Menaced Life

71. Odlétá mi...

Chci upozornit, že jsem v příběhu pozměnila jednu informaci!:) Do L.A. je to nyní jen jedna hodina cesty a ne dvě a půl:D ! :D -MB

PS: Díl věnuji všem, protože je zapeklitě dlouhý:D ale na další díl si zase musíte počkat:/

____________________________________

Cítila jsem jak něčí prsty putují po mých zádech jako pavoučí nožičky. Tak hrozně to lechtalo. Ani jsem neotevřela oči a začala jsem se smát. „Lechtá to, nech toho.“ Řekla jsem do smíchu. „Někdo je tu lochtivej.“ Miluju jeho hlas smíšený se smíchem, kort po ránu. Mívá ho tak roztomile chraplavý. „Tak to bych měl pokračovat.“ Zprudka jsem rozevřela oči. „Ne!“ Vyjekla jsem. „Ale, jo.“ Vyplázl jazyk. Svou ruku vytáhl z pod mého trika a uvěznil mě pod sebou. Začínal mě lechtat v podpaždí. Jeho prsty jsou v tom sakra dobré. Pokračoval dolů k mému pasu, kde opět vjel pod tričko. Nepřestávala jsem se smát. „Dereku, nech toho!“ Naříkala jsem. „Nechce se mi přestávat jen kvůli tvému smíchu, který miluju.“ Dal mi pusu na čelo. „Tygře, přestaň prosím.“ I když ta věta, kterou vyslovil, byla nádherná, potřebovala jsem, aby to ukončil. Chtělo se mi na záchod. „Ne.“ Ďábelsky se zasmál. „Potřebuju na záchod.“ Zabručela jsem. „To je jiná, pak ale pokračuju.“ Slezl ze mě. „Nepokračuješ, protože se sem nevrátím.“ Bleskurychle jsem vyskočila na nohy a zmizela jsem z obýváku pryč do koupelny.

Zašla jsem si na záchod a následovně si umyla ruce.

Podívala jsem se do zrcadla nad umyvadlem. Vlasy jsem si stáhla do gumičky, kterou jsem měla na ruce a mohla jsem jít.

Pootevřela jsem dveře a opatrně jsem vykoukla, jestli na mě ten dareba někde nečíhá. Zatím nikde nebyl, a tak jsem vyšla ven.

„A mám tě!“ Zakřičel. Vynořil se přede mnou. Rychle jsem začala utíkat pryč s pocitem, že mi je neustále v patách.

Ten pocit byl správný. Zaběhla jsem do jídelny a stoupla si k druhému konci jídelního stolu. „Neutečeš mi.“ Zamračil se a přes celý ten dlouhý stůl jsme si hleděli do očí. „Ale uteču.“ Zamračila jsem se stejně jako on. „Pochybuju.“ Dal si ruce v bok.

„Jo.“ Oběhla jsem stůl. Jeho ruce se po mě sápaly, ale já se jim vyhnula a utíkala jsem dál. „To ti nedaruju!“ Ozval se za mnou jeho přísný hlas. Ale věděla jsem, že to myslel z legrace.

Vyběhla jsem schody a už jsem slyšela jeho rychlé kroky, které se řítily za mnou. Vlezla jsem k němu do pokoje a zabouchla jsem dveře. „Co děláš!?“ Zamrmlal Matty. Právě jsem ho probudila. „A mam tě.“ Derek rozrazil dveře. ,,Matty, ať mě nechá!“ Couvala jsem k posteli. „Nepros ho, ten ti nepomůže.“ Vysmíval se mi a přibližoval se ke mně. „Matty, prosím!“ V tom jsem ucítila ruku na mém pasu, která mě stáhla na postel. „Nech jí, morduj si ji, až odletím.“ Matty si mě tiskl k sobě a já měla hlavu zabořenou v jeho hrudi. „To nebylo hezký.“ Sykla jsem. „Promiň.“ Uchechtl se. „Dobře, vyhrála si.“ Povzdychl si Derek a svalil se vedle nás na postel. „Na to si zvykej, vyhrává často.“ Varoval ho Matty a pustil mě. Já se natáhla vedle Dereka a chytla jsem ho za ruku. Pevně mi ji stiskl. „Jak to myslíš?“ Zeptal se Mattyho.

„Vždy když jsme vedli bitku, či malou hádku, ona vyhrála.“ Informoval ho. „Já ale nejsem zvyklej prohrávat.“ Derek na mě natočil hlavu a ohnul spodní ret. Obočí smsrkl k sobě a vykouzlil se mu snad ten nejroztomilejší pohled. „Tak budeme remízovat.“ V tom se mu vykouzlil úsměv. Tím pádem mě taky.

„Kolik je hodin?“ Má otázka směřovala k oběma. Derek jen pokrčil rameny. „Kdybych viděl na ten budík, řeknu ti to.“ Ukázal volnou rukou směrem k nočnímu stolku. „Je devět.“ Odpověděl Matty. „Za dvě hodiny musíme na letiště.“ Při té představě jsem měla slzy v očích. „Na letišti žádný pláč, jasný?“ Na Mattyho otázku jsem stěží přikývla. „Jdu do sprchy.“ Matty seskočil z postele a z pokoje zmizel pryč.