapomněla, mam vám vzkázat, že v lednici máte přichystanou snídani.“ Kývla jsem a odešla do kuchyně. Otevřela jsem lednici. V misce bylo nakrájené ovoce a na talíři vedle namazaný rohlík s plátkovým sýrem. Skvělá snídaně. Oboje jsem vytáhla ven a nohou lednici zavřela. Usadila jsem se ke stolu a snědla rohlík. Pak jsem si zašla pro vidličku a pustila se do ovoce. Když jsem dojedla, uklidila jsem po sobě a do sklenice si natočila vodu, kterou jsem vypila.
Po cestě do pokoje jsem přemýšlela co na sebe. Chtěla jsem zase navštívit Dereka a udělat mu radost. Vždycky sem se mu líbila v šatech, takže sto procentně vyhrály nějaké šaty, ale jaké to ještě nevím. Zašla jsem do pokoje ke skříni. Otevřela jsem ji a začala se přehrabovat v oblečeních. Nahmatala jsem šaty se slabou látkou. Vytáhla jsem je. Byly letní, zdobené světlými květy. Měla jsem vítěze. Odohodila jsem je na postel. Převlékla jsem se do čistého spodního prádla. Ještě jsem nebyla v kouplně, trklo mi v hlavě. Hodila jsem na sebe župan a upalovala tam. Po ranní hygieně jsem si konečně ty šaty mohla navléct a tak jsem to v pokoji uskutečnila.
Před zrcadlem jsem se upravila, nanesla si řasenku a vlasy si stáhla do culíku. Ofinu jsem si sepla dozadu a na temeno si nasadila sluneční brýle. Obula jsem si balerínky a do světlé kabelky si naházela potřebné věci.
Mohla jsem jít.
Rozloučila jsem se s paní Atwoodovou a vyplula jsem z domu. Výtahem jsem sjela do přízemí a pádila jsem na autobus.
Cesta do školy uběhla rychle a když jsem z autobusu vystoupila, hned vedle mě stál Darren. „Ahojky.“ Objala jsem ho. „Ahoj.“ Když jsem se od něj chtěla odtáhnout, přitiskl si mě k sobě pevněji. „Ehm…děje se něco?“ Zašeptala jsem s udivením. „Jo. Začala mi psát nějaká holka, která se nedá snad nijak odpudit a stojí přímo támhle. Takže prosím, zachraň mě, ať si mě nevšimne.“ Zasmála jsem se mu. „Fajn, až odejde, řekni.“ Jeho objetí mi přišlo vhod. Po tom co se Derekovi stalo, jsem ho potřebovala. Hodně moc, a Darren mi tak trošku nahrazuje i Mattyho, protože s ním můžu mluvit o věcech, o kterých před Derekem mluvit nechci. „Už odešla.“ Oznámil po chvilce a pustili jsme se. „Takže pokaždé co tě uvidí, budu muset snášet tvoje objetí?“ Poškládlila jsem ho a založila si ruce na prsou. „Neříkej, že se ti nelíbí.“ Vyplázl krapet jazyk. „No, není špatný, ale na Dereka prostě nemáš.“ Mrkla jsem a on se zachcechtal. „Pojď ty zamilovanče.“ Zakroutil očima a vydali jsme se společně do školy.
Došli jsme až k našim skříňkám. Otočila jsem párkrát kolečkem kvůli mému kódu a skříňku otevřela. Vyndala jsem si penál a sešit na matematiku. Zabouchla jsem skříňku a polekala se. Marnie, ta holka mi fakt jendou přivodí infarkt. „Lekla jsem se tě.“ Zasmála jsem se. „Promiň mi to.“ Se smíchem se přidala. „Jen tě chci pozvat na mojí narozeninovou oslavu, je v sobotu večer.“ Do ruky mi vložila malý papír, nejspíš pozvánku. „Vlastně… Možná budu s Derekem.“
„Slyšela jsem, co se mu stalo, je mi to líto.“ Sklopila pohled. „Už je v pohodě. Jen si poleží.“
„A vážně nepřijdeš?“ Podívala se zpět na mě a v očích jsme jí viděla zklamání. „Jsem s ním každý den, možná bych ho mohla oželet a pobavit se sama. Ale ještě je tu jeden problém, už mě ven zvala jedna holčina.“
„Tak jí vezmi sebou, čím víc lidí, tím víc srandy.“ Mrkla. „Tak dobře. Víš co, dej mi svoje číslo  a já ti v sobotu dopoledne napíšu, jestli to platí a přijdu nebo ne.“
„Paráda. Piš si…“ Vytáhla jsem si z tašky telefon a její číslo do něho zapsala. „Tak domluveno.“
„Okey. Musím na hodinu. Budu ráda, když tě tam uvidím. Tak se měj.“ Rychle mě objala a zmizela. Pozvánku jsem si uložila do tašky.
Je zvláštní. Myslím ona. Nebavíme se zas tak moc a zve mě na svoje narozeniny. Ale vážně si asi zasloužím, abych si odpočala a bavila se sama. Zkusila se bavit bez Dereka. On taky chodí na večírky beze mě. „Jdeš?“ Optal se Darren. „Jo, jasně. Kde je Am?“ Rozhlédla jsem se kolem. „Jela někam s rodičema. Myslím, že psala, že už se neobjeví do konce týdne.“ Sakra. Mohla být sranda. Nevadí, Darren bude stačit. „Tak jdem.“ Společně jsme došli do třídy a usadili se na svá místa, samozřejmě vedle sebe.
Pan Oxley akorát vkročil do třídy a tak jsme se všichni postavili na pozdrav. „Sedněte si.“ Povolil nám a tak to celá třída učinila.
Matematika probíhala nudně, jako vždycky. Zazvonilo na přestávku. „Jdeš dnes za Derekem?“ Zeptal se Darren. „Ano, jdu hned po škole. Pak musim na brigádu.“ Přikývl. „Tak tě hodim k nemocnici.“
„Děkuju. Mohl bys mi večer napsat a připomenout mi, ať si vezmu papír kvůli řidičáku a zajdu za doktorkou? Jsem fakt debil, protože na to pořád zapomínám.“ Plácla jsem se po čele. „Neboj se, taky jsem zapomínal.“ Zasmál se. „Napíšu ti hned jak přijdu domů.“
Škola utekla jako voda a já konečně mohla za Derekem. Darren mě dovezl před nemocnici. „Děkuju.“ Objala jsem ho a vystoupila z auta. Zabouchla jsem za sebou a rozvážným krokem se vydala do nemocnice.
Na recepci už mě poznali, takže mě automaticky pustili za Derekem.
Došla jsem k jeho pokoji. Neměla jsem v plánu čekat a tak jsem rovnou otevřela dveře. To co jsem viděla mi vyrazilo dech. Anthony objímal Dereka! Derek objímal Anthonyho! Oni se oba usmívali. Napadla mě jen jediná věc, jsou na fetu.
Po pár vteřinách zíraní, jsem se donutila si odkašlat, abych na sebe upozornila. Oba se pustili a podívali se na mě. „Dobrý den, ahoj.“ Mávla jsem rukou. Derek se jen zazubil a pan Reston byl vykulený, asi nechtěl, abych to viděla a došlo mu to. „No…“ Podbral se na zátylku. „Počkam na chodbě, pak tě hodim do restaurace.“ Vystřelil z pokoje jako blesk. Tak rozrušeného jsem ho ještě nezažila. Zažila jsem ho rozzuřeného, ale ne nesmělého. Premiéra.