105. Divné chování.

1.8K 105 10
                                    

Anthony seděl na chodbě. „Měl jste jít dál.“ Zavřela jsem dveře a on se zvednul. „Nechtěl jsem vás rušit.“ Pousmál se. „Já nevím jak to mezi vámi s Derekem je, ani do toho nemam co mluvit pane Reston, ale jedno vím jistě, ocenil by, kdybyste ho navštívil a prohodil s nim pár slov, jen tak.“ Neodpověděl, jen si zastrčil ruce do kapes a šel. Takhle jsme mlčky dolezli k jeho autu, černému Mercedesu. Otevřel mi dveře spolujezdce. Derek je i v těhle ohledech očividně po něm. „Asi máš pravdu.“ Prohodil. Usmála jsem se na něj a vlezla do auta, zabouchl dveře. Po pár vteřinách už seděl vedle mě.

Nastartoval a vyjeli jsme. Připoutala jsem se.

„O čem s ním mam mluvit?“ Prolomil ticho a já se zarazila. Anthony Reston se mě ptá, o čem má mluvit se svým synem? „No…uhm…“ Co jsem mu měla říct, poradit? „Já, já nevím. Nikdy jste s ním nemluvil jako otec se synem? O holkách? O tom co ho baví? Co má rád?“ Anthony se na mě podíval a s povzdychem zavrtěl hlavou, pak se dál věnoval silnici. „Aha. No, třeba… Derek má rád Stephena Kinga.“

„Koho to?“ Udivil se. „Spisovatel, přečetl spousty jeho knížek.“

„To ani nevím. Nevím, že čte.“ Jo, věděl bys, kdyby ses o něj alespoň trochu víc zajímal. „Teď už to víte. Také rád vaří, jak jsem poznala.“

„To vím, vždy mi chutná když uvaří.“

„To mě taky. Potom miluje Megan Fox.“ Zasmála jsem se. „A taky tebe.“ Dodal a já se uculila. „No… pak má rád mojí mladší sestřičku.“ Zazubila jsem se nad představou, jak ji má Derek v náručí a směje se na ni, protože je to to nejkrásnější co můžu vidět. „Potom…“ Anthony mě zarazil. „Děkuju Kirsty. Zkusim s nim o něčem mluvit.“

„Jen se prosím zkuste vyvarovat boxu a posilování.“ Podíval se na mě s přimhouřenýma očima. „Prosím.“ Zopakovala jsem. „Zkusím to.“

„Děkuju.“ Zanedlouho zastavil před restaurací, mojí prací.  „Děkuju pane Reston. Nashledanou.“ Sáhla jsem po klice, ale zarazil mě tím, že mi sáhl po ruce. „Kirsty…“ Nad jeho hlasem i dotykem jsem znejistila a začalo mi bušit srdce. „A-ano?“ Vykoktala jsem, nechala kliku být a pohlédla na něj. Pustil mě. „Nesvezl jsem tě kvůli tomuhle…“ Povzdechl si. „A kvůli čemu?“ Přimhouřila jsem oči. „Já, já ti chci poděkovat.“ Nekoukal na mě, ale před sebe. Hleděl do prázdna. „Za co?“ Divila jsem se. „Za to, že mému synovi dáváš to, co si zaslouží. Sebe. A taky za to, že je díky tobě šťastný. Teď už běž…“

„Já…“

„Běž!“ Skoro zakřičel. Lekla jsem se a tak jsem radši okamžitě vystoupila. „Nashle.“ Řekla jsem tiše a zabouchla dveře. Proč tak vyváděl? Proč mi děkoval? Zakroutila jsem hlavou. Někdy mi je Restonovic rodina obrovskou záhadou, ještě větší jak sám Derek.

Šla jsem do restaurace. Došla jsem až ke kuchyni, kam jsem vešla. „Dobrý.“ Pozdravila jsem všechny s úsměvem a pokračovala jsem do šatny.

