Menaced Life

74. Nový účes...

Jelikož jsem poměrně celý čtvrtek prospala, probudila jsem celkem brzy ráno. Své volné dopoledne jsem strávila posloucháním Lany Del Rey a čtením knihy, kterou jsem našla u Dereka na stole. Zelená míle, myslím. Ten název mi napovídal, že to byl i film.

Blížila se dvanáctá hodina a mamka vstoupila do pokoje. „Už půjdu.“ Oznámila mi. „Co to čteš?“

Podívala jsem se na obal knihy. „Zelená míle.“ Informovala jsem ji. „Kde si to našla?“

„Derekovi ležela na stole.“ Pokrčila jsem rameny. „Derek čte Kinga?“

„Já ani nevím, že čte, mami.“ Zasmála jsem se. „Zeptej se ho na to. Pokud čte Kinga, šplhnul si mě ještě víc. Teď už musím jít.“ Pousmála se a vycouvala ven ze dveří.

Ta knížka byla velice poutavá, ale musela ji odložit. Fakt, že Derek čte, mě poněkud zaskočil. Netipovala bych, že zrovna on by do ruky mohl vzít něco, co obsahuje hodně moc písmenek a stránek.

Mé hlídání malé Bethany ubíhalo pomalu. K tomu pořád spinkala, tak jsem se nudila. Derek taky nebyl ochotný napsat mi ani jedinou sms, která by mě z té nudy mohla vytáhnout.

Seděla jsem zachumlaná v dece na gauči, vedle sebe jsem pro jistotu měla Bethaninu chůvičku, kdybych ji náhodou neslyšela plakat. V ruce jsem opět držela tu knihu, která mě celkem zaujala. I když čtení nedávám, tuhle jsem dočíst chtěla.

Z poklidného čtení mě vyrušil zvonek. Vzdychla jsem, knihu si založila kusem papíru a vstala jsem z gauče. Vydala jsem se ke dveřím. Kukátkem jsem se podívala, kdo na chodbě stojí. Byla to pošťačka.

Otevřela jsem dveře. „Dobrý den.“ Pozdravila jsem. Otočila se na mě a v tu ránu jsem ji poznala. „Marnie?“ Vyhrkla jsem s úsměvem. „Wow, Kirsty, co ty tu?“ Rychle mě objala. „Já, no, jaksi tu teď bydlím.“ Podrbala jsem se za uchem.

„U Reginy Thor?“ nadzvedla obočí. „Je to složitý.“ Na rtech se mi vytvořilo něco jako drobný úsměv a zaměřila jsem se na podlahu. „No, Regině přišel dopis a pár letáků.“ Sáhla si do modré kabely a věci určené Regině mi podala. „Předám jí to.“ Ujistila jsem ji. „Nechceš na chvilku dál? Jsem tu sama, hlídám sestřičku a nudím se.“ Zakroutila jsem otráveně očima. „Ale vážně jen na chvilku, musím zase jít.“ Zasmála se a poplácala si po kabele.

Pustila jsem ji dál a zavřela jsem dveře. Zavědla jsem ji do obýváku, kde jsem rukou pokynula na gauč, aby se usadila. Provedla tak. Rozhlížela se po prostoru, ve kterém se ocitala, protože si byla nejistá v cizím prostředí. „Dáš si něco k pití?“ Přerušila jsem její neustále rozhlížení. „Sklenice vody by přišla vhod.“ Přikývla jsem a odešla jsem do kuchyně. Voda mi přišla vhod také, tak jsem vytáhla dvě čisté sklenice a studenou vodu jsem do nich napustila.

Vrátila jsem se do obývacího pokoje a přisedla jsem si k Marnie. Jednu sklenici jsem jí podala.

„Děkuju.“ Napila se. Když jsem se na to chystala já, vyrušila mě chůvička, z které se ozýval nezastavitelný pláč. „Sestřička volá.“ Odložila jsem sklenici na stolek. „Vydrž.“ Odeběhla jsem za Beth.

Převalovala se v postýlce a plakala. Nabrala jsem ji do náruče a začala ji utěšovat. Když zmkla, opět jsem ji uložila do postýlky a odešla jsem.

Marnie seděla na gauči, ruce měla položené na klině a nervózně nohou klepala o zem. „Nemusíš cizí prostředí, že?“ Byla podobný případ jako já. „Jen se vždy cítím nesvá.“ Zazubila se.

Konečně jsem se mohla napít mé vody. Vypila jsem ji až do dna.

S Marnie jsem si povídala tak deset minut, ale měla jsem co dělat, abych neusnula. Hrozně se mi klížila víčka, což bylo zvláštní, protože jsem prospala skoro celý předešlý den.