Menaced Life

34. Chci to vrátit zpátky...

Táta po nějaké době projel skrz naší bránu k baráku a zastavil. „Okamžitě vypadni do pokoje. Pak přijdu.“ Vystoupila jsem z auta a utekla domů.
Vyběhla jsem schody a běžela k sobě. Otevřela jsem dveře a na posteli seděla máma. „Nic neříkej.“ Vyštěkla jsem s pláčem a svalila jsem se na postel. Hlavu jsem si zabořila od polštářů. „Takže, aby bylo jasno…!“ A táta byl tady. Kdybych zůstala v pozici, ve které jsem byla, naštval by se ještě víc. Radši jsem se posadila a koukla na něj. „Měsíc zaracha, zákaz na počítač a zabavený telefon by myslím mohlo stačit.“ Dělal si ze mě srandu? „A k tomu se s ním rozejdeš!“
„Ale no tak Thomasi, nemůžeš ji v tomhle rozkazovat.“ Mamka se mě snažila zastat, ale bylo to marné. „Ale můžu. Na celý týden si beru volno a pohlídám si, že se k sobě ve škole nepřiblížíte!“ To mě chtěl pozorovat? Tohle už bylo vážně trochu moc. „Thomasi. Je to její první láska. Každý dělá chyby, ona už se poučí…“
„Na tvůj názor se nikdo neptá El! My dva máme jasno.“ Přistoupil ke stolu a vzal mi z něho notebook. „Mobil?“ Natáhl ruku. „Je u Amber.“ Pohlédla jsem na máminu ruku, která byla rozevřená dlaní nahoru. „To ti mam věřit?“ Mámu jsem za ruku chytla, aspoň někdo při mně stál. „Nelžu ti.“ Ani jsem se mu nemohla podívat do očí. „Fajn, zejtra ti tam zajedu pro věci.“ Odešel z pokoje. „El, pojď!“ Zakřičel na mámu. Byla skoro jak jeho poskok. „Promiň lásko.“ Pohladila mě po vlasech a odešla. Takový pláč, taková bolest, to nebylo možné. Díky tomuhle jsem si připadala, že v sobě nemam ani kapku alkoholu, a že jsem se ani toho jointu nedotkla.
Radši jsem to vzdala a usnula jsem.
Celou neděli jsem se ani Derekovi nemohla ozvat. Táta zajel k Amber pro věci, ale mobil mi nedal. Byla jsem jen zavřená v pokoji, ležela jsme na posteli a civěla jsem do stropu. Připadala jsem si jak blázen.
Pondělí. Ráno jsem vstala, zašla si do sprchy a vrátila se do pokoje. Oblékla jsem s čisté spodní prádlo, kraťásky  a tričko s dlouhými rukávy. Vlasy jsem si stáhla do culíku a slabě se namalovala. Obula jsem se, vzala si tašku s věcmi a seběhla jsem dolů do kuchyně. „Nechci jíst.“ Viděla jsem na stole připravenou snídani. „Nejedla si včera celý den, tak jez!“ Přikázala mi máma. Neochotně jsem si k jídlu sedla a snědla to. „Hotovo.“ Zakroutila jsem očima. „Jdu k autu.“ Odešla jsem a šla čekat k tátovo autu. Po chvíli vylezl z baráku a odemknul ho. Nasedla jsem a on hned po mě.
Celou cestu ke škole bylo ticho. Táta zaparkoval na parkovišti a já viděla Derekovo auto. Akorát z něho vylézal. Oba jsme s tátou vystoupili také. Musela jsem dělat, jako by byl Derek vzduch. Hned jsem šla do školy, bez ohledu na to, jestli šel táta za mnou.
Prošla jsme skrz hlavní dveře. „Kirsty, zatancuješ nám!?“ Začali po mě pořvávat. „Prosím!“ Absolutně jsem nevěděla, o čem mluvili. Ignorovala jsem to a vyběhla jsem schody do patra. Šla jsem k mé skříňce. Otevřela jsem ji a na mém zrcátku byl přidělaný nějaký složený papír. Vzala sem ho do ruky a rozložila ho.

Had ve skříňce, policie. Co myslíš, kam to ještě zajde?

Dělal si ze mě někdo srandu nebo jako co? Dopis jsem si hodila do tašky a vyndala si učebnice. „Kirsty!“ Slyšela jsem Derekův hlas, ale já přidala na kroku a šla jsem do třídy. Posadila jsem se vedle Darrena. „Jsi v pořádku?“ Optal se. „Proč?“
„No, o tom incidentu na policii ví už snad celá škola.“ Praštila jsem hlavou o lavici. I když mi hlavou prošla ostrá bolest, neřešila jsem to. Proč to táta musel udělat ještě horší. „S Derekem je konec.“ Zamumlala jsem. Darren mi položil ruku na záda a začal mi po nich kroužit. „Až teď jsem si uvědomil, že tomu klukovi na tobě opravdu záleží.“
„Co?“ Zvedla jsem hlavu a Derek stál přímo přede mnou. „Dereku běž.“ Odvrátila jsem pohled. „Proč?“
„Prostě vypadni.“ Zvlykla jsem. „Takže je konec?“
„Já ho… já. Prostě běž.“ Začala jsem plakat. „Opravdu to tak bolí!?" Vzdychl si. „Co?“
„Rozchod.“ Posadil se na okraj lavice. „Dereku běž, prosím.“
„Nesnáším tvého otce…“ Tak to jsme byli dva. „Dereku, nechci se do toho motat, ale vidíš, že to pro ni není lehký.“ Zastal se mě Darren. „Postarej se o ni.“ Derek mě pohladil po vlasech a odešel. „Darrene.“ Objala jsem ho a zavřela jsem oči. „To bude v pořádku.“ Utěšoval mě…
Celý týden mě táta sledoval na každém kroku. Každý den, když jsem Dereka viděla, chtěla jsem plakat. Musela jsem ho ignorovat. Ani Mattymu jsem nemohla napsat nebo cokoliv. Ale to mě nebolelo tak moc.
Byla sobota dopoledne. Ležela jsem v posteli v Derekovo triku, cpala se zmrzlinou a plakala jsem. Máma přišla za mnou. „Musíš ven.“ Přisedla si ke mně. „Kvůli tátovi mám zlomené srdce, takže se tu radši užeru vanilkové zmrzliny k smrti.“ Daší lžičku se zmrzlinou jsem si vložila do úst. „Miluješ ho?“ Zapeklitá otázka. Kdyby ale ne, takhle by mě to nebolelo a během chvíle bych se z toho oklepala. „Asi ano…“
„Asi?“ Nejistě se optala. „Nebo spíš. Ano miluju ho mami.“ Řekla jsem s pláčem. „Zlato…“ Přitiskla si mě k sobě.

__________________________
Konečně si ty dvě slůvka přiznala!:) Co myslíte, cítí to tak i Derek?:) 
Mimochodem, udělala jsem ten mix písniček, u kterých Menaced Life neustále píšu, chcete abych ho nahrála na youtube a dala vám ho sem?:) Mohl by se vám u toho dobře číst) Jsou tam jen jejich úseky, ale u každého songu je název:) -MB