Došla jsem k mé skříňce. Vylovila jsem klíče a odemkla si ji. Po chvilce jsem byla převléklá a připravená. „Nazdar nováčku.“ Poznala jsem hlas Ariel. Otočila jsem se po ní. „Ahoj Ari.“ Ani nevím, jak mě to oslovení napadlo. „Juhů, konečně někdo kdo mi tak říká!“ Skoro zapištěla a já se jí zasmála. „Sarah mě za tebou vyslala. Dneska tě musím zaučit na place a zítra už začneš obsluhovat.“ Jen jsem přikyvovala. Vzala mě tedy na plac. Po dobu celé práce jsem ji pozorovala a zkoušela si zapamatovat vše. Jsem stydlín mezi cizími lidmi, a tak jsem se modlila, abych to tam zvládla.

V osm hodin mně Ariel zavedla do jednoho salonku, kde jsem musela pomoc sklízet stoly a přeměňovat ubrusy. Lidé jsou celkem prasata, pomyslela jsem si. Vše jsem měla hotovo a tak jsem konečně mohla vyrazit domů, tedy nejdříve do šatny, do které jsem hned zamířila. V kuchyni mě ale zastavila Sarah. „Už pádíš?“ Ptala se. „Ano.“ Přikývla jsem. „Super. Hale napadlo mě, děláš něco o víkendu?“

„Nevím asi půjdu za příteleme.“ Proč se mě ptala na víkend? „No napadlo mě, že bychom někam mojli zajít zapařit. Zkusit navázat dobrý vztahy.“ Zasmála se. Dobrý vztahy, po tom co říkala Ari, až zjistí, že jsem s Derekem, ty vztahy nebudou moc dobrý. „Hale, dam ti ještě vědět, dobře?“

„Dobře, v pátek nejpozději.“ Usmála se a já šla. Konečně byla alespoň trochu příjemná.

Než jsem se v šatně převlékla, zavolala jsem mamce, aby mě vyzvedla. Díky bohu s tím souhlasila. Převlékla jsem se do civilu. Své boty na plac jsem si nechala už tam. Zamkla jsem skříňku a odešla jsem.

Chvilku jsem na mamku před restaurací čekala, ale pak konečně přijela. Nalezla jsem do auta a zavřela dveře. „Ahoj.“ Uvítala jsem ji a políbila ji na tvář. „Jak bylo?“ Zeptala se. „V pohodě. Co ty?“ Zajímal mě její první den ve školce. „Hned mi přidělili jednu třídu, předškoláky.“

„Aspoň že ty.“ Kdyby měla tříletý prťata, asi by jí hráblo, já a Beth jsme jí doma musely stačit. „Jo, taky jsem ráda.“ Prohodila.

Přijely jsme k nám. Zaparkovala na místě jako vždy a šly jsme domů.

Doma jsem hned šla do pokoje, protože jsem si vzpomněla na Mattyho, psala jsem mu. Věci jsem si položila na zem a zapla si počítač. Trvalo, než se načetl, ale konečně jsem viděla skype a zprávu od Mattyho.

16:57, Clark13: Posílám ti objetí, cítíš ho?:OOO No snad jo:3:DDD Tak doufám, že bude v pořádku. Vyřiď mu za mě, ať se brzy uzdraví. Ano, vítala:P Až moc:3 A líbilo se mi to:3 :D Asi k vám kvůli tomu budu lítat častěji:‘D Skvěle, takže možná v neděli. Dej mi včas tedy vědět, už teď se těším jestli tě uvidím:*:D Taky tě mam rád sis<333

To objetí jsem se snažila cítit, ale nějak to nešlo. Zakroutila jsem očima nad mou demencí a radši mu odepsala.

21:49, LoveK: No, nějak jsem ho necítila:(((( :D Vyřídím:‘) Tak to jsem ráda:P Ty si to zasloužíš:*:D Určitě ti napíšu, budu se snažit, ať to vyjde:) A taky se moc těším<3

Zpráva odeslána.

Po krátké sprše jsem byla připravená zalehnout, a tak jsem to udělala. Než jsem usla, zase jsem přemýšlela nad panem Restonem. Nejdřív mi poděkuje za něco, co je samozřejmost a děkovat za to nemusí a pak mě skoro vyrazí, choval se divně. Derekovi tohle říkat nebudu, jen se modlím, aby s ním pan Reston zkusil mluvit jako otec se synem. Přemýšlení mě ještě víc vyčerpalo a já usla.

Menaced LifeKde žijí příběhy. Začni objevovat