Menaced Life

***Pohled Dereka***

Následující díly jsem psala u písničky vpravo, myslím, že byste si ji mohli pustit, pokud chcete:) -MB

Už je to druhá noc, co nespím. Od té doby, co odešla ode mě z domu, jsem nezamhouřil oko.Bylo pondělí, tři hodiny ráno a já koukal do počítače na její fotky. Včera mi volala El, celá rozrušená, že se Kirsty nevrátila domů. Chtěla do toho zatahovat policii, ale to jsem nemohl dopustit. Zakecal jsem to a omluvil se jí, že Kirsty spí u nás doma, že jsem pro ní v noci jel. Než stačila cokoliv dalšího říct a zavalit mě kupou otázek, položil jsem to. Ona se totiž neukázala. Neodpověděla mi ani na jednu ze zpráv, co jsem jí poslal. Něco se jí muselo stát a já byl bezmocný, nevěděl jsem co dělat. Když jsem to řekl tátovi, hned pověřil několik svých mužů, aby začali něco dělat. Ale bylo to marné, doteď všichni podávali jen zprávy o tom, že jí nenašli.

Byl jsem zoufalý, utápěl se v myšlenkách a vše si vyčítal. Ani jsem neměl odvahu jet za Rickym, nevěděl jsem, co mu říct.

„Hale bro, promiň, že jsem tě málem udusil, ale sám si věděl, co udělam, když mě zradíš. Tak sorry, příště to neudělám...“ Jo fakt vtipný.

Zničeho nic moje obrazovka začala šumět a celá zrněla. „Co je ty kreténe!?“ Uhodil jsem do počítače pěstí, když naskočil. Ale ne na mou plochu. Viděl jsem starý sklad. Všude bylo několik beden, omítka byla opadaná. Když jsem se přiblížil hlavou k monitoru, skoro jsem dostal infarkt. Někdo se tam objevil. Zahalený do kukly. „Co to kurva je.“ Divil jsem se.

„Chceš jí vidět?“ Promluvil ten v kukle. „Chceš aby byla v pohodě?“ Najednou se kamera přesunula  k zemi, na níž ležela ona. „Kirsty!“ Vykřikl jsem. Kolem sebe měla partu několika chlápků. Jeden z nich seděl na ní. Zatímco se bezmocně snažila ho ze sebe sundat, on jí stahoval šaty. Já věděl co se ten grázl snaží uděla. Slzy se mi navalily do očí. Nemohl jsem nic dělat, nemohl jsem jí pomoct...

„Samantho, tati!“ Zaječel jsem na ně v obavách, hlasem plném strachu o svou lásku. „Co se děje!?“ Vřítili se do pokoje. Když spatřili jak provrtávám obrazovku pohledem, věděli o co jde. Stoupli si ke mně, každý z jedné strany. „Ježíši!“ Vykřikla Sam a přiložila si dlaně k ústům. Nebyl jsem jediný, kdo brečel. „Kde to je?“ Ptal se táta. „Já nevím, je to nějaké skladiště, zdá se mi...“ Dostal jsem ze sebe rozřeseně. „Sam, běž se schovat, hned!“ Přikázal jí otec a Sam utekla. „Dostaneme jí z toho Dereku, přísahám.“ V tom zalovil v kapse a vytáhl mobil. „Koukej dál, zkus najít cokoliv, co by nám pomohlo najít místo, kde je. Zvládneš to. Já jdu zavolat pomoc.“ Odkráčel svižně z pokoje a já pořád civěl na obrazovku. Už před nimi ležela téměř ve spodním prádle. Vztek, starost a strach mě pohltily a já jí potřeboval najít, okamžitě. Nemohl jsem tam jen tak sedět a koukat na to, jak jí znásilní, nebo jí udělají něco horšího. Vstal jsem a šel najít otce. Po cestě jsem si utíral mokré tváře...

Tátu jsem našel v obývacím pokoji, chodil sem a tam. Telefon si držel u ucha. „Podařilo se ti ho napíchnout?“ Poslouchal jsem.

„Skvěle! Takže vezmi kluky a sejdeme se na místě.“ V tom zavěsil a obrátil se na mě. „Proč si tam nezůstal?“

„Doprdele! Nemůžu tam sedět a čumět na to, jak jí ubližují!“ Zaječel jsem. „Napíchli jsme jí mobil.“

„A?“

„Je v opuštěném skladišti za centrem.“ Nakročil jsem si, protože jsem chtěl jít pro klíčky od auta. „Takhle tam nemůžeš. Pojď.“ Chytl mě za paži a táhl mě k dveřím do sklepa. „Sklep?“ Naježil jsem se. „Neboj.“ Otevřel dveře a sešli jsme schody. Zavedl mě na druhý konec místnosti k ocelovým dveřím. Pustil mě. Postavil se před nějakou podlouhlou věcičku na zdi, z níž vyjelo světlo.Přejelo přes tátovo oči. Zřejmě skener. Ani nevím, že to tu máme.

„Přístup povolen.“ Řekl po chvilce neznámý hlas a dveře se otevřely. Táta mě zatáhl dovnitř.

Místnost byla obklopená světle modrým světlem. Všude na železných policích kolem mě byly za sklem vystavené zbraně.

„Tady...“ Odtáhl sklo a sáhl do jedné z polic. „Myslíš, že s tím budeš umět?“ Vložil mi do ruky pistol. Polkl jsem, abych zahnal veškeré obavy. „Zvládnu to.“ Ujistil jsem ho a on přikývl. „Ještě si vem tohle...“