Menaced Life

10. Kafe s kápem školy.

„Kirsty?“ Okřiknul mě něčí hlas po cestě. Byl to kluk, ale ten hlas jsem ještě neznala. Zastavila jsem se a pomalu se otočila. Zase ty motýlci v břiše! Volal na mě Derek. Málem jsem začala panikařit. „Derek?“ Prohlédla jsem si ho. „Ano.“ Mrknul. Byl celý zmoklý. „Chceš jít pod deštník?“ Nabídla jsem mu. „Když ti to nebude vadit.“ Tak teď na mě udělal snad ty nejdokonalejší psí oči, které jsem kdy viděla. „Pojď.“ Deštník jsem nadzvedla ještě výš a on si pod něho vlezl. „Vezmu ho.“ Chytnul ho místo mě a já ho pustila. „Co táta?“ Pamatoval si naši konverzaci. „No, večerka v deset, a když mě přistihne po té s počítačem, mam týden domácí vězení.“ Derek udělal smutný výraz. „To mě mrzí.“ Stisknul si ret. Vůbec nepůsobil jako ten grázl, jak se o něm mluvilo. Že by se pod tou maskou drsňáka skrýval pohodový kluk? „Nechtěla bys někdy zajít ven?“ Co jsem mu na tu otázku měla odpovědět? Tolik mě to lákalo, ale Darrenovo varování mi pořád leželo v hlavě. Ale zase za zkoušku nic nedám. Vlastně tady šlo spíš o risk, ale třeba by to byl i nějaký zisk. „Ráda.“ Přívětivě jsem se usmála. „Skvěle.“ Úsměv mi oplatil. „Co třeba dnes po škole?“ Podívala jsem se na ten déšť. „V tomhle počasí?“ Zazoufala jsem. „No, když tě pozvu do jednoho podniku na kafe?“ Přijatelná nabídka. „To by šlo.“ Pořád na mě koukal. „Do kolika máš?“ Optala jsem se. „Do 14:15.“ To mi vyhovovalo, končila jsem stejně. „Já taky.“ Došli jsme ke škole. „Dobře. Budu tě čekat přesně tady.“ Zastavil se. „Ani o milimetr vedle?“ Nadzvedla jsem obočí. „Ano, ani o milimetr.“ Zasmál se. I ten smích byl úžasný. Bože Kirsty! Si cvok! Vždyť je to kápo školy, jak ho může zajímat holka, jako si ty! Vzpamatuj se! Stále jsem si jen nadávala a snažila se probrat. Složil mi deštník. „Na.“ Podal mi ho a já si ho od něj vzala. „Dámy mají přednost.“ Otevřel mi dveře. „Tak to bys měl jít.“ Zažertovala jsem. „No dovol.“ Promluvil jemným hlasem, napodobujíc gaye. K tomu máchl rukou. „Bože.“ Začala jsem se smát a šla jsem dál. Když jsem se koukla zpět za sebe, Derek už tam nebyl. Nikde jsem ho ani neviděla. „Koho hledáš Londýňačko?“ Darren mě uchopil kolem ramen. „Nikoho…“ Vážně jsem mu nechtěla říkat, že půjdu ven s jeho „úhlavním“ nepřítelem. „Neřekl si, že Rosie je tak hezká.“ Šli jsme pomalu k našim skříňkám. „Já neřešim krásu, ale povahu.“ Pustil mě. „Kéž by kluků jako ty bylo víc…“ Tiše jsem vypustila z úst. „Ty si ale jednak krásná a taky prima holka. Hale, znam tě 3 dny, a kdybych neměl Rosie, myslím, že už bych chtěl mít tebe.“ Zalaškoval. „Pako…“ Uhodila jsem ho do ramene. „Kde je Amber?“ Zeptal se. „Nevím, ráno jsem jela autem.“ Vyběhli jsme schody do dalšího patra, kde bylo snad více lidí jak obvykle. „Bývají tu tyhle bouřky často?“ Akorát uhodil ohromný hrom. Lekla jsem se. „Čím větší vedro, tím větší bouřka. To je tu normální.“ Ocitli jsme se konečně u našich skříněk. „Lidi! To byste nevěřili!“ Přiřítila se k nám Amber. „Ne jen, že mi ujel autobus a do školy mě musel honem odvést táta, k tomu jsem promáčená skrz na skrz a venku mě ohodilo auto blátem.“ Vypadala vážně vtipně. Vlasy měla uhlazené, oblečení mokré a kalhoty od bláta. Tu holku doprovázela jen smůla. S Darrenem jsme se chtěli smát, ale zadržovali jsme to. Oba si ze skříněk vyndali učení. „Jdeme. Máme Cookovou na biologii.“ Ohlásil Darren. Sebrali jsme se a šli do třídy, která byla v přízemí. Zase jsme museli sbíhat ty retardovaný schody. Hned naproti nim byla učebna číslo 3, kde měla biologie probíhat. Šli jsme dovnitř. Udivovalo mě, že Darren stále sedí na svém místě. A také mě udivovalo, že po mě všichni koukali. „Co jim je?“ Rozhlédla jsem se po třídě. „Nevim.“ Darren nadzvedl ramena a šel se posadit. „Nová oběť Restona…“ Začali si mezi sebou šeptat. „Neví do čeho jde.“ Posadila jsem se k Darrenovi. „Co mají s Restonem?“ Podíval se na mě. „No…“ Položila jsem si tašku na zem. „Jaksi šel se mnou dneska kousek parkem až ke škole.“ Vytáhla jsem si blok a propisku. „Tys mu to přijala?“ Zvážnil tón svého hlasu. „Ano.“ Stydlivě jsem přikývla. „A co?“ Pokračoval dál ve svých otázkách. „Psali jsme si.“ Nebyla jsem si jistá, jestli mu to říkat. „A dál?“ Tak fajn, musela jsem mu to říct.  „Pozval mě na kafe.“ Bylo to venku. Bála jsem se jeho reakce. „Tvoje věc co uděláš.“ Měl krapet naštvaný tón. Chtěla jsem něco říct, ale paní Cooke přišla do třídy.