Menaced Life

13. Rande

Otevřel mi táta. „Ahoj.“ Pozdravila jsem a šla jsem dál. „Nestojim ti ani za pohled?“ Zabouchl dveře. „Promiň.“ Podívala jsem se na něho a rázem jsem očima ucukla. „Běž do pokoje.“ Přikázal mi a já tak učinila.

V pokoji jsem si konečně mohla zout boty. Tak se mi ulevilo. Vysvlékla jsem se do spodního prádla a oblékla si mé staré tričko a kraťasy. Lehla jsem si na postel a na počítači si zapnula nějaký film. Po chvíli mě omrzel a já usnula.

„Bethany, buď zticha!“ Zařvala jsem, když jsem uslyšela její pláč. Otevřela jsem oči. Venku byla tma a na hodinách na počítači byly tři ráno. Bethanin pláč neustával a tak jsem vstala. Šla jsem do jejího pokoje. „Beth, prosím..“ rozsvítila jsem a vyndala jí z její postýlky. Přitiskla jsem si ji na hruď a jemně jsem se s ní houpala ze strany na stranu. „Vidíš.“ Políbila jsme ji na hlavičku. Když usnula, položila jsem jí zpět do postýlky. Z pokojíčka jsem se vrátila do toho mého. Než jsem šla znovu spát, najela jsem si na facebook. Měla jsem tam jednu zprávu. Byla od Dereka.

Derek Reston: Vyzvednu tě v šest. Čekej u brány.

Jak jsem poznala, šlo o to kino. Počítač jsem zaklapla a spala jsem dál.

Probudila mě čerstvá vůně máminých lívanců. Otevřela jsem oči a máma mi pod nosem kroužila talířem s lívanci pokrytými javorovým syrupem. „Takhle po ránu mi dělat chutě.“ Oblízla jsem si rty a posadila se. „Po ránu? Je jedna odpoledne ty pako.“ Začala se smát. „Já spala od sedmi večer do jedné odpoledne?“ Vyvalila jsem oči. „Ten časový posun, brzké vstávání, zasloužila sis odpočinek. Přijď se dolu najíst. Budeš mít klid, táta musel do práce.“ Díky bohu. Mamka odešla a já po té co jsem se vzpamatovala, také.

V jídelně na stole už na mě lívance čekaly a já je hned snědla. „Byly výborné!“ Pochválila jsem mamku a prázdný talíř jsem dala do dřezu. „Máš dnes něco v plánu?“ Nádobí ze dřezu začala skládat do myčky. „Dejme tomu, že mě dnes Derek pozval na rande.“ Podrbala jsem se ve vlasech. „Páni. A kam?“

„Do kina. Ale horší je, že nevim co na sebe.“ Zakroutila jsem očima. „Pojď. Dlouho jsem ti nepomáhala s oblečením.“ Chytla mě za ruku a táhla mě do pokoje. „Musíme ti najít něco origoš!“ Říkala po cestě. V pokoji mě strčila na postel a otevřela mi skříň. „Co zkusit…“ Hrabala se věcmi. „Tohle!“ Vytáhla mi ze skříně šaty, o kterým jsem ani nevěděla, že je mam.  Opět končili pár čísel nad kolenami, protože jiné ani nenosím. Měly barvu podobnou džínovině, dlouhé úzké rukávy a na ramenou punkové ozdoby ve tvaru malých kuželů se stříbrnou barvou. Do pasu byly úzké a také tam byly stažené širším opaskem, který byl zepředu černý. A k nim mi vytáhla černé boty na podpatku se zaoblenou otevřenou špičkou. „Kde jsem ty šaty vzala?“ Vstala jsem. „Dostala si je od táty a nebrala sis je, protože si na něho byla naštvaná. Myslím, že teď je k nim ale skvělá příležitost.“ To byla. Mámě jsem poděkovala a šla jsem do vany. Umyla jsem si hlavu a vykoupala se. Pak jsem se zase vrátila do pokoje.

V pět hodin jsem se vrhla na to, abych vypadala dokonale. Vlasy jsem si nakulmovala a pinetkami je sepnula na pravou stranu. Krapet jsem se namalovala a poté se do šatů konečně oblékla. Vypadaly úžasně. Obula jsem si k nim boty a na rty si ještě nanesla lesk. Někdo mi zaťukal na dveře. „Dále!“ Zavolala jsem. Máma vkročila dál. „Vypadáš úchvatně.“ Přišla ke mně a začala mi ještě poupravovat vlasy. „Děkuju.“ Podívala jsem se zpět do zrcadla. „Vem si tohle.“ Mamka mi podala malé psaníčko, které k tomu outfitu sedělo. Dala jsem si do něho potřebné věci. „Kolik je?“ Optala jsem se. „Za pět šest.“ Upozornila mě. „Musim běžet.“ Políbila jsem ji na tvář. „Bav se.“ Zavolala za mnou.