Menaced Life

72. Sprcha

Doufám, že vám tyhle sexuální díly nějak nevadí:D Příjemné čtení:P:) -MB

________________________________

Po hodině nudné a otravné cesty, při které seděl celou dobu Derek u mě vzadu a držel mě za ruku, jsme se opět vrátili zpět k Regině.

Prošli jsme skrz hlavní dveře do paneláku, výtahem vyjeli do třináctého patra a pak už jsme společně došli k bytu. Mamka zaklepala a Regina nám přišla otevřít. „Jste tu akorát, oběd je hotový.“ Zahlásila ihned mezi dveřmi a oblízla špičku vařečky, kterou držela v ruce. Následovně odešla, určitě zpět do kuchyně.

„Už mam hlad jako vlk.“ Derek si dlaní přejel po břiše. „No jo ty můj vlku.“ Zasmála jsem se. Mamka se zula a šla dál.

„Ale vlk má chuť na nevinnou ovečku.“ Slyšela jsem třísknout dveře a v tu ránu jsem se na nich ocitla natlačená.

Derek měl ruce opřené u mé hlavy a oči mu sjížděli ke mně do výstřihu. „Kolikrát ti ještě mam říkat, že s tebou sex nechci.“ Zapřela jsem se o jeho hruď a odtlačila jsem ho pryč. „Už si s tím otravný. To nemůžeš pochopit, že taky nemusim mít náladu?“ Boty jsem su zula a odkopla je pod botník. „Dělam to kvůli tobě babe. Chci aby ses uvolnila a nemyslela na něj. Vlna perfektního orgasmu díky mě ti pomůže.“ Byl tak arogantní. „Moc si věříš.“ Cvrnkla jsme ho do nosu a odpochodovala jsem do jídelny.

Usadila jsem se ke stolu. „Sice nejsem nějaká skvělá kuchařka, ale snad vám bude chutnat.“ Na stole přede mnou se objevil hluboký talíř plný, pro mě neznámé omáčky, a těstovin.

„Děkuju.“ Usmála jsem se a do ruky jsem uchopila lžíci.

„Dereku, zdržíš se tu ještě?“ zase poslouchám cizí rozhovory.

„Ne mami, až do pátku se neukážu. Přijedu v sobotu, nejspíš.“ To mi to nemohl říct? Navíc na sobotu jsme se domluvili, že se půjdeme projít.

Dělala jsem, že mě to nezajímá a radši jsem nadále pokračovala v pojídání mé porce jídla, která během chvilky z talíře zmizela pryč. Odnesla jsem ho po sobě a vložila ho do dřezu, když v tom mi začal vyhrávat telefon.

„Omluvte mě.“ Vytáhla jsem si ho z kapsy. Nemohla jsem si nevšimnout, jak po mě Derek zvědavě pokukuje. Chtěl vědět kdo mi volá a já také, protože to bylo neznámé číslo. Hovor jsem přijmula a z kuchyně jsme zmizela pryč. „Ano?“ Optala jsem se během cesty.

„Zdravím. Volám ohledně té brigády, Danger’s restaurant, jestli si vzpomínáte.“ Ten sympatický hlas jsem poznala okamžitě, byl to ten mladý číšník. „Je volno?“

„Ano. A omlouvám se, že jsem nezavolal dřív, něco mi do toho přišlo.“ Typovala jsem, že žhavá noc s nějakou kočičkou, musela být velice vyčerpávající na to, aby odložil tenhle hovor na teď.

„To je v pořádku. A k tomu, moc se omlouvám, ale o místo už nemám zájem. Mrzí mě, že jste kvůli mně mrhal čas.“

„To je v pořádku. Co takové rozhonutí?“

„Ale, to je jedno.“ Odsekla jsem.

„Mrzí mě, že mi v restauraci nebude dělat společnost taková krasotinka, jako jste vy.“ Zachichotala jsem se a cítila jsem, jak se červenám.

„Ale, nelichoťte.“ Telefon mi někdo vytrhl z ruky. „Nemá zájem, čau.“ Derek, kdo jiný. „Co to děláš? Vždyť byl milý!“ Zkřížila jsem ruce na prsou a nafučeně na něj pohlédla. „Ztlum si hlasitost krasavice.“ Mobil mi podal do ruky. „Ježiš Dereku, to mi prostě nemůže nikdo zalichotit?“ Odfrkla jsem si